DMD č. 19. pro 19. 4. 2017. Téma: Banány to jistí

V ladničke nevinne sa tváriaca čokoláda spriada zákerný plán. Postaví sa na predné miesto, ( uhni, brokolicový džús! Tieniš! A si celý zelený! ),a významne sa oprie o krabičku mlieka v pôsobivom uhle. Ešte sa trošku natočiť...Niekto ju bude musieť držať, tú pózu nevydrží večne...Smotánka, ty si tak správne priestorovo nadaná, tridsať percentná, podporuj!
Čo nám ešte chýba.. vajíčka! Neschovávať sa! Reprezentovať! Huš z toho kartónu!
Tak, pripravení, teraz je to na kakau v špajzi. Musí zorganizovať cukor, múku, snáď sa pridá aj káva, vždy bola zvedavá, potvora.
Moment! Čo do plnky?!
Stočí pohľad dolu. Prinajhoršom...banány to istia.

Aaron byl cestovatel. Toužil poznávat svět, prochodit ho od jednoho konce k druhému. To byl jeho jeden sen.
Druhým snem bylo plavit se po moři. Měl to v krvi, patřil k národu, který si vydobyl své zlaté dědictví na lodích. Nechtěl se ale plavit jen tak, chtěl být námořníkem na obchodní lodi, putovat po moři spolu s tropickými banány, kávou a čajem, které mu zajistí živobytí.
Jak dny v Boosdorpje ubíhaly a on postupně zapouštěl kořeny, večer co večer snil o pražícím slunci v zádech a rozbouřených mořských vlnách omývajících mu opálenou tvář.
Jen díky tomu si zachoval zdravý rozum.

Lucinka: ,,Můžu jet na Maxovi?" ,,To se musíte zeptat Renči. Ona je trenérka." Majda: ,,A budeš vodit mě? Já pojedu na Ferdovi!" Davídek: ,,Ne prosím, mě! Majdu si vodila včera!"
,,Tak pojďte, jdeme na oběd!" ,,A můžu se tě držet za ruku?" ,,A já?" ,,Já chci taky..."
Majda: ,,A Terkoo?" ,,Ano?" ,,Přečteš nám večer zase pohádku?" Natálka: ,,A mně taky?" Lída: ,,Jee a mně?"
Večer mi nebylo dobře, a tak zatímco všichni odešli na večeři, natáhla jsem si do trávy před výběhy deku a odpočívala.
,,Teri, děti ti z večeře něco donesly."
V mém stanu na mém spacáku ležel...
Banán.

V teplých dnech minulého týdne jsem při větrání bytu vyslechl nedopatřením rozhovor Sáry s Chloe, kterě seděly na terase.
"Nejhorší na tom být sama není to, že nemáš sex, ale to, že se prostě cítíš osaměle, nikdo tě neobjímá a tak."
"Nevím, jak ty, ale já mám pocit, že když nemám tak nějak údržbu, přestává to fungovat. Asi jako cvičení, to je taky lepší pravidelný."
"Tak na údržbu si člověk vystačí sám, ne?"
"Pravda, banány to jistí," vyprskne smíchy Sára.
Toho večera jsem banánový milkshake nedopil a okno z kuchyně na terasu od té doby nenechávám otevřené...ani na větračku.

Edvin měl od bojových schopností třech zbývajících jezdců z Apokalypsy docela vysoká očekávání, ale celá šarvátka začínala čím dál víc připomínat grotesku. Válku opakovaně udeřil litinovou pánví, až to znělo jako odbíjení poledne, Znečištění na chvíli zavřel na záchod, od nějž spolknul klíč, a Hladovi udělal na kravatě takový uzel, že se z něj dostával skoro minutu. Dokonce i Antikrist se tomu ve svém velitelském letounu nad Armageddonem po chvíli začal smát.
Ale přeci jen tomu ještě něco chybělo…
Naštěstí se záhy dostali do rozbombardovaného Walmartu, kde nebyla nouze o banánové slupky, a tak byl žánrový přerod záhy úspěšně pojištěn.

Who would expect a cave here?
Aircontidioned cave?
Thorne, obviously, as he didn’t seem surprised. He ordered Risa to the back, again, and continued slowly.
A box on the wall at the end of the corridor. Some wires in the box. Thorne played with plugs for a while. Suddenly a door opened. A gun appeared in his hands as he jumped through.
Risa stayed out.
No need to tell her.
According to the noise, he was quite busy.
There will be more questions.
I wonder, thought Risa, looking at the map again.
It changed. An arrow appeared, pointing north.
Syria?

Až nedávno objevené náčrtníky odhalily, co bylo vskutku hlavní vášní Giuseppe Arcimbolda. Nebyly to podivuhodné manýristické portréty složené z plodů zahrady, pole a sadu. Nebyla to ani důmyslná mechanická zařízení, kterými zdokonalil zejména divadelní jeviště. Neuvěřitelný objev z Archivu Pražského hradu ukazuje, že největší umělcovou touhou byl harmonický průnik obého.
To, co bylo původně pokládáno za pouhé varianty jeho typického stylu, ovšem v podobě zátiší, se nakonec ukázalo jako plánky prototypů. Nejzajímavějším příkladem je zřejmě jeho ovocná ručnice. Razantní škrtance, kterými je plánek počmárán, stejně jako několik jadrných italských poznámek ovšem naznačují, že banán jako zámek palné zbraně naprosto selhal.

Zase jednou seděli v oblíbeném baru.
Tentokrát tu byli jen ve dvou, Petr měl službu na ústředí a James dostal volno kvůli rodině, takže hospodskou pozici drželi jen Remus a Sirius.
Byli unavení a hlavy měli jak pátrací balóny z množství akcí a vstřebaných zážitků.
Ačkoliv si Sirius na únavu stěžoval málokdy, dnes měl i on dost. Po chvíli ucítil, jak mu něco drclo do lokte.
Kamarád mu podával banán.
Sirius se na něj nedůvěřivě zadíval.
"Co to má být? Vždycky máš přece sebe čokoládu."
"Čokoláda je nejlepší, ale když ani ta není, banány to jistí," mrkl na kamaráda Remus.

Ten or more hours in the office every day. A terrible salary.
His parents pressuring him into finding a wife and having babies.
His boyfriend just broke up with him.
He was fed up with all of this. He wanted to run away. So he packed his life into a suitcase and bought a plane ticket. He took a taxi and a boat. He ended up on a deserted island.
Finding fresh water wasn't an issue. But he couldn't find food.
He was counting on bananas. There are always bananas in movies.
Once again, the life just screwed him over.

Tak jako při prvním nadechnutí Života vznikl Smrť, tak v momentě, kdy si člověk dupl se slovy "na svův projev má sakra nárok" se ozval opatrný hlásek, který řekl "to ne, počkej, ale co když uděláš něco, co se mi nebude líbit?" a narodilo se cosi malého a žlutého.
To malé mělo Moc.
Vetinari nikdy netvrdil, že by lidé neměli mít nárok na svobodu slova.*
Díval se na Karotku, prakticky prohlašujícího Elánia rytířem.
Mohl mu doživotně zakázat vstup do města.
Mohl jej... umlčet.
Cítil žluté pokušení.
Pak se usmál.
*Každopádně trval na tom, mít slovo poslední. Občas se svobodou souviselo.