Kancelář Blaník

Zazvonil budík.

Zase 6 ráno.

Trenky, zuby, kafe, košile, rifle, sbalit noťas do kabely a hurá do práce.

No... se řekne hurá...

* * *

7:04

Kancl.

“Kdes byl?!”

Odfrkl jsem si, sklopil zrak a zamířil ke svému stolu.

“Kdes byl ptám se tě!” Nasupil se šéf.

“Já jsem-”

“Hovno!”

* * *

Když se po 5ti až 10ti minutách konečně vyřval a zabouchl za sebou dveře své kanceláře, hlavou mi chaoticky vířila spousta emocí a myšlenek, jestli se na tuhle práci nevysrat.
Franta vyjel na kolečkovém křeslu zpoza přepážky s kamarádským šibalským úsměvem: “Kde ses fláákal?”
Protáhl naschvál poslední slabiku a čtverácky zacvakal propiskou.

Oxfordky Armani rázovaly po linoleu.
Skvrny potu se šířily z podpaží košile Hugo Boss.
Ano, Tonda Blaník byl nervozní.
“Žížalo!” vyštěkl. “Jak to, že nikoho nemáme?”
Žížala pokrčil rameny.
“Tak... tahle práce... no, není to zrovna kdovíjaký terno...”
“Na to já kašlu, Žížalo! Dohajzlu! Copak ho můžeme nechat, aby si kecal, co ho napadne? Z rozhlasáků si na tiskovce dělá popelníček, rozhovory dává napůl v ruštině! A padá z pódia! My pro něj toho mluvčího potřebujeme! Co Špaček?”
“Špaček se mi vysmál. Ovšem noblesně,” vzdychne Žížala.
Objeví se kafe a s ním spása v podobě Leňuchy.
“Já bych věděla,” špitne.