DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

„Neměl jsem na výběr!“ úpí hostinský. „Ta ženská patří k nejstrašlivější bandě v zemi!“
„Naše blonďatá zlodějka?“ diví se Asterix.
„Netušil jsem, že vám něco ukradla! Vyhrožovala mně i mojí rodině…!“
„Očividně žádnou nemáš.“
„Ale mohl bych mít!“
„Hmm, taky ti při tom vyhrožování slušně zaplatila, že?“
„Zlaťáčky nejsou důležité, bál jsem se o život!“
„U Tutatise, přestaň skuhrat! Co je to za bandu?“
„Říkají si Vlci! A až zjistí, že jsem je prozradil, bude se mnou ámen!“
„Jestli budou mít nějaký problém, tak jim vyřiď, ať přijdou za mnou. Až tahle praštěná mise skončí, budu doma v naší vesnici.“

Obcházel mrtvé tělo tak dlouho, až kolem něj udusal všechen sníh. Pořád čekal na sebemenší pohyb, sebemenší náznak, ale věděl, že zbytečně. Tělo jeho pána bylo studené a tvrdé jako umrzlá zvířata, která tu a tam po lesích nalézal. Přesto ještě dlouho bděl u jeho boku. Kňučel a tiše vyl.
Když se druhého dne připojil k vlčí smečce, poznali, že se něco změnilo. Žár v jeho očích byl jiný. Už to nebyl pes. Jeden z vlků se na něj vrhl. Měření sil trvalo jen pár okamžiků, než útočník s kňučením ustoupil. Ostatní vlci se sotva pohnuli. Bylo rozhodnuto. Omegou nebude.

Vypravěč si byl jist, že ta žena stojí za vším. Slzy, které prolévala, dokázali obměkčit Čestislava, ne však jeho. Možná ho poslala do minulosti, ale pořád žil.

Soustředil se, aby našel událost, která vše spustila. Obraz v okně se změnil jen lehce. Čestislav zmizel a žena stála nad rozevřenou knihou, ze které nahlas předčítala.

Kouzlo! zděsil se Vypravěč. Uvědomoval si, že tohle je špatné. Jakmile je jednou kouzlo vyřčeno, nejde jej vzít zpět.

Byla tu však jedna možnost.
Vrátí se hlouběji do minulosti, aby ukázal těm proradným vlkům, že Město má stále svého ochránce.
Nikdo si nebude zahrávat s Vypravěčem!

Vlci jsou nejrychlejší zvířata na světě. Jak to vím? Experimentálně jsem to ověřila.
To bylo tak:
Byli jsme na výletě. V zoo. Jeli jsme tam autem. Hodně dlouho a hodně rychle. O moc rychleji, než já umím běhat, a to já umím fakt dobře.
V té zoo se mi nejvíc líbili vlci. Čuchali jsme k sobě přes plot a Honza nás fotil.
Když jsme večer přijeli domů, moji lidi si sedli v obýváku a rozsvítili velké okno na zdi, co se mu říká televize.
Myslela jsem, že se uštěkám. Ti vlci už v tom okně byli! Normálně nás museli předběhnout!

Epria Ilunia se pokoušela zabavit mladší hádáním písní podle melodie. Právě byla na řadě a tak Heren broukala jednu ze svých oblíbených melodií, kterou Epria ihned poznala. Dovolila proto myšlenkám, aby se vzdálily.
„Posloucháš mě vůbec?“
Starší zrzka procitla.
„Promiň, co jsi to říkala?“
„Co je s tebou?“ dvanáctiletá brunetka se tvářila ustaraně.
„To nic,“ chtěla Epria sestru odbít. Sestřin pohled byl ale pichlavý jako růžový keř.
„Připadám si jako kořist pro smečku vlků,“ vydechla.
„Není kořistí spíš trůn?“
„Možná…“ Jenže pro kurdiské k němu vede cesta skrze ni!
Nebojím se! Zatvrdila se. Já jsem tu doma! Jen ať přijdou…!

Profesor Leydenforz z Aagrenské magické university mívá ke konci zkouškového nabitý program.
Není divu, že má málo trpělivosti s nedochvilnými osobami.
I když je ten někdo významný vévoda vlkodlačího klanu Scalgard.
Prvně měl přijít před týdnem.
Půl hodiny po domluveném čase dorazil sluha, že se milostpán zdržel na diplomatickém jednání.
Podruhé, předevčírem, místo něj dorazil nějaký pohůnek s žádostí o odekletí.
Blb si nasadil prokletý prsten, takže žvatlal jak pětiletý retard.
Je to hodina, co tu měl být.
Mezitím z nudy opravil pokažený samopis.
Zavolal asistenta: "Odcházím, pokud mě bude někdo od těch vlkejšů hledat, jsem ve vile v Arolvu."

"Jen počkej", život ti namaže krajíc,
ve vztahu s vlčaty já byla zajíc.

Seznámení provázely různé něžné plky,
přes růžové brýle čteš to jako "Tanec s vlky".

V domečku ze slámy po boku "prasátka"
byl život všelicos jenom ne pohádka.

Vzdušné zámky z cihel spadly, roští proto stačit musí,
"Vlka z Wall streat" nepředěláš, "Vlčí jáma" se mu hnusí.

"Řekni vlkům, že jsem doma", radím jemně klice dveří,
když hladové krky denně očekávám na večeři.

"Život mezi vlky" někdy člověk jenom stěží zvládá,
ze zvyku vám potom chutná i "Krev jako čokoláda".

Nemožno však, páni kluci,
nemít rád ty emocucy.

„Jsi má princezna,“ česala před tím, než uložila k sobě do postele. Zamrkala jsem předlouhými řasami, rty našpuleny, věčně nahá. Nezahřála, ač tak blízko.
Poslušná až k smrti, nehnula jsem se, nevztáhla ruce, po celou noc hlídala její spánek, kvůli polštáři v polosedu, oči vykuleny. Stále s ní, tichá, naslouchající, oblečena, jak chtěla.
Než přišel Vlk.
Teplý, skotačivý, rvavý, neposlušný.
Šaty mi roztrhl, paži ukousl, z lože vystrnadil.
Ležím v koutě pod trumpetou.
Ani plakat nemohu.

„Já jsem tu doma,“ zašeptám mu do ouška.
Chce si hrát, dovádivec. Dovedu nás na balkón.
A pak tam stojím sama, jednoruká, zase princezna.

Když ho píchne hůlkou do ramene, vidí kostel v dražbě.
„Řiďte to pořádně!“ zavyje zezadu doktor Strach.
„Nemůžu jít k vám,“ šeptá z přední sedačky hlasitě paní Chromajzlová, „tak mě potichu poslouchejte!“
„Kušuj, babo!“ štěkně inženýr Starý.
„Vidíte to? Jsou to vlci! Tváří se jak beránci, ale za rohem zardousí! Jde jim jenom o mé peníze, šelmám!“
„Vždyť seš chudá jak kostelní myš,“ kousne kanec Necka.
Zastaví, vstane.
„Víte, já nesoudím! Mým úkolem je dovést vás domů, k vašim vlčatům nebo jehňátkům. Ale dokud budu řídit, bude se tady vlk a beránek pást spolu!“
Zírají na řidiče s otevřenými mordami.

„Mně se na prvním místě vybaví Mauglí,“ statečně zahajuje Apolo, „jak se vrátil k…“
„Důrazně všechny upozorňuji,“ přeruší Taura, „že jisté slovo nesmí padnout! Četla jsem to dnes už sedmkrát!“
„To ještě není sedmasedumdesátkrát,“ podotkne Linkva. Je to silnější než ona.
„Jako vau, vaúú?“ neodolá Sikar. Je to silnější než on.
„Kákuků, kákuků,“ zdvihne hlavu od kostiček Viktorka.
„Chce Karkulku,“ formuluje zjevné Apolo.
„Padej jí to přečíst sám,“ srší z matky blesky.

„Moc nás nezbylo,“ vzdychne Filcin, „Theu jsem vyslali jako ovci mezi vlky…“
„Jsem doma,“ vstoupí jako na zavolanou Thea, „kde je Viktorka?“
„Vyje se Sikarem vedle,“ vítají ji.