DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

„Tak jsem tu.“ Do bytu vtrhne černovlasé tornádo, maskované za drobnou třicátnici. „Kde máš smečku.“
„Jsou v postelích, doufám. Moc je nerozpadádi, nebo neusnou.“
„Bez obav, Karkulko. Vyřiď vlkovi mé pozdravy a užijte si večer.“
„Já tě slyším,“ z obýváku se vynoří vysoký blonďák. „Přiznej se, že to divadlo byl tvůj nápad,“ obviní příchozí.
„Někdo musí dohlédnout na tvou kulturní vzdělanost. Neboj, Dobytí severního pólu se ti bude líbit,“ zašklebí se na něj Lenka a zmizí v dětském pokoji. Po chvíli se odtud nese hlasitá deklamace.
„Nevyjte zvlčilá vlčata. Vyplašíte vydry. Zvlčilá vlčata vyla. Vaú, vaú. Vydry vyplašeně vyběhly ven.“

Věkovitá čarodějnice se konečně vracela. Vracela se do svého příbytku hluboko v lesích, daleko od lidí, které od mládí nesnášela. Nesnášela jejich krutost a krvelačnost. Nesnášela jejich licoměrnost a faleš. Lépe jí bylo mezi čerty, upíry a vlkodlaky. A nejlépe jí bylo samotné.
Před stavením podrbala za hrbolkem svůj oblíbený kdysi oživlý kámen. Kámen se slastně protáhl a začal se rytmicky vlnit.
„Vážně?“ usmála se potěšeně čarodějnice. „Tak jim řekni, že už jsem doma.“
Nebylo to zapotřebí. Kolem se začaly vynořovat šedivé špičaté přátelsky větřící čenichy.
Vlci kolem ní vytvořili kruh a vrtěli ocasy. Ten největší držel v tlamě dopis.

Doupě Vlků ho vždycky fascinovalo. Nacházelo se na okraji Zóny 2. Občas pro ně dělal špinavou práci. V tomto městě plném anarchie a zákonů ulice sloužili jako čističi a limitovaly stavy takzvaných „nepohodlných“. Byli to lidé nepoužitelní k převýchově a otroctví a ti, kteří se příčili ustanoveným pravidlům. Občas ale Vlci potřebovali vypomoct…

Staré neonky každou chvíli výhružně zapraskaly, jak sestupoval po drolících se schodech někam do sklepení. Zatuchlina se plazila po chodbách s opadávající omítkou. Minul mapu vytvořenou černou plísní, zahnul za roh a stanul před plechovými dveřmi.

„Řekni vlkům, že jsem doma,“ vyslovil tajemně a dveře se otevřely.

Na stolíku, za ktorým si vychutnával čaj a pečivo, pristáli noviny.
Keď zdvihol oči, bol pohľadom popohnaný k ich prečítaniu. Ani nemusel listovať, ich fotka zaberala celú stranu.
"Pátranie po dvoch sériových vrahoch ukončené... telá neboli nikdy vyplavené. Na mieste činu našli len obeť." Starostlivo noviny poskladal. "To sú dobré správy."
Jeho spoločníkovi o šírku vlasu myklo kútikom úst. "Pamätám si tvoje slová, ale-"
"Pýtaš sa, či som si to nerozmyslel?"
Odpoveďou mu bolo mlčanie, ale už ho vedel dešifrovať.
Usmial sa. "Krv jahniat hodná dvoch levov, a tu som - povedz vlkom, že som doma."

Ačkoli v Citadinu obvykle bydlíval u sestry, tentokrát zamířil rovnou ke Kamennému domu.

„Představená je moje teta,“ vysvětlil Yllanit už cestou. „Sestra mé matky, původem ze Starmelu.“
„Starmelští páni mají ve znaku černou vlčí hlavu na bílém poli. Vlk je jejich rodové zvíře. Někdy se jim také říká Vlci ze Starmelu.“
Asi se chtěla pochlubit, kolik toho ví...
„Neřekl jsi mi, že jsi napůl Starmel,“ pokračovala se zájmem. „Má babička pocházela z téhož rodu.“

Kamenodomský dveřník Rotolfa dobře znal. Přesto se zatvářil navýsost překvapeně, když jej spatřil.
„Pane z Rohova?!“
Jemu nic vysvětlovat nemínil. „Ohlaste paní Adelize, že jsem přijel.“

Mám já tohle zapotřebí? Jen proto, že si v nějakém hloupém filmu kdosi vymyslel, že vlk bude nosit domovníkovi psaní? Jako by nevěděli, že ve filmové říši se každá vyřčená myšlenka zhmotní!
Navíc vyfasuju domovníka kutila! Ostatní jednou týdně donesou pohled, a mají leháro. Ale já? Bedna s vrtačkou. Bedna se šroubkama, těžká jak prase. Jo prase, to bych táhnul rád, sem tam bych si kousnul… Ale prase nemám, dneska vleču, no já bych toho chlapa fakt nejradši sežral, víte, co vleču? Třímetrovej žebřík. Doufám, že aspoň dostanu něco od cesty, třeba kus tuleně… nebo aspoň makrelu…

Jak, není doma?

Libuščina babička je bývalá profesorka češtiny a literaturu miluje. Libuška je celá po ní.
Některé její knihy, třeba verneovky, si půjčují i kluci a Andula, ale verše čte jedině ona, přestože některé jsou docela dobrodružné:
Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.

Čte dál a propadá okouzlení stále hlouběji.
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad...

„Libuško, Aleš s Rudou se přišli zeptat, zda půjdeš ven?“ volá na ni babička.
„Řekni vlkům, že dneska ne. Dnes jsem doma,“ odpovídá Libuška roztržitě, pořád ještě ve světě Françoise Villona.

Čarodějka hleděla do dáli. Lesy za Sarragonským valem tmavly.
Viděla celou vlčí smečku – Aldogga, Beldogga, ostatní. Volné, svobodné. Černá linka už nesvazovala jejich mysl, nikdo už nepoužíval vlčí smečky na přepadávání vesnic, nikdo si pomocí vlků nerozšiřoval panství.
Vlci pomohli jí, když byla v nouzi – jen díky nim uprchla ze zajetí. Ona pak pomohla vlkům z moci loutkáře vlčích myslí. Vybavila si úlek muže, který zničehonic zjistil, že vlci už nejsou poslušní beránci, a smutně se pousmála.
Dluhy zaplatila a může jít dál.
Poslední myšlenka patřila Aldoggovi.
Vyřiď svým druhům, že už jsem doma…
Dlouhé vlčí zavytí jí bylo odpovědí.

"Teto, co to je?"
"Elektronový mikroskop. Fotíme šroubky, broučky, určujeme, z čeho jsou. Můžeš kouknout dovnitř, ale nešahat!"
"Jo! Na co je ten košíček?"
Klec na detektoru sekundárních elektronů. Přitahuje elektrony z povrchu vzorku k detektoru, protože je na ní předpětí. Ale jak to tobě...
"Ten je Karkulčin?"
"Jasně! Sbírá do něj elektrony. Malé potvůrky, co běhají po šroubku, čenichají a koukají, jak vypadá. Když vědí, zavolají na košíček a on si je přitáhne, aby šli dál a povykládali babičce a dědečkovi uvnitř, co se dozvěděli. A oni to pro mne nakreslí na obrazovku."
"A dá těm vlkům babička bábovku?"

„Sekera?“
„U dveří, Petře“, hlesla žena.
„Lucerny?“
„U dveří, v chodbě a u zadního vchodu, jako vždycky.“
„Kulovnice?“
„Nabitá, na stole u okna v kuchyni.“
„Koza?“
„Ve sklepě.“
„Děti?“
„Jsou nahoře, už jsem je uspala.“
„Děkuju, Anežko. Jsi skvělá.“
To byla jediná hezká a bolestně kratičká chvilka v našem dni, vyplněným úmornou dřinou – těžením rašeliny na blatech, nuzným hospodařením, starostí o děti a posloucháním děsivého vytí, které se z mlhy začínalo ozývat vždy s prvním náznakem smrákání.
Proutěné ploty nestíháme opravovat. Slepice má cenu tří nábojů, budeš ji dnes bránit, Petře?
Další těžká noc na samotě na blatech může začít.