DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

Prudce jsem se zvedla do sedu. To byla chyba, bolest hlavy mě okamžitě vrátila zpět do horizontální polohy. Jak jsem tak ležela, napadlo mě, kde to vlastně sakra jsem.
Druhý pokus se již podařil lépe, takže jsem se vysoukala ze spacáku, postavila se a vykoukla ze stanu. Asi půlka lidí už byla vzhůru a seděla u ohniště. Připojila jsem se k nim.
Jak jsem zpovídala kamarádky, mapa včerejšího večera se pomalu plnila vzpomínkami.
„OK, vzpomínám si. Poslední věc: jak jsem se dostala do stanu, když jsem nebyla schopná ani mluvit?“
„Tak to netuším. Něco holt zůstane mezi nebem a zemí.“

"Kdy už tam budem?"
Sandra dokázala být neuvěřitelně otravná.
Byla dospělá, ale chvílemi...
Někdo míň trpělivý by jí nasekal na zadek.
"Ale vážně Marku, jdeme už strašně dlouho!"
Vlastně to zas tak dlouho nebylo.
Jen šli špatným směrem.
Podél hranice, ne k ní.
"Ještě takových dvacet kiláků."
"A ušli jsme..?"
"Čtyřicet," povzdechl si Marek.
Mraky pomalu houstly a klesaly k zemi.
Až si první roztrhl břicho o vzdálené hory.
"Jak se v té mapě vyznáš? Třeba ty čáry. V krajině přece nejsou!"
Marek ji chvilku poslouchal.
"Jsou to vrstevnice. Myšlené čáry."
Jedna byla přerušená.
Dvacet kilometrů daleko.
Smazaný kousek...
Cíl.

Cestu jim osvětlovala ohnivá koule jeho bratra. Nechutně to tu páchlo. Udělal další krok. Chřuplo to. Rozšlápl kostřičku kdovíčeho. Nehnul ani brvou. Jeho tvář se stala nečitelnou maskou.
Věděl, že pro jejich účel je třeba, aby se seznámil s každým místem hradního komplexu. Orientace v terénu představovala naprostou nutnost. Již objevil tajné chodby, našel užitečné skrýše…
„Jak se ti tu líbí?“ nadhodil Andrija pobaveně.
„Nádhera,“ sykl.
„Věděl jsem, že to oceníš. Tato místa jsou nedocenitelný úkryt. A kolik zajímavých bestií tu žije,“ radoval se.
Dragomir nadšení nesdílel.
Byť věděl, že po dnešní noci bude znát systém hradních stok skutečně dokonale.

Liamovo tělo padlo k zemi, zatímco stříbrná čepel se leskla krví. Tušil, že přichází konec. Přerývaně se nadechl, ale vzápětí se rozkašlal, když se mu krev dostala do hrdla.
Bojoval statečně za svého rytíře. Věřil mu. On ho však zradil… nepřišel, jak slíbil. Poslal ho na smrt.
Nechal doutnajícímu vzteku volný průchod. Sípavě odříkával slova kletby, která rod Orise Clemense uvrhne do záhuby.
S posledními slovy jeho tělo ochablo.
Když znovu nabyl vědomí, ocitl se v chrámu, obklopen sedmi bytostmi.
„Kde to jsem?“
„Na místě, které žádná mapa nezná,“ odvětil zlatý drak. „Nabízíme ti možnost stát se drakem, jak zvolíš?“

She knew your body by heart, could recall with eyes closed the location of every freckle, every scar. She knew where to find the white hairs that inevitably began appearing, was intimately familiar with the secret spots that made you melt... and the ones that made you laugh.
She knew your ticks and pet-peeves, the way your mood swung wildly during your cycle. She knew how to fold the towels just right and how you took your tea.
There was only one empty spot on the map she had drawn of you, one last piece of uncharted territory. Your heart.

Vzduchem létaly zmuchlané papíry a několik očarovaných svíček.
„Kluci, už to bude hotové?“ prohodil Péťa, když se s hůlkou v jedné a štětcem v druhé ruce skláněli nad mapou hradu. Pobertův plánek – zbraň civilizovanější doby.
„Myslím, že už nechybí nic,“ zasmál se James. „To by chtělo něčím zapít.“
„Ještě ne,“ zavrtěl hlavou Sirius a významně poklepal na prázdné místo na plánku.
„Siriusi, to přece…“ protestoval Remus.
„Co? Jednou je to plánek, tak by měl být kompletní,“ ohradil se Sirius s nevinným výrazem.
„To… To nejde,“ začervenal se.
„Schválně, vsadíš se?“
„Ne, Siriusi,“ řekl skoro výhružně. „Dívčí koupelny tam prostě nebudou!“

V mozaice mých vzpomínek je jedno prázdné místo. Chtěl bych ho zaplnit, ale zatím marně. A přitom by to neměl být až takový problém. Netrpím demencí ani nejsem nijak starý.
Existuje jistá žena, která tvrdí, že jsem její manžel. Já ji však vůbec neznám, přestože se mě snaží neustále přesvědčovat. Upřeně se na mě dívá a v očích má slzy.
Jedná se snad o nějaký nevhodný žert? Co se to se mnou děje?
„Pacient trpí částečnou ztrátou paměti, která je ochrannou hradbou před vzpomínkami na jistou událost. Byl účastníkem dopravní nehody, při které zahynulo jeho malé dítě. On ji zavinil.“

"Nic tu není, Dejve."
"Co tady není?"
"Není tu vůbec nic."
"Žádná utajená planeta?"
"Nic, není tu vůbec nic, Dejve."
"Ani nějaký zatracený měsíc?"
"Ne, nic tu není, opravdu nic tu není."
"Tajná základna, loď plná vražedných nymfomanek?"
"Dejve, nic tu není!"
"Snažíš se mi říct, Holle, že tady nic není?"
"Já to pořád nechápu," kroutil hlavou Lister, "celá galaxie je zakreslená do mapy až na tenhle malý kousek a tady přitom nic není. Proč?"
Do kabiny Kosmiku se přikolébal Kryton s hadrem a utřel jeden z monitorů.
"Oh, omlouvám se, pane, tuhle skvrnu od majonézy jsem musel nějak přehlédnout."

Začal konec. Začal začátek. Anebo úplně obyčejný měsíc. To záleží.
Já se však nacházím v neznámém aquaparku, ale s partou důvěrně známých přátel. Vím kde jsem, jen cítím v kostech, že se něco stane. Vím to. Jdeme do prvního bazénu a závodíme. Vyhraji, až na jeden případ. Tobogán. Skluzavka. Příbojové vlny. Vířivka – tak počkat, tam nejdu. Ostatní jdou. Joe na odchodu z bazénu něco pošeptá Maxovi. Ten se otočí a vrací se zpět, až dojde přímo ke mně. Chvíli zírá a pak jen řekne: „Půjdeme na tobogán?” Kouknu na něj a kývnu. Dnešek skrývá možná více neznámého než se zdálo.

Odbojová buňka kapitána Simbaccy sice nikdy neoperovala ve vysloveně civilizovaném prostoru, kde se to ostatně jenom hemžilo imperiály, ale to, kam je agent Rarity nasměrovala dnes, byla docela jiná liga.
„Je to poslední neprobádaný sektor Středního pásu,“ konstatovala Shavari, „jestli se ta pyramida z tvých snů nachází někde tam, budeme ho muset důkladně pročesat.“
„Střízlivým odhadem,“ zamyslel se Lavosk strojově, „to bude trvat něco kolem šesti let.“
Tolik Simbacca obětovat nehodlal, měl lepší věci na práci, ale něco ho přeci jen napadlo.
[„Napíšu strejdovi Wyrrgymu, ten už prý tuhle galaxii procestoval tisíckrát tam a zpátky, takže to tam určitě zná.“]