Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Hierarchie každého ministerstva, především pak britského, je zkostnatělá a neprostupná. Jsou jen dvě cesty, jak se dostat na vrchol žebříčku – vyšplhat po zádech jiných, nebo si koupit všechny figurky na šachovnici.
Rojvol Raddle věděl přesně, co dělat, aby dosáhl absolutní moci nad zemí a její kouzelnickou populací. A až nadejde čas, i na post ministra. Od jisté chvíle bylo jen otázkou času, kdy se sám rozhodne přestat být jen faktickým vládcem.
Na jasně dané mapě vedoucí k pokladu zbývala už jen jediná bílá skvrna. Brumbál. Jeho smrt byla nevyhnutelná a logická. Nikdy ale netvrdil, že nelze užitečné spojit s příjemným.
Název je variací na divadelní pojem "deus ex machina", caedes znamená vražda, machina je stroj. Celý ten pojem znamená "bůh/vražda ze stroje", přeneseně pak "řešení/vražda zničehonic". Machina zde odkazuje ale především k různým (politickým) hrám a machinacím.
Bílá místa na mapě našeho spolužití
To když do mého srdce padáš po hlavě.
To když práce se příliš podobá zábavě.
Když z květiny zůstal jen okolík
a stává se z tebe workoholik.
Bílá místa na mapě našeho spolužití
Jsou všude tam, kde jsem se tvých myšlenek lekla,
když divím se, že chápeš jinak to, co jsem řekla.
Když po mnoha letech táhneme za provaz každý jinam.
Když z okamžiků žiju, na hezké rychle zapomínám.
Ani jedno bílé místo není poslední,
máme jich oba dlouhý seznam.
Bílá místa na mapě našich společných dní
jsou tam, kde tě ani trochu neznám.
Již několikrát bylo řečeno, že sester Krásových je pět. V uplynulém týdnu se však objevily jen čtyři: nejstarší Marie Cosette (ta učitelka), druhorozená Dora Monique zvaná v rodině Doramo (ta intelektuálka), čtvrtá Leopoldina - také má druhé jméno francouzské, zatím nepadlo, ale je to Vivian (ta, co se seznámila s legionářem Tadeášem) a nejmladší Hana Élisabeth zvaná Anabet (ta, co čte sestrám bez dovolení myšlenky).
Dnes se mozaika doplní o třetí sestru, Antonii Louisu.
Praha 1906-1911
Antonii Louisu Krásovou fascinoval zeměpis. Nad mapami a různými cestopisy proseděla celé hodiny.
Když ve dvanácti letech řekla s vážnou tváří rodičům: “Mým vzorem jest paní Růžena Holubová,” ani je to nepřekvapilo.
Když si o rok později začala s vdovou po slavném cestovateli dopisovat, nepřekvapilo je to.
Když v patnácti uměla nejen česky, německy a francouzsky, ale také obstojně anglicky a srbochorvatsky, byli spíš potěšeni než překvapeni.
V šestnácti se začala zajímat nejen o medicínu, ale i o preparování ptáků a drobných živočichů. Což, pravda, poněkud překvapivé bylo.
“Chci se naučit střílet,” řekla v sedmnácti.
Okolo stolu zavládlo ohromené ticho.
Nejprve prozkoumali nejbližší okolí, poté prozkoumali území za prvními horami, později se vydali přes velehory dál a dál. Přepluli první moře, přepluli oceán. Objevili nové země a nové ostrovy a všechny je prozkoumali a zakreslili do map.
Začali zkoumat dna moří, začali zkoumat dna oceánů. Postupně odhalili všechna jejich tajemství a všechno zakreslili na mapy.
Zvedli hlavu a zatoužili vzlétnout. Nejprve kousek, pak výš a ještě výš. Do map dokreslili to málo, co ještě nebylo v mapách.
A pak se vypravili do vesmíru a nakreslili mapu Měsíce. A nakreslili mapu oblohy.
A přesto zbývá poslední zcela neprobádané místo.
Nitro člověka.
„Jedeme dál,“ prohlásila nekompromisně.
„Jsem unavený, mám hlad. Jsme na cestě celý den,“ namítal Horký koláč.
„Myslíš, že naši pronásledovatelé ne? Chceš se nechat chytit? Copak nevíš, jaké jsou tresty?“ rozohňovala se.
„Musíme pokračovat,“ pokývnul Gendry, „ale potřebujeme vědět kudy.“
„Podle mapy…“ začala Arya.
„Mapa a lišejníky na stromech…“ zašklebil se Gendry. „Moc bych se nedivil, že jezdíme v kruhu.“
„Je to samý zelený, modrý, hnědý a bílý flek. Nikdo se v tom nevyzná,“ přisadil si Horký koláč.
„Bílých už moc není. Nějak se to rozpilo. Jen tady úplně nahoře je obrovský bílý flek. Nemůžeme tam? To bychom snad trefili…“
Děje se v Astronomickém ústavu Akademie věd v Ondřejově v době normalizace
Začítal se do výsledků pozorování a zase je pokládal na stůl. I když se nutil, nedokázal se soustředit. S láskou přejel rukou po hřbetech knih v knihovně. Antičtí filosofové. Teď se nenosí.
Jak malá záminka stačí závistivcům.
Vzpomněl si na bílá místa, která v astronomii vyplnil. Zavedení objektivní míry mohutnosti slunečních erupcí, studia protuberancí... s tím vším teď bude konec.
Ne, beznaději propadat nemůže. Má ženu a děti a musí je nakrmit. Už si domluvil v místním JZD místo traktoristy.
...
Komise Akademie věd rozhodla o Kleczkově setrvání na hvězdárně. Nejen pro odbornou zdatnost, ale i proto, že vychovává pět dětí.
Pohádek, ve kterých princezna zadává svým nápadníkům nesplnitelné úkoly, je nemálo. Většinou uspěje až Honza se svým ostrovtipem. Ale po pravdě, ostrovtip není vždycky to nejdůležitější.
UPOZORNĚNÍ: OPĚT 15+
Když princezny začnou zadávat úkoly, jde do tuhého. U Adléty princové totálně selhávali. Jak by ne. Nejdříve s nimi princezna vedla dlouhosáhlé intelektuální rozhovory o zaplňování bílých míst v mapě poznání, pak je, přemýšlením ztumpachovělé, zavedla do zahrady a hodila prsten do jezírka. Úkol byl nabíledni, ale pozor, jezírko bylo plné krokodýlů!
Krokodýlí žaludek je posledním místem, které by kdokoliv hodlal zkoumat. Není divu, že všichni utekli.
Až na Honzu. Jediný správně pochopil, po čem princezna vlastně touží. Proč by jinak po vhození prstenu zavelela: "Vyndej ho!"
Intelekt je hezká věc, ale někdy chlap zaboduje spíš přímým tahem na branku…
V pohádkách vždy Honza vítězí,
i když prý mu v hlavě rozum nevězí.
Možná nemá školy ani vzdělání,
došlo mu však důležité poznání,
s princeznou že budou svoji,
splní-li přání,
jež má smysl dvojí...
Trvalo to skoro rok, ale nynní ten okamžik přišel.
Král Praegirus II vedl Elwingilské vojsko do Drakheru, skoncovat s Necrokrálem Trineronem a jeho šílenstvím.
Na jiném místě činí totéž Hordont IV z Nerigy, západněji, Rizgan Zrzavý z Khara-Thorwalisu.
Netoužil po válce.
Neustálé napadání jej však nutilo, a krádež mrtvoly otce byla poslední kapkou.
Postupovali do vnitrozemí. Ani místa znalí nepoznávali krajinu. Vylidněné osady, napůl zbořené.
Pole i pastviny zpustlé a zarostlé, studně otrávené, lesy téměř bez života.
Potkávali jen nemrtvé, zatím v malých počtech - zjevně průzkum.
Až do chvíle než dorazili k Scortsmouthu, tam na ně čekali, vedeni Praegirovým otcem.
Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.
Nevím, nakolik je zřetelné téma. Evžen s domem komunikuje a vnímá nastřádané emoce a různé vlivy. Jde to dost špatně,nemůže se dostat pod povrch, protože beton a hlavně železo dost překáží, tak už ví leccos, jen ne to, kvůli čemu tam je. To by se jako bílé místo na mapě dalo počítat, doufám.
Příště: Pro změnu před půlnocí
„Zaplať, Abele, prosím, zaplať!“
„Zbláznila ses? Zlodějnu podporovat? Nikdy!“
„Muži, když nezaplatíš, víš, jak dopadneme? Jako Helen… Podívej, Goldovi, Silbersteinovi, Rubinovi… všichni zaplatili! Je to investice do budoucnosti, máš děti, prober se, nemůžeš nezaplatit!“
„Takové krásné jméno máme! Azoulai! Zatracený císař! Samé rány na nás Židy padají!“
„Abele,“ žena v tmavém oblečení hladí svého vousatého muže po hřbetu ruky, „Udělej to pro nás, prosím…“
Muž vzdychne. „Dobře. Obětuju ty velké peníze. Vybírej.“
Manželka se zaraduje. „Ty jsi tak hodný! Klára je Gold, Sára Rubinstein. Co takhle koupit příjmení Diamond? Ne, počkej, hezčí bude Rosenfeld… Ano, Ester Rosenfeld, to zní krásně!“
Naše příjmení, tak jak je známe nyní, jsou datována až od roku 1786. Do té doby se lidé pojmenovávali, jak jim bylo libo, i si jména měnili dle chuti.
Úsilí osvíceného státu o přesné, ustálené a praktické příjmení vrcholí u nás v roce 1786. Císařským patentem z 1. 11. 1786 JSG (=Sbírky zákonů) č. 591 se poprvé pro celé území tehdejší Rakouské říše stanovila zákonná pravidla pro odvozování rodinných jmen (Familennamen). Tedy příjmení manželky od jejího manžela (III, paragraf 49) a dětí od otce (IV, paragraf 20), a tím se zabraňovalo svévolnému a chaotickému pozměňování jmen.
Zvláštní úsilí bylo věnováno dalšímu patentu, a to patentu týkajícímu se jmen židovského obyvatelstva. Ten byl přijatý 23. 7. 1787, s platností 15. 1. 1788. Jím se nařizovalo přijetí nejen stálých příjmení, ale navíc i rodných jmen (Vorname), a to německých. Příslušný seznam obsahoval 1500 jmen v židovské a křesťanské (německé) výslovnosti. Odvozování příjmení židovských dětí od otce a manželky od manžela bylo totožné s patentem z předchozího roku. Pokud Žid nepřijal tento patent a měl stále své hebrejské jméno bez příjmení, měl být potrestán (od peněžité pokuty až po vysídlení ze všech dědičných zemí monarchie).
I tehdy vládla korupce a bohatí Židé si zaplatili krásná a voňavá příjmení, např. Gold, Rubin, Diamant, Silberstein (stříbrná ruda) Rosenfeld (růžové pole), zatímco chudí kteří neměli na úplatek byli za trest počastováni příjmeními jako Verbracher (zločinec), Langwilling (nudný), Notdurft (tělesná potřeba), Kanalgeruch (zápach kanálu) či opravdu nezáviděníhodné Regenschirmbestandteil (držák na deštník).
Dlužno dodat, že po vzniku státu Izrael v roce 1948 si spousta Židů, kteří do Izraele odešli, svá příjmení opět změnila tak, aby odstranili zbytky galutu(exilu), který by se jinak i nadále nesl s jejich cizojazyčnými příjmeními. Tomuto jevu se říká hebraizace příjmení a Židi tím nejen prezentovali sounáležitost s novým domovem, ale i obrazně končili s minulostí a začínali nový život s čistým štítem.
Pramen: Tomáš Konečný - Kuriozitami novověké kultury
Michael Krupp - Dějiny státu Izrael
