DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

Na kraji lesa sa Rodríguez vyzliekol a nechal si len starú jeleniu kožušinu. Bolo mu trochu chladno, ale vedel, že si zase zvykne.
Pred ním sa rozprestieral šíry les.
Rodríguez sa dlhé roky snažil žiť medzi ľuďmi. Ale nerozumel im, ich slová aj výrazy tvárí ho miatli a to neustále hemženie davov mu naháňalo strach.
Rozbehol sa a vydal zo seba hlboké hrdelné volanie.
Som späť! Povedzte to všetkým vlkom!
Oproti nemu zastala mladá vlčica a zvedavo sklopila uši.
Som späť, sestrička!
Vlčica zachytila jeho pach – ľudský pach – a celá sa zježila.
Rodríguez pochopil, že k vlkom sa vrátiť nemôže.

Milá telátka, dnešní díl populárně vzdělávacího cyklu vypráví Kudrnka, uložte se pohodlně do slámy a pozorně poslouchejte.
„V našich končinách se vlci příliš nevyskytují a když se vyskytují, jsou velmi plaší a k obydlím se nepřiblíží. Výjimku tvoří pouze ta polská tlupa, která se přemnožila nějakému trumberovi a tak je vypustil do volné přírody. Cipísku, přestaň frkat a poslouchej! Ti plaší nejsou, dojdou klidně až na dvůr. Když se to přihodí, bučte, mečte, třeba i kokrhejte, hlavně rámusit. Naši farmáři přiběhnou na pomoc. Bria s Cuketou nezůstanou pozadu, znáte ty jejich zuby! Jen ať vlci vědí, kdo všechno je doma!"

Neplížili se chodbami; přistáli na nádvoří, ozbrojení po uši.
Toma doktor poslal vyjednávat. Stál venku, ozbrojený, jediný odpor proti plné vesmírné lodi. Doktor zapochyboval o příčetnosti svého rozhodování.
Tomo zdržoval.
„Přišli jsme pro Marze,“ přerušil ho lovec.
„Není tady.“ Bez mrknutí oka.
„Vzdorovat je marné,“ burácel lovec.
Tomo sáhl po plazmové zbrani u boku.
Zvuk v laboratoři. Otočil se. Vida, po marných pokusech se teď Tomovi podařilo spustit čtečku myšlenek. Na obrazovce naskakovaly znaky.
Utečte. Chvíli je dokážu zdržet.
„Ne,“ vrčel Marz do mikrofonu. „Trpělo už kvůli mně dost lidí.“
Co chceš dělat?
„Řekni vlkům, že jsem doma.“
Vyšel ven.

Triss se vrátila přesně v půl osmé, jak očekával. V osm už spolu leželi v posteli jako obyčejně.
Geraltův vlčí amulet se pohnul, to také nebyla žádná novinka.
„Proč vždy před tím čaruješ?“ zeptal se čarodějky.
„Cože?“
Ukázal jí poskakující amulet.
Triss poplašeně vyskočila z postele a rozhlížela se po pokoji. Pak její pohled utkvěl na malém zrcadle, které vyhodila z místnosti.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se jí.
„Existuje způsob, jak vidět i slyšet na dálku.“
„To znamená, že nás při tom někdo sledoval?“
Přikývla.
„A viděl všechno, i to včera?“
Přikývla.
„Tohle zrcadlo mi darovala Yennefer.“
Zaklínač zaúpěl.

Předvolala trampy. I ty, kteří nebyli tu noc přítomni. Dostavili se všichni do jednoho.
"Ten váš Matoša musel být ale pěkný vykuk," začala opatrně.
"Nejspíš jste ho všichni brali jako dobrého společníka. Ale pak se něco změnilo."
"Zabil mi psa!"
"Znásilnil Jášu! Bránila se, dokonce ho bodla, jenže on se jen udělal a odešel s nožem mezi žebry, jako by se nic nestalo!"
"Tak jste se ho pokusili zbavit."
"Zkusil jsem ho otrávit, ale nic se mu nestalo!"
"Nikdo z vás ho zabít nedokázal. Tak jste se spojili a zaútočili jako smečka. Chápu. A teď, kdo z vás je kouzelník?"

Listy čarostromu ševelí. Z pramenů stoupá pára.
Hlína pod bosýma nohama.
„Tady je to místo,“ zašeptá.
„Lady,“ dodá teskně.
Ale žal se vzápětí rozplyne. Do nohou jí stoupá síla. Jako by kosti nespočívaly v půdě, ale zvedaly její tělo. Svět kolem se vyjasní.
„Ve zdech Zimohradu jsem silnější,“ pomyslí si, zvedne nos k nebi a zavyje. Jako pravá vlčí dáma.
Od vzdálené řeky slyší sestřinu odpověď. Od Zdi kradmý krok tichého bratra. A pak, zpoza Zdi, zpoza moře zavolají mladší bratříčci.
Ale to není možné… Jsou mrtví.
Sansa procitne.
Pod bosýma nohama cítí studené dlaždice. Kámen. Znovu se stane Alayne.

Batylda vstoupila do předsíně a upustila kufřík. Domácí skřítka se polekala tak, že málem zahučela do necek.
„Co se tady děje?“ otázala se Batylda, odkládajíc klobouk a plášť.
„Nic,“ vypískla skřítka a ponořila se do mýdlových bublin. „Potty jen myslela, že vypere a pak opraví ten stolek.“
„Jaký stolek?“
„Rozpadl se úplně sám, Potty to viděla,“ zamumlala, opustila valchu a rozběhla se ke sporáku.
„Co to vaříš?“
„Jehněčí kotlety, omáčku a cibulový koláč.“
„My čekáme hosty?“
„Hosty ani ne, ale pan Gellert a pan Albus říkali, že jsou hladoví jako vlci.“
Batylda se zakousla do rtu.
„Aha. Takže úplně sám…“

Všichni už dávno spali, když se Titty vyplížila ze zamrzlého hausbótu. Bylo ticho a ve vzduchu se vznášelo cosi věčného. Druhý konec jezera se ztrácel ve tmě.

Titty zavřela oči a do tváře ji uhodil ledový arktický vítr. Na Špicberkách byla polární noc. Titty už ani nepočítala, kdy naposledy viděla slunce. Nebo člověka. Pod nohama jí křupal sníh a v dálce se téměř konejšivě ozvalo vlčí vytí. Čas se rozpadl a zbylo pouze tedy a teď. Titty se usmála. Tady byla doma.

Asi po patnácti minutách se znovu stočila k Zuzaně pod peřinu. Tváře měla červené a oči jí svítily.

Dveře tiše zaskřípěly milovaným tónem, žárovka s důvěrně známým bzučením zahnala stíny. Její měkké světlo neřezalo, nepálilo oči ani duši.
Neměl by takhle brzy svítit, nepochyboval, že si někdo všimne. Nebylo to poprvé ani naposledy, věděl, že číhají, že půjdou po jeho stopě a nakonec ho zase uštvou jako hladová smečka, protože si dovolí něco říct, napsat nebo zazpívat, protože on už z téhle cesty nesejde, nemůže ani nechce. A přece bylo v tom nadranním šeru něco strašně správně.
Usmál se; mohl by jít a vzbudit ji, ale neudělá to, ještě ne, potřebuje si tuhle chvíli prožít sám. Je doma.

Uháněli k jihu na křídlech neurčitých zvěstí. Dlouhé týdny ostražitého spěchu. Pak se z ranní mlhy vynořil jejich cíl. Spustili čluny. Přístav vítal křikem racků. Kalná voda páchla směsí rybiny a splašků. Nábřeží halila naleštěná bída.

Přivítal je snědý chlapík v blyštivé uniformě. Dlouhý knír. Potměšilý pohled. Strojený úsměv panského poskoka.
„Guvernér vás již očekává, pánové. Přeje si, abyste se cítili, jako doma.“
Žádné tanečky. Jen pozvání pohlavára. Šestý smysl námořníka bil napoplach. Koně pohazovali hlavami. Uši olezlé od much. Zdobená sedla skrývala varhany žeber.
„Pane Miltone, vraťte na loď. Vyřiďte, že jsme v sídle guvernéra.“
Vstoupili do jámy lvové.