Lucerna

Inu, vodník měl zálusk na mladou Haničku. Bodejť by neměl, však to byla děvčica ak lusk. A hned za ní do mlýna, a dej mi pusinku, dám ti pentličku, pomýšlel na hanebné mucholování.
Ovšem mlynářova stará bába, ta měla kapku fištrónu, a jak byl vodník ve mlýně, navěsila na ona aj dveře sušený černobýl.
Ajaj, bědoval vodník, který se pachu pelyňku vždycká bojí, ovšem dveřmi ni oknem uniknout nemohl. Pak bába vhodila snůpek na kamna, až dým vyvalil se.
Po chvíli vodníkovo bědování ze sednice ustalo, a když později pak tam přišli, byl už dočista mrtvý.
Inu, dobře mu tak.

Od večeře seděl ve své komnatě, u ruky sklenku jiskrného vína. Před sebou na stole papír a brk.
To není maličkost, něco takového skomponírovat. A musím já, těm hřbetům to svěřit? Nikdy!
Přemýšlel, ale nenapadalo ho nic. Chtěl si nalít další sklenku, ale zarazil se.
Raděj s čistou hlavou.
Vstal a netrpělivě přecházel po místnosti. Ozvalo se zaklepání. Vešla služka se svícnem.
Už je tak pozdě? Nu, co počít. Snad bude nejlepší si odpočinout. Ráno moudřejší večera.
Nakonec nemusel čekat na ráno. Uprostřed noci se vzbudil. A měl jasno. Tedy minimálně oslovení...
Nejjasnější vzácné vznešenosti, naše nejmilostivější paní, paní kněžno...