DMD č. 17. pro 17. 4. 2019. Téma: Přísně tajné

Vojáci se mohli tak akorát podrbat na nose. Sice zadrželi kurýra, ale ani po přečtení všech zpráv nebyli o mnoho moudřejší. Láska orlova hoří k ctnostné panně ze severu a touží ji obejmouti. stálo na jednom z dopisů. Červená jablka pukají a slupka se odlupuje na slunci. vysvětloval jiný.
S pocitem dobré práce, že alespoň zadrželi posla a tudíž se na frontu nedostane rozkaz, mohli jít spokojeně spát. Že Císař není hlupák a posílá rozkazy na frontu minimálně po třech kurýrech, to nenapadlo ani jednoho z nich.
Druhého dne ráno byla pruská armáda na hranicích přepadena nečekaně z obou křídel.

V tuhle dobu se do Stínova odvážil málokdo, ale dotyčný, jako vrah, tu problémy nepotkal*. Došel až na konec temné uličky, kde čekal jeho kontakt.

"Máte tu informaci?"

"Jasně, šéfe," pronesl shrbený, vyhublý mužík. "To, co je zavřený v podkroví Paláce, se Patricij snaží utajit, ale já to mám vověřený ze spolehlivejch zdrojů."

Rozhovor pokračoval šeptem, a byl ukončen zacinkáním měšce tolarů, který změnil majitele, a nevěřícnému vrahovu hlesnutí, "Mimové?"

Pak se vrah neslyšně vzdálil, a mužík v uličce osaměl.

Narovnal se, pohodlně se opřel o zeď, a s úsměvem si propletl prsty.

Tak schválně, kdepak se tahle novinka vynoří.

K levému boku se mu tiskla Rosa, Irenu objímal kolem ramen. Za normálních okolností by se k dívkám, jako byly tyhle dvě, nesměl přiblížit, aniž by mu hrozila ztráta na životě, ale situace byla... složitá. Vypadali jako sympatická cestující trojice; Rosu vydával za svou snoubenku, Irenu za sestru. Když by se někdo tázal, proč nebojuje za svou vlast na frontě, předvedl ukázkový astmatický záchvat.
Přesto se dvě habsburské princezny občas chovaly na hranici prozrazení. Upřímně, kdyby výměnou za tyhle dvě cácorky nečekalo na konci cesty ruské vejce, nejraději by je vyhodil okénkem vlaku.
Práce pro tajnou službu prostě vyžadovala sebezapření.

Náhlý odjezd bílé paní vyvolal v ostatních strašidlech paniku.
"Co budeme dělat? Vždyť se sem sjíždějí blázniví duchaři z široka daleka, jen aby se s ní vyfotili. Po nás ani pes neštěkne," děsil se bezhlavý rytíř.
"Jako že my nikoho nezajímáme? Co nás urážíte, pane?" nafoukli se skřítci.
"Já si pamatuju, že když začala bílá paní Kateřina v devadesátkách randit s údržbářem Lojzou a dva měsíce nestrašila, návštěvnost klesla o polovinu," úpěl duch zazděného muže.
"Zoufalá doba si žádá zoufalá řešení. Rytíři, sesedni z ohnivého oře a přehoď přes sebe tady ten lajntuch. Tohle se nesmí za žádnou cenu provalit."

„Ten člověk, co nás sleduje, je tvůj bývalý mistr, že?“
„Není. Neznám ho.“
„Co tu dělá?“
„Předpokládám, že hledá to samé, co my.“
„Odkud by to věděl? Tohle nejsou báchorky vykládané na každém jarmarku. Všechny materiály má Rada. Víme o každém, kdo si je za poslední desítky let prohlížel.“
„O všech očividně ne. Nebo se to domákl jinak. Co já vím?!“
„Proč tu není tvůj mistr? Vynaložit takovou energii a nepřijít pro nic… Proč by to dělal?“ Nadechl se a podíval na svou společnici.
„Tvůj bývalý mistr tu není, protože sem poslal tebe, že? A není to bývalý mistr.“
Mlčení.

Sekta, která obývala horstvo na západě, žila skromným životem. Pomáhali pocestným a léčili zraněné. Pokud ale došlo k boji, tak se dokázali postavit i velké přesile a zvítězit. Ustáli na tom samém, nehostinném místě po staletí. Lidé je považovali za paladiny, které chránila jejich víra a modlitby. Podle jedné z legend se však v části sídla, kam noha pocestného ještě nevkročila, nachází jeskyně a v ní do země zapuštěný obrovský rudý karneol. Ten rytířským mnichům umožnoval se skrz jejich božskou bytost rychle uzdravovat. Tyto kusé informace byly považovány za přísně tajné a poustevníci neváhali toto tajemství ochránit za každou cenu.

Zelené stěny. Chladné kachličky. Mdlé světlo. Siluety v bílých pláštích. Páchne to tu dezinfekcí, vypulírovanou chirurgickou ocelí. Giuliettu svírá vzpomínka na matku. Když sem šla naposledy jako malá…
„Přejete si?“
Zmateně zamrká. Nadechne se k odpovědi.
„Nemám tu jenom vás. Podívejte se kolem.“
„Promítač Vito od nás z vesnice…“
„A příjmení?“ tázavě zvednuté obočí.
Zavrtěla hlavou. Proč se ho nikdy nezeptala.
„A vy jste jeho…?“
„Já jsem jeho… přítelkyně.“ Jindy by to znělo tak krásně.
„Je mi líto, maličká, ale nesmím vám podat žádné informace, pokud nejste rodinný příslušník. Takový je zákon... Další…“
Zoufale se sesune na sedačku v čekárně.

Bicáčkovi trvalo nadprůměrně dlouho pochopit, že má přestat nadávat a dělat velká křídla a velké zuby, a že když se bude tvářit roztomile, dostane po večeři nášup. ZKdyž se vrátil z ošetřovny, spadl mu hřebínek i bicáčky, takže se dokázal protáhnout do mé voliéry, aniž by zase způsobil katastrofu.
Možná nebude tak marnej.
"Nemám kde bydlet."
Přiznávám se, že mně ho bylo líto.
Mám volnej pokoj. Vlastně dva.
Složí tři nájmy předem.
Nebude si sem tahat holky.
Nebude mi přebírat ty moje.
Bude po sobě uklízet.

Ty tři nájmy přinesl hodinu po setmění.
Uvidíme.
Ale pšššt, nikomu o tom neříkejte.

Tabitha ztrácí rovnováhu, proráží hladinu a zalyká se stovkami hlasů křičících v agónii.
„Tabitho, vrať se," volá Aleksandr.
„Tabitho,“ šeptá hlas zdušený slzami. Jimmy.
Tiskne jí ruce.
„Tady, na dně ležím," promluví čtvrtá kapka krve, "ale tělo volá.“
Po dlani bruslí bolest.
„Tady jsem,“ řekne čerstvá kapka krve.
Tabitha zalapá po dechu a musí se opřít o Aleksandra. Na dlani má krvavou linku.
„Nic lepšího mě nenapadlo,“ řekne Aleksandr. "Co jsi zjistila?"
„Nikdo tady není, jen spousta podivných přístrojů." Přísně tajné skladiště magie vytržené z těl čarodějů. "Celé to místo udržuje nějaká elektronika. Centrála je někde v prvním podzemním patře.“

Že s ním kníže bude chtít mluvit, Rotolf očekával. Že dostane příkaz dostavit se do Paláce tajně, jej překvapilo.
„Jsem rád, že jste naživu,“ uvítal jej kníže.
„Děkuji. Proč ale to utajení?“
„Nechal jsem rozšířit zprávu, že z Berseny jste odjel rovnou do Imberlie. V Citadinu vás nesmí nikdo vidět. Teď mi povězte, co jste zjistil v Berseně.“
„Takže jste v tom domě vůbec nebyl?“ tázal se, když Rotolf se svým hlášením skončil.
„Ne. Ale chtěl jsem, aby si to všichni mysleli,“ zalhal. Že z hořícího domu zachránil Yllanit, kníže vědět nepotřeboval.
Čím méně lidí tajemství zná, tím je bezpečnější...