DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

Připadala jsem si jako neschopný idiot. Ten kočárek jsme používali už na druhé dítě. Vím, že musí jít složit. Vím, že to šlo celkem lehce, jen tam byl nějaký fígl. Ale jaký. Něco někde zmáčknout. Ale co a kde. Zítra chceme jet za rodinou a chtěla jsem to mít předtím vyzkoušené. Mačkám co se dá, ale kočárek stále nic. Přemýšlím, mozek úplně vaří, googlím, hledám návod. Všude píšou, že je snadno skladatelný. Ale už nepíšou jak. Asi nepředpokládají problém. Ale já ho mám. Našla jsem po hodině návod, polština, angličtina, je tu i čeština. Moudrá z toho nejsem. Kočárek odolal.

Zápach potu a krve spřádal rubáš. Ovíjel se kolem těla. Svazoval údy. Vzácné střípky bdění se krčily před plameny. Sápaly se po skráních. Rozbouřené moře snů je nehasilo. Nepřinášelo útěchu. Mysl halil dým. Výstřely z děl rvaly spánky na kusy.
„Zase má horečku.“
Hlas. Zněl vzdálený. A přece ne. Ptáče starostí zápolící s vichřicí.
Odpověď se topila ve vlnách. Plachý dotek dlaně hladil po čele. Omamná vůně párala roucho bolesti. Vlnobití se tříštilo v hnědých krůpějích. Milosrdná mlha zapomnění dusila plameny.
Pomíjivá úleva neslibovala uzdravení. Dala jen naději na spánek beze snů.
Naději do bitvy, ve které síla nezaručí vítězství.

Zašlo to příliš daleko.
Zapadá slunce a oba lektvaristé si marně lámou hlavu.
Musíme uzavřít svá ústa.
Celou noc nezamhouří oči.
Nebo aspoň zahltit nepřítele dezinformacemi.
Probírají se nápady, až společně vyřknou ten pravý.
Jiná pojistka není.
Tentokrát se v laboratoři zamknou spolu.
Musíme s tím počítat.
Brk se míhá nad rovnicemi a poznámkami.
Kdo ví, jak se to zamíchá.
Stojí spolu nad kotlíkem a drží se za ruce.
Pravda je příliš cenná.
Lily přidá špetičku přísady.
A závisí na ní životy příliš mnoha lidí.
Severus svěsí hlavu.
Tohle se ministerstvu líbit nebude.
Vynálezci látky blokující účinky Veritaséra se políbí.

"Złotý, říkal jsem vám, ať na tu drožku zapomenete! Jedovatý, rodinné záležitosti musí počkat. Ano, já vím, že jde o vašeho syna, ale jestli se dostane k tomu přívozu je konec."
"Já počkám u Národního!"
"U Národního? Myslel jsem, že už jste dávno na nábřeží, Schwarzi!"
"U Národního divadla, ne u Národního muzea, inspektore Zelený."
"Potřebujeme někoho na protějším břehu. Pro jistotu."
"Sjedu tam taxíkem."
"Jedovatý, zkuste se dostat na Letnou."
"Já myslím, že bych měl spíš hlídat Staromák."
"Na Staromáku budu já, zrovna mi jede tramvaj."
Takže, všichni připraveni?
Fantóm jede drožkou a objevuje se na poli sto devět.

Scéna předposlední
Hrát, když Sládek odejde!
(Vystupují: Žába, baron, inženýr a Cyril Metoděj. Žába hledí ve směru vzduchoplavby, ostatní odpočívají.)
Žába se otočí k ostatním.
Žába: Přátelé, využijme chvíle, že lidožrouti spí, musíme se dohodnout, co budeme dělat, když Sládek na našem přivítání nebude.
Baron: Bude briefing?
Cyril Metoděj se otočí zády a začne si na nezlomené ruce hrát se Zmizíkem.
Žába: Času máme dost, můžeme zkusit něco, čemu říkal kolega Livingstoun brejnstormink.
Cyril Metoděj se otočí zpět.
Baron: Mozkobouření?
Žába: Budeme vykřikovat vše, co nás napadne.
Cyril Metoděj: Přátelé, dovolte mi několik slov...
Inženýr složí hlavu do dlaní.
Opona

Jako první si uvědomí bušení ve spáncích. Hned poté bouři pocitů. Zmatení, bolest, strach, vděk, úlevu, vztek, beznaděj, naději, nenávist, radost, slabost, sílu... Všechno a ještě víc.
Jako v mlze následuje Karla. Neví proč, neví kam. Jen ví, že musí jít s ním. Mají nějaký úkol? Nějaké poslání? Zvrtlo se to snad? Svět stále spěje do záhuby? Ale ne. Ne! Přemohli ho.
Ale něco je špatně, že? Něco uvnitř něj. Nohy se podlamují, kroky váznou. Kam to jdeme?
"Kam to jdeme?" Domů?
"Z města."
"Ale kam, Karle, kam?"
"Na Vojnu."
A náhle je ticho. Pocity přestanou vířit.
"Pod zem?"
Zahřímá.

Učit se na maturitu u Emila na chatě zjevně nebyl nejlepší nápad. Spolužák nejen že byl úplně dutý, ale navíc nedokázal uvařit ani květákový mozeček – nejdřív mu to v rendlíku probublávalo, pak bublalo, nakonec bouřilo a ve finále z toho vznikl černý škvarek.
„Jsi roztržitý bezmozek, protože moc piješ,“ zaryl do něj naštvaně Gustav, když se marně snažil vyvětrat. „Alkohol ničí mozkové buňky, to je prokázané.“
„Můj mozek je naprosto v pořádku,“ hájil se Emil. „Jenom je nevybouřený a hladový. Potřebuju víc glukózy.“
„Já jsem taky hladový,“ odsekl Gustav. „Takže teď vymysli, čím naše ubohé mozky nakrmíme, když nemáme mozeček.“

Znovu se sešli po několika týdnech. Anderson vypadal strhaně.
"Ležím v článcích teoretických fyziků. Dirac roku 1929 zveřejnil řešení své rovnice, kterým je částice se zápornou energií. Píše, že kdyby měl elektron zápornou energii, pohyboval by se v magnetickém poli, jakoby měl kladný náboj."
"Zpomalte. Mlžnou komoru má kdekdo. Jak to zveřejníte, začnou tvrdit, že už pozitron pozorovali. Nebo vás napadnou, že ani nepoznáte, odkud kam letěl. Potřebujete neprůstřelný argument."
"Copak jim dokážu ukázat elektron a pozitron, které letí vedle sebe, a pak každý zahne jinam?
"Já taky ležel v článcích. Četl jste něco o účincích gamma záření na hmotu?"

"Taák kolegyně. Co to tady máme? Nové metódy učení." pán Magistr se zhoupl v židli.
"Taákže takový brainstorming. Ehm. Vy jste ten zahradník. To by jste mohla aplikovat třeba na roubování, né. Každý žák si vybere nějakou metódu. Ehm..."
Užasle jsem pozvedla obočí a na vyučujícího, který znal jen zápis do indexu "dobrý", jsem spustila:
"To nemyslíte vážně? To jste snad viděl v Receptáři u Přemka? Roubování je věda. Doba vegetačního klidu nebo za mízy. Za kůru, do rozštěpu, kopulace. Každá rostlina potřebuje svůj čas a svůj způsob, aby se ujala."
Ten den se v mém indexu skvělo báječné "výborně".

"Sirky."
"Tužka."
"Papíry."
"Pravítko."
"Úhloměr?"
"Ne."
"Vlastík!"
Hlasitý smích napříč klubovnou.
"Dál, dál, neztrácejme čas, říkejte."
"Sirky?"
"Zaznamenáno."
"Provázek."
"Špendlíky."
"Výborný nápad."
"Místo papírů bych mohl vzít takový šikovný notýsek, má dokonce linky."
"Není to zbytečné?"
"Není, píšu si."
"Křídu."
"Dvě křídy."
"Barevné křídy."
"Nejdeme počítat příklady k tabuli, bílá stačí."
"Napiš pětkrát, ať máme každý pro jistotu svoji."
"Píšu křída bílá, pětkrát, hotovo. Další nápad."
"Sirky?"
"Sirky máme napsané jako první."
"Copak nedáváš pozor?"
"Myslel jsem na Bílého delfína."
"Jak to souvisí s tím, co si máme pořídit před výpravou za ježkem?"
"Nijak. Máš tam sirky, Jindro?"
"Himbajs, Rychlonožko!"