AU

Irena svírala lodní zábradlí a sledovala blížící se Trist. Deset let. Za tu dobu se ze samotářské baronky stala královna, ale teď si připadala stejně jako v den, kdy předstoupila před regenta Nimana se žádostí o uznání svých dědických práv.
Leandros ji zezadu objal a ona nadskočila leknutím. Proč čekala, že jeho příchod oznámí ťukání hole?
Políbil ji na spánek. „Těšíš se?“
Neodpověděla, protože jeho dotek jí najednou připadal cizí.
V Aldormě říkali, že lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše, ale kdo by označil pohledného zlatovlasého krále za vrabce?
Kromě toho, ona přece na Ryka Nimana dávno zapomněla.

Ryko stál na věži zámku a díval se na moře. Dalo mu práci se sem vysoukat, ale rád pozoroval hemžení v podhradí. Lidi odsud vypadali jako mravenci, prodávající a nakupující, spravující, stavějící, pěstující… Rád by si myslel, že všechno obětoval pro tyhle mravenečky, aby si mohli pracovat a bavit se v míru, ale pokud by k sobě byl upřímný, jim Dauthové by neublížili.
Ne, Ryko všechno obětovala pro toho umíněného, hubatého, hrdého kluka, který by mohl být jeho synem.
Otázku, jestli by to udělal znovu, kdyby měl znovu na výběr, si nepokládal.
Do přístavu pomalu vplouvala loď se sharmskou vlajkou.

Na královských audiencích Ryko už dávno nesedal za trůnem. Od doby, kdy si Simeon dokázal s prosebníky poradit sám, se přesunul vedle sloupu u dveří. Takhle ho lidé v sále, kteří sledovali krále, měli za zády.
Dělal to ze dvou důvodů.
Zaprvé, lidi sice děsil Niman vedle trůnu, ale ještě daleko víc je děsil Niman za jejich zády.
Druhý důvod byl prozaičtější.
Někdo převrhl svícen, který se zařinčením dopadl na kamennou podlahu. Ryko nadskočil a podrážděně se zamračil. Instinkt ho probral, kdykoliv se dělo něco skutečně důležitého, ale kvůli spadlému svícnu se ve svém měkkém, pohodlném křesle budit opravdu nechtěl.

Ráno se Ryko probudil s ohavnou kocovinou, což ale neznamenalo, že se vyhne práci. Když už znali přibližné datum příjezdu sharmské delegace, museli do Tristu pozvat vévody. A to znamenalo i Camillu a Colina.
Pořád si pamatoval, jak se na něj Camilla dívala, když jí řekl, kde našel tristenolskou korunu.
„Ty jsi byl v naší skrýši?“
Jako by byl jen malý červ, nehodný vstoupit do jejich domečku na dubu. Jako kdyby to se svou chromou nohou dokázal.
Vztahy s Gorlanovými nebyly stejné od chvíle, kdy vévodům ukázal Waldemarovu uťatou hlavu – všem vévodům.
Promnul si čelo a přiložil brk k papíru.

Když ho Marysa odmítla, vyrazil k Vyprahlé kryse. Oblékl si seprané hadry, i když i nejpomalejší štamgasti už pochopili, kdo je jejich kulhavý návštěvník. Ale což, pokud by ho chtěl někdo zabít, ať to zkusí. Kromě toho, Simeon ho neustále nechával sledovat a myslel si, že na to Ryko ještě nepřišel.
U Krysy dnes vystupovala zpěvačka, jejíž talent ležel spíš ve výstřihu než v hrdle. U první sloky si Ryko objednal panáka, u třetí dvojitého. U čtvrté jí někdo navrhl, jestli se nechce radši svlíknout, a tím začalo vystoupení zcela jiného rázu. Ryko se otočil zády - přišel se jen opít.

Marysa na něj čekala v regentských komnatách a prstem si zamyšleně přejížděla po zarudlé jizvě na tváři.
„Takže už ses dozvěděl, že přijede sharmská královna,“ konstatovala.
„Ty jsi o tom věděla.“ Ani on nebyl překvapený.
„Kdo myslíš, že celé pozvání zařídil za tvými zády?“
Rezignovaně si povzdechl a jeho oči zalétly ke dveřím ložnice, kde jejich setkání většinou končila.
„Dneska ne, mezku,“ zavrtěla Marysa hlavou. „Žili jsme si tu v krásné iluzi, užili jsme si spoustu zábavy, i když mi pořád nevěříš dost na to, abys mě tu nechal přespat. Ale tahle bublina teď praskla. Až zase odjede – pak možná.“

„Ty jsi pozval i Irenu?“ zeptal se pomalu.
„Odvolal jsem její vyhoštění z Tristu,“ přikývl Simeon. „Jako gesto dobré vůle.“
„Glenven…“
„Velryba Glenven ať se třeba vztekne,“ mávl Simeon rukou.
Kéž bych tohle dokázal říct před deseti lety, pomyslel si Ryko, ale rychle myšlenku zaplašil.
„Jestli se její současný choť dozví, jaké nepodložené drby o nás kdysi kolovaly, asi nebude mít moc náladu na obchodní jednání,“ poznamenal místo toho.
„Odkdy myslíš jen na politiku? Takového si tě z dětství nepamatuju. Pozval jsem ji i proto, že bych ji rád zase viděl. Moje schopnost mít někoho rád nezemřela se Samuelem Antaresem.“

„Co to má znamenat?“ zamával Ryko dopisem.
„Výborně, vidím, že sharmský král přijal mé pozvání do Tristu.“
„Jak to, že jsem o tom nevěděl?“
„Jestli to nebude tím, že král si může pozvat koho chce.“
„Proč?“
„Protože teď, když má tristenolská koruna přímé vazby na Theos, tak by ráda navázala obchodní vztahy se Sharmou.“
„Napadlo tristenolskou korunu taky, že její první rádce má svoje plány a potřeboval by být v obraze?“
„Napadlo, a považovala to za přijatelné riziko. Jestli jsi skončil s výslechem, můžeš jít. A Ryko? Se sharmským králem přijede i jeho žena.“
V Rykovi by se krve nedořezal.

Deset let od konce války a bylo zase jaro. Ryko stál před Vzdychající věží a díval se na svoje město.
Před deseti lety na tomto místě dal katovi pokyn, aby setnul Waldemara Dautha. Pak zvedl hlavu za rozcuchané šedivé vlasy a ukázal ji shromážděnými vévodům. Zpráva byla jasná – žertující regent Ryko je pryč. Teď máte co dočinění s markýzem Nimanem.
Jeho život jako by se dělil na období předtím a potom, co zvedl Waldemarovu krvácející hlavu, a proto se vždy na výročí popravy sbelhal až sem, aby si ten den připomněl. Teď ale nastal čas vrátit se.
Jeho království čekalo.

Na zahradě v Antaresu bzučely včely a Ryko se belhal ke stolu, kde se měl podávat oběd. Kolem něj se plížila osmiletá holčička a pětiletý hošík s klacky v rukách a snažili se přepadnout druhého chlapečka, který právě kousal jednu nohu od židle. Ryko zavrtěl hlavou, děti s touhle hrou nepřestaly od návštěvy jakéhosi známého, který jim vyprávěl o lovu bobrů.
„Stačilo, všichni umýt ruce!“ okřikla je Irena.
„Ale mami!“
Ryko se s trhnutím probudil ve studené ložnici. Místo vedle něj bylo prázdné. Přesto by přísahal, že ve vzduchu cítí závan skořice. Ani po deseti letech vůni jejích vlasů nezapomněl.