Písničky

Běžec:
Co je to dnes za lidi, jeden si nemůže v klidu ani zaběhat.

Lesní muž:
Co se stalo?

Běžec:
Byl jsem běhat, to víš, musím si udržovat kondici, při mém povolání je to nutnost.

Lesní muž:
Chápu.

Běžec:
A jak si tak běžím přes pole a louku, natrefím na otravné stalkerky.

Lesní muž:
To je konec, dnes člověk nemá nikde klid.

Běžec:
No právě.
A hned začaly vyzvídat. Prý, jak se mám, co dělám, že mám stále veselou náladou.

Lesní muž:
Husy, kdyby běhaly, tak by se jim také vyplavily endorfiny.

Běžec:
Odsekl jsem, že nevím a utekl jsem.

Na té Malé straně stojí Starý dům, co se k němu chodí Po starých zámeckých schodech. Bydlí v něm Andulička. Je to hotová Princezna v hermelínu, vždycky Chic Parisienne! Jednou, když Nad Prahou tančily hvězdičky, byla se projít Před Vejtoňskou hospodou. Náhle uslyšela píseň, co ji zpíval Tulák Vendelínek. Měl za čepicí Bílý kvíteček a seděl tam, kde rostou Staré topoly. Než se kdo nadál, byla z té známosti Píseň o ztraceném věnečku a hned potom Svatba na faře. Brali se V tom našem venkovském kostelíčku. A pak spolu dlouhá léta šťastně žili a každý den zpívali Potkalo mne štěstí.

V ztemnělém pokoji střešního bytu
námořník odepjal umělou kýtu.

Je to dům kde rozum zvolna se zatmívá,
chlapík se usadí a křeslo rozkývá.

To křeslo houpací vrže si písničku:
"Byl jeden námořník, dobrou měl fyzičku."

Zamlada byl milovníkem, „co pro ženy žil"
a v každičkém přístavišti „z číše lásky pil.“

Ženy mu nosily domácí ovárek,
teď, chudák, zakousne jedině suchárek.

Kletbu na něj uvalila Japonečka malá
Oliva ho opustila, co proto mu dala.

V desetinné čárce chyba, tabulky, co lhaly,
špenát chudý na železo, dílo dokonaly.

Potvrzena alergie na špenát i lepek,
od té doby se mu říká slaboduchý Pepek.

Když se narodil, lidí se nebál a se svým stínem na stěně hojně se nahrál.
V mládí se něco naběhal a naskákal. Přes oves i přes jiné zemědělské plodiny. Párkrát se nachomýtl k tahání řepy.
A měsíc… Tolik miloval měsíc! Inspiroval ho ke spoustě nápadů.
Haúúú!
Byl rád, když ho někdo drbal na břiše a za ušima. Za tím pravým zvlášť.
Byl velmi nerad, když ho blechy štípaly kdekoli.
Osudným se mu stalo lezení oknem do kuchyně, kde byl zabit kuchařem. A paličkou.
Snad měl radši lézt dírou. Snad se měl víc bát lidí.
Na jeho pohřeb přišli všichni psové.

Tragédie je prostá.
Poryv větru nad mořem, které není rozbouřené. Bouře je všude okolo.
Pět odstínů červené. Jste-li Francouz, trocha okru. Jste-li Angličan, hodně. Bílá jako plachty. Bílá jako smrt.
Tragedie tak prostá, že trvá roky, než ji přijme plátno. To ústa jsou jí plná hned.
Hladová ústa... Mrtvá ústa...
Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo...
Tiché smíření oběti. A hněv.
Vezmi mě za ruku, bratře. Obejmi mě, sestro. Není tak zlé spočinout bok po boku na dně moře.
V náručí velryby.

Co řekneš dětem, až se budou ptát?
Nebylo to Středozemní moře.
Zázrak se nestal.

Plán na dnešní den mám jasný:

- pořádná ranní hygena. Nejlepší po ránu je osvěžující sprcha.

- naplánovat výlet do Peterburgu, už dlouho se tam chci podívat. Tentokrát to vyjde.

- navštívit Muzeum. Co ho zrekonstruovali jsem tam ještě nebyl.

- zahrát si fotbal s kamarády. Je důležité tužit partu.

- celý den pravidelně pít vodu. Rum mi moc nechutná.

- v noci by měla být vidět kometa. Tahle se vrací jen jednou za sto let, tak se na ní těším.

A pak zase zítra ráno v pět vstanu. Za jeden den se dát stihnout jen pár věcí.

Ale zítra je taky den. Už se těším. :)

Predstav si svet, kde každý svoje miesto má,
kde žiadne dieťa hlad a strach nepozná.
Kde ľudia nepadajú k zemi nesení silou výbuchu,
kde je modré nebo namiesto smogu vo vzduchu.
Predstav si svet, kde neumiera nám zem,
kde nemá právo na život ten, kto je biely len.
Kde nemusíš sa skrývať, keď iný si,
kde slobodu slova máš, nie ako kedysi.
Predstav si svet, ktorý ťa nedesí,
svet, ktorý nikoho na okraj netesní.
Kde každý je človekom,
po práve svojom ľudskosti odvekom.
Predstavme si svet, kde nebáli by sme sa žiť,
a buďme taký, aby už taký mohol byť.

Ťuk, ťuk.

Vmžiku nacpala chlupatou mrtvolu pod postel, winchestrovku zakryla peřinou. Přes kamaše oblékla zástěru; nasadila čepec; hupla do postele.

„Dále, děvenko! Copak mi neseš? Ohnivou vodu? Sklepmistra. Aha.“

„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Abych dobře slyšela, když číhají bandité.
„Abych tě lépe slyšela!“

„Proč máš tak velké oči?“
Abych si v saloonu vyhlédla největšího fešáka.
Dala ovšem opět obligátní odpověď.

Babička Méry se po návratu z emigrace nudila. Samota u Štěchovic zkrátka nenahradí nástrahy prérie. Nebýt zatykače, sotva by se k dceři a vnučce navrátila.
„Běž, dítě. Řekni vlkům, že jsem doma.“ Upravila si drdůlek. „A taky myslivcům!“