DMD č. 6. pro 6. 4. 2018. Téma: Čas hesel

„Nácka ve vládě nechceme!“
„Bolševika ve vládě nechceme!“
„Nic než národ!“
„Stejná práva pro všechny!“
„Uber bere práci!“
„Stop vraždění zvířat!“
„Praha patří cyklistům!“
„Sparta – Praha! Sparta – Praha!“

Ufff... Konečně jsem se probil kričícími skupinami do tiché uličky, kde bydlím. V hlavě mi hučí všechna ta naléhavost, s níž skupiny halekají na sebe, proti sobě i mimo sebe, nikdy ale k sobě. Ta vehemence vlastní pravdy, která neposlouchá, protože už všechno ví, je někdy až děsivá.
Přicházím k našemu domu s automatickým vstupním systémem. „Letmein“, ťukám na displej. Pokud se nepřeklepnu, bude to dnes nejspíš jediné heslo, které bude vyslyšeno.

Čenda, packy hore, chrápe v pelíšku. Rozárka, spící na okně, se ani nehne.
Je jim úplně jedno, že zoufale prohledávám knížky, internet (paměť jsem vyloučila hned v rozběhu) a hledám cokoli, co by vypadalo jako heslo a vztahovalo se ke kočkám.
„Co napíšu?“
Jája se slastně protáhne a spí dál.
„Jste na baterky, ne na hesla! Když vás člověk potřebuje, spíte jak zařezaný!“
Přejdu do kuchyně, sáhnu pro čokoládu. K čertu s linií!
Otočím se. Zírám na tři kočky, nastoupené u misek. „Co…?“
DOMÁCÍ V KUCHYNI, JÍDLO NA OBZORU.
ŠUSTÍ-LI COKOLI, BĚŽ TAM. TŘEBA NĚCO KÁPNE.
Kočičí hesla jsou přímočará.

Doznělo signalizační zařízení a bylo ticho. Signalista, ani velitel, který stál za ním, nedýchali.
Odpověď přišla. Pomoc nepřijde.
Přišlo moře. Moře nepřátel ozbrojených jen sekerami a meči, ale přesto moře. Signalista stál na svém místě.
Když velitel poslal své muže za druhou linii opevnění a sám se proti moři vrhl s mečem a pistolí, signalista o tom psal do pevnosti.
Když byl velitel ubit, signalista podal zprávu.
Když příboj dorazil ke dveřím, vyžádal si povolení opustit stanoviště.
Když moře přišlo, zabil dvacet nepřátel.
Když povstalci zapálili pevnůstku, až do poslední chvíle křičel svatá slova.
"Bole so nihal, sat šri akal"

Jde už dlouho, jeho cesta začala před mnoha týdny. Cítí únavu, ale pokračuje dál. Zvykl si plnit i náročnější úkoly, než je tenhle. Odměna za to vždycky stála.
Je u cíle. Ve spleti ulic cizího města našel tu správnou a v ní dům s červenými dveřmi. Otevírá je a vchází.
Stěna z mléčného skla před ním je neprostupná. Ozve se: „Heslo.“
Nával paniky. O heslu mu nikdo nic neřekl.
A zas: „Heslo.“
„Nevím! Zatraceně, nevím!“
Potřetí: „Heslo.“
Někdo ho zezadu chytne za hlavu a prudce zvrátí. Hrdlo přejede ostrá čepel. Na mléčné sklo vystříkne proud krve
„Heslo přijato. Můžete vstoupit.“

„Ať žije velký Bratr!“ kývl na kolegu.
„Ať žije!“ odpověděl ten stroze.
Prázdná, nesmyslná, nenáviděná slova a lidský, tak pronikavý záblesk v očích. Rozuměli si. Nikdy spolu vlastně nemluvili, jen v heslech. Nebylo to ideální, ale přece jen to značně snižovalo riziko vaporizace. Pak tam kolega jednoho dne nebyl. Srdce mu tlouklo, jen násilím v sobě zdusil otázku a šel si po své práci. Potkal ho o týden později a úleva mu skoro vzala slova z úst.
„Válka je mír!“ pozdravil ho přítel.
„Svoboda je…,“ zarazil se, protože jeho oči byly temné, „otroctví.“
„Nevědomost je síla!“
Byl mrtvý. Bože, proč?!

„Aloy! To nesmíš! To je posvátná…“ křičela Lansra, ale Teersa ji utnula.
Naposledy promluvila Všematka před devatenácti lety, od té doby mlčí. Zaklínání ani kouzelné formule neotevřely srdce Bohyně.
Aloy fascinovaně hleděla na metalickou konstrukci pomalovanou posvátnými symboly.
„Dovol Statečné, aby se poklonila Všematce,“ rozhodla Teersa.
Proti vůli Lansry přistoupila Aloy blíž, až tam, kam směly jenom nejvyšší Tři. Obklopilo ji fialové světlo.
„Genetický scan zahájen,“ prohlásila kovově Bohyně.
„Genetický kód rozpoznán. Přístup povolen. Vítejte, Elizabeth.“
Šamanky klesly údivem k zemi.
Aloy překvapeně hleděla na rozevřenou bránu do útrob hory. Opravdu mě vyvolila Bohyně? napadlo ji. A pak vykročila vpřed.

"Stůj, kdo tam!" Šepot prorážel noční tmu.
"To ty se odhal, jak zní heslo?" Strážný nervózně svírá zbraň.
"Heslo?" ozve se znovu ze tmy. "Antonie, to jsem přeci já, jdu tě doprovodit."
"To by mohl říct každý, řekni mi heslo, Appie, jinak můžeš život ztratit."
"Co je to 'heslo', Antonie?" Noční šepot poněkud znervózní.
"Domluvené slovo, tajné, podle kterého tě identifikujeme od jiných," vysvětluje trpělivě strážný.
"Slovo... koláčky? Jiné heslo neznám..." Hrdinský šepot se proměnil v nemužný pláč.
"Appie, ty už jsi zase zkazil hru," povzdechl si Antonius, odhodil dřevěný meč a šel utěšovat bratříčka. "Potřetí jsi nám zkazil válku."

„Ano, vím, co jsem vám slíbil…,“ začal opatrně seržant Kottack, „stáhneme se do hor, doplníme zásoby. Ostatně hlasovali jsme o tom všichni.“
Chvíle ticha.
„Jenže to jsme neměli tohle,“ vyndal z kapsy miniaturní mobilní vysílač, „Tuhle věcičku má každý Makov. Když ho sundáte, tak naběhne autodestrukce. Tenhle se ale podařilo zachránit neporušený.“
Tázavé pohledy.
„Joachim ho získal pár dní před tím, než s Elis odešli. Testy ukázaly, že je funkční.“
Němý úžas.
„S touhle věcí připojenou k centrální jednotce můžeme získat přístupová hesla a nabourat se jim do sítě.“
Odhodlání.
„Tak slyšeli jste, bando? Lyžovačka se ruší. Jdeme na lov!“

Černokněžnická věž se hrozivě tyčila proti zčernalé obloze.
Ale ukázalo se, že bude problém dostat se dovnitř.
„Nepustím vás bez hesla,“ řekl strážní imp zamítavě.
„A jaké je to heslo?“ zkoušel Ajantis.
Imp posmutněl. „To nevím, já ho zapomněl…“
„Vím, jak ti pomoci,“ řekl mu Elysand. „Musíš se vrátit v čase do doby, kdy jsi to heslo znal. Leť tímhle směrem k místu, kde jsou čtyři balvany. Obleť je tolikrát, dokud se nedostaneš v minulosti do bodu, kdy to heslo poznáš.“
Imp se zaradoval, roztáhl křídla a odletěl ukázaným směrem.
Elysand zakroutil hlavou. „Ti impové jsou někdy tak hloupá stvoření.“

"Kam půjdem dál?"
Pokrčení ramen.
"Nevím. Co čtyřka? Víme, co tam je?"
Nahlédnutí do poznámek.
"Tak je jen za deset bodů, tak nevím. Chcem tam?"
Ticho.
"A jak je to daleko?"
Zkoumání mapy.
"Tak kilák."
Povzdech.
"Hele, a co ten speciální úkol? Takový to, jak jsme měly najít to heslo, někam dojít, někomu to říct a tam měl bejt úkol, nebo co."
Pokrčení rameny.
"Na tom stanovišti máme být ve tři."
Pohled na hodiny.
"Je čtvrt na čtyři. Čas super zaheslovanejch tajnejch úkolů už byl. "
Povzdech.
"Tak já nevím. Chceme to vyhrát?"
Ticho.
"Tak půjdem na tu zmrzlinu na náměstí?"