DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

Poslední bílá místa na mapě byla vždycky něčím výjimečná. Měla tajemství. Do jisté míry se dala odhadnout na základě všeho ostatního, ale v něčem přece vždy převyšovala očekávané. Čím byl svět, ze kterého bylo možno usuzovat, větší, tím spíš ho ono poslední místo naplnilo úžasem a radostí. Proto je miloval. Ať to bylo poprvé, nebo po tisící, odkrýval a tvořil ona místa vždy s největší opatrností a pečlivostí.
Poslední prázdné místo tohoto vesmíru bylo malinké, tak akorát na jedno drobné těleso. Celý kosmos (ale hlavně Aslan) zpíval pro modrou planetu i všechny na ní a viděl, že je to dobré.

Adamar poslouchal vůdce rebelující skupiny. S každým dalším slovem se utvrzoval, že dosud měli neskonalé štěstí.
„Abych to shrnul,“ začal Adamar poté, co dostal prosto se vyjádřit. „Ty mi tvrdíš, že jedině, o co vám jde, jsou peníze a z nich plynoucí potěšení, které je vám jako mnichům odpíráno?“
„Byl jsem synem hraběte. Odmítám žít jako chuďas,“ odfrkl jeho společník.
„U všech draků. V každém království jsou místa, kam ani králova moc nesahá. Dalo by se říct, že jsou to prázdná místa na politické mapě! Takových příležitostí! A tobě jde jen o peníze na děvky a chlast,“ rozesmál se Adamar.

Ten den byl pan Grenadin kocourem. Proměnil se po snídani, prohlédl se v zrcadle, pak vyskočil na prádelník; ta nově nabytá pružnost, síla svalů, čirá slast! Pečlivě si upravil kožich, s přimhouřenýma očima se ponořil do kočičí meditace, dokud hluboce neusnul. Osvěžen vzbudil se v půli dne, proběhl se, pohrál si s ponožkou nalezenou pod gaučem. Dokonalý pocit soběstačnosti; ale s večerem přišel hlad, samota, touha po pohlazení.
Proměnil se zpátky, pojedl tuňáka a přitom přemýšlel.
Nazítří si přinesl z městského útulku kočku Mínu.
Dosud ani netušil, že na mapě svého srdce chová prázdný kout; teď se cítí radostně zabydlen.

Peťa v dílni skúšal prehlušit zvuk všelijakého ťukáňá neodbytnú otázkú.
"Byl`s už v tej novej hospode?"
Hluk hned prestal, jak ked utne.
"Cos ríkal?" optal sa ho naspátek Igor.
"V dedine otevreli novú hospodu."
"To je dobre, šecky ostatné už poznám a lezú mi krkem."
To hlavne kvúlivá tým dluhom, co sis tam narobil, pomyslel si Peťa.
Išli to tam teda preskúmat. V novej hospode bylo pjekne. Až moc pjekne.
"Moc mi nešmakuje," zdúvjeril sa Igor.
"Mne též né."
"A choďá sem divní ludé."
"Ani fajčit sa tu nemože, iba tú divnú vjec."
"Ty Peťo."
"Co?"
"Co je to čajovňa?"

Jindřich s vrbovou dívkou v náručí pospíchal k poslednímu vrchu.
Jan jej neochotně následoval.
Měl strach.
Nepřiznal to nahlas, ale ten vrch ho od mala děsil a nikdy k němu nešel. Možná za to mohl ten název - Kotel. Vyvolával v něm představu pekla.
Jan toužil utéct a předstírat, že nikdy nevstoupil do skrytého města a cesta za klíči byla jen sen.
Jenže nemohl. Ne po tom, čím si prošla Salix.
A tak se zhluboka nadechl, zrychlil krok, došel Jindřicha a opatrně od něj převzal vrbovou dívku. S jejím tělem v náručí našel odvahu postavit se strachu a probádat neznámé území.

„Táto, jak ste se s mámou našli? Dyť u nás žádní vobři nežijou?“
„Ech Rubíku… už ti to konečně musím říct. Zdraví mi ňák přestává sloužit, a až tu nebudu, nikdo jinej ti to nepoví.
Sem moc malej, tak mě žádná žencká nechtěla. A mně se dycky líbily takový hodně veliký.
Jednou v noci se vobjevila v naší stodole. Největší a nejkrásnější žencká na světě. Zubožená potrhaná, na krku řetěz. Utekla z mudlovskýho cirkusu. Ukazovali ji tam jako zvíře. Uzdravil sem ji, zamiloval se… Byl sem šťastnej jako blecha.
A pořád sem. Protože než zase zmizela, dala mi tebe, synku.“

"Chce-li někdo něco," pravil, "musí být ochoten překonávat překážky. Proto jsme naši radnici − jednu jedinou pro celou zemi − vybudovali v horách. Na nejnepřístupnějších místech jsme zřídili stížnosti, trochu níže pak poradenství, stále dost vysoko jsou žádosti..."
"Nemusím souhlasit, abych se neptal: jste opuštění?"
"Právě naopak, naše slavné velehory, do reformy kartograficky nepodchycené, jsou nyní jedním velkým bulvárem! Děti, starci, beznozí, všichni jsou s to vyšplhat se až do nebes, aby nám nadávali!"
"Pak není bílých míst..."
"Jedno zbylo, s kostřičkou úředníka, kterého jsme před lety najali. Čekal, až někdo přijde, až z toho umřel. Šéfoval oddělení pochvaly. Při úpatí hor."

Nakonec, ohlížeje se, svět vlastně obýván lvy.
Něco někde načíst, jistě; čím mnoho-li, tím více odkrýváš promile celku. Sokrates možná skromně nebonmotil, ale křičel.
Někde nějaká důvěra, přirozeně; ale když nerozryješ srdce, a že se nechce, zbude jen slupka na kostře; naplno-li, tančíš na žiletce, ještě vášnivěji než víře věří se šalbě.
V hmotě hledáš hory, jichž není, a stupňuješ stoupání: nejsa na to sám, skončíš v ubližování.
(Učitel národů skvěle popsav labyrint světa, zakulhal v ráji srdce.)
Škrt a výmaz, dobereš se nejpravděpodobnějšího: nic příliš, nic málo, nehloubat, nevěřit, nevrcholit, z každého trochu brát.
Pointa? Když nejsi Livingstone, nejsi.

Pro změnu pršelo.
To bylo naprosto normální. I to, že déšť padal ze všech možných a nemožných stran a nebylo lze vidět na krok.
Museli jen následovat železnici.
A včas ji opustit.
Bohužel opravdu nebylo vidět na krok, Slunce bylo schované za mraky, kompas těmhle dvěma byl k ničemu a šli rychleji, než mysleli.
K jejich železnici se připojila jiná trať.
„Tady jsem snad nikdy nebyla,“ Liška vytáhla mapu a snažila se najít odpovídající část. Vran pomáhal. Dokáže, že mapu číst umí!
„Ha!“ prohlásil po chvíli vítězně. „Musíme být tady. Akorát je to tu takový divně bílý...“
„To je okraj.“

"Už mě čeká jenom smrt," zavrčí Filcin.
"To říká, děti, od té doby," uklidňuje Taura, "co jsme se poznali!"
"Pro mě je to jasné," raduje se Sikar, "slepá mapa, vše vyplním, jen jedinou věc nevím. Poslední bílé místo. Dvojka."
"Já," přidává se Apolo, "to mám ještě jednodušší: vyplním Prahu, jinak celý svět je prázdný! Čtyřka."
"Nikdo nic neví," neoplývá Linkva dobrou náladou.
"Zjevil se bílý," přemýšlí nahlas Thea, "po smrti! Tuto bělobu zatím nejsme s to pochopit!"
"Kdybych byl básník," dí otec, "zapěl bych: každou část těla jsem ti zulíbal, jen do srdce ti šláp."
"Spíš nepoznal," směje se matka.