DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

Psal se rok 1993, když jsem poprvé navštívil Paříž a spatřil všechny její starobylé krásy i moderní výstřelky.
Třetího dne v hotelu U inkoustové růže jsem procitl po boku oranžové kočkovité šelmy.
V první chvíli jsem si pomyslel, že to musí být maguár uprchlý z místního kouzelnického cirkusu.
Po vystřízlivění jsem dospěl k názoru, že se jedná pouze o výsledek divokého dobrodružství uprchlého maguára a odvážného experimentu kočky domácí.
Kocour se odmítal vzdálit. Pronásledoval mě až do Bradavic, kde se mnou sdílel soukromé komnaty.
Naštěstí se 1. září někam zatoulal.
Charita si stěžovala, že ji v noci shazuje z postele.

„Pojď, Merline, no tak! Vždyť přece rád chodíš ven,“ přemlouval Harry hladkosrstého jezevčíka.
„Co se děje?“ zeptal se Severus.
„Nechce bez tebe nikam jít,“ pokrčil rameny mladík.
„Zbožňuje mě,“ podotkl Snape věcně. „Vlastně toho máte dost společného. Vítá mě, hned jak přijdu domů, na to jak je malý zabírá nepřiměřeně velké množství místa v posteli, tulí se, když čtu u krbu…“
„Veškerou podobnost odmítám,“ protestoval Harry. „Já, na rozdíl od Merlina, nemám obojek.“
„Ano, ano, trestuhodné opomenutí,“ pronesl pohoršeně Snape. „Narozeniny máš až zítra… Nechtěl jsem kazit překvapení,“ vytáhl z hábitu dárkovou krabičku. „Ale myslím, že pro tentokrát udělám výjimku.“

„Nelez furt za mnou! Nemáš na zábavu nic lepšího?“
Kouká a mlčí.
„Co tady zase děláš? Padej odtud!“
Stojí a oddaně na něj hledí svýma velkýma sametovýma očima.
„Neslyšíš? Dej mi pokoj a nelez furt za mnou!“
Její oči znatelně posmutní. Skloní hlavu. Stojí a po očku sleduje, jak odchází. Jde k rybníku, co taky dělat jiného v parném letním dni.

Tuhle krásnou holku tady ještě neviděl. A koupe se úplně nahá. Hezkej pohled. Hlavně když vyděšeně vypískne a běží z vody. Bohužel se schová do křoví.
„Prosím vás, nemohl byste zahnat toho býka?“
„Jakýho bejka? To je přece Cecilka!“

Po půlroční známosti s mojí nynější ženou jsem znal chatu její rodiny a bylo načase, aby i ona poznala mé nemovitosti, konkrétně zahradu. Vyrazil jsem tam s ní, jejími rodiči i bezmála devadesátiletou babičkou.
Už jsme byli různě po pozemku, když za mnou přišla moje budoucí žena a překvapeně se ptá na zajíce. Spatřiv jej, pochopím.
Zajíc sedí strnule pod meruňkou, nereaguje. Budoucí tchýně konstatuje, že je asi nějaký nemocný. Pak teprve zajíc vystartuje, proběhne okolo budoucího tchána a zmizí z pozemku.
Dodnes jsem přesvědčen, že zajíc byl vykulený z toho, že jsem si na zahradu přivedl tak velkou návštěvu.

Vrátila se zpátky v čase do doby, kdy nastoupila do Bradavic jako učitelka.
Ve správných chvílích si na Snapea počíhala a nenechala nic náhodě.
Musel se do ní zamilovat, prostě MUSEL. Do někoho tak skvělého jako ona se nikdo nemohl nezamilovat. Vždyť i od studentů (a několika studentek), jí chodily vyznání lásky od začátku září.
Ale on stále odolával.
Zkoušela, co se dalo. Jako dravé zvíře mu v přestrojení za Grangerovou vtrhla do komnat a svedla ho.
Minimálně třikrát mu podstrčila lektvar lásky, i když cítila, že to je tak trochu podvod.
On ale nepodléhal.
A ona se nehodlala vzdát.

Momo se ochomýtal poblíž vinařovy usedlosti. Okouněl a čekal na svoji příležitost. Zatímco ten bělásek a jeho matka zapadli do domku, zkoumal, které okno by mohlo patřit Giuliettě. Přece se nevzdá tak snadno! Ostatní děvčata ho nezajímala, když mohl mít kteroukoli z nich, kdy se mu zachce. Stačí napnout bicáček nebo protáhnout trapéz a padají do kolen. Ale Giulietta ne.
Začal házet kamínky na okno, které by přece jen mohlo být její. Po chvíli se otevřelo.
„Běž pryč, Momo! Tady nemůžeš být,“ vykoukla ven.
„Ale já tě miluji... spanilá,“ vyznával se svalovec.
„Ale já tebe ne. Páchneš kozama. Běž pryč!“

Harry si hrál venku, když uviděl svou oblíbenou mourovatou kočku. Musela patřit někomu v okolí, protože na zahradě bývala často.

„Čičí! Pojď ke mně!" zavolal.

V tu chvíli se objevila teta Petunie.

„Zas ta hnusná prašivina! A na pískovišti! Fuj, tam už Dudlíček nepůjde. Kšá! Jedeš!"

Kočka stáhla oči do úzkých šterbin a způsobně se dala na odchod. Petunie se přesto natáhla, aby ji nakopla. To se nepodařilo a místo toho sama upadla. Stejně ale za kočkou volala, ať už se nevrací.

Toho se Harry nebál. Byla to prima kočka a vždycky zase přišla. Jako kdyby na něj dávala pozor.

Kdysi dávno v dobách komunismu, byl současný farmář malé miminko. Jeho tatínek měl dovoleno chovat doma dva býky. Jednoho dne ve chlévě krmil, když ho rozdováděný býk přitlačil ke zdi a rohy mu zapíchl do břicha. Mačkal ho a drtil a nebyla žádný síla, která by farmáři umožnila zachránit se. Najednou uslyšel hlas: „Až tě pustí, musíš ven! Až tě pustí, musíš ven!" V tu chvíli býk stisk povolil a farmář se z posledních sil vypotácel z chléva. Venku se zhroutil v bezvědomí. Tam ho našla jeho žena a zavolala sanitku. Léčení trvalo dlouho, některé potíže zůstaly, ale žije dodnes.

"Ty jsi hodný pejsek. Copak ti to chtěli provést ti zlí Norové. Jsou to magoři, viď?" Clark cukroval a hladil malamuta po hlavě. "Takový poslušný, hezky huňatý..."
Pes kníknul a odcupital z ubikace. Naprosto neslyšně se potuloval základnou, pozoroval, zkoumal, učil se. Nikdo neměl podezření, že je s ním něco jinak.
S tou klecí tak úplně nepočítal, ale zase na druhou stranu bylo v ní i několik testovacích objektů. Pozřel je a transformoval. Jenom škoda, že ho u toho viděl ten budoucí testovací objekt.
Výtvory shořely a s nimi hodný pejsek. Ale jeden přežil. Do tří let bude planeta jeho.

Lainzer Tiergarten je lesopark u Vídně. Vzniklo tu pohádkové útočiště císařovny Alžběty, Hermesvilla. Pěkné, příjemné místo.
Jenže ne v zamračeném vlhkém podvečeru. Když se vstoupí jakousi vedlejší branou.
Nevzhledný zarostlý les, všude bláto, opravdu krása. Pod stromy vládne šero. A támhle ve stínu na cestě je…?
Ano, divoké prase. Povaluje se tam, asi nemíní jen tak vypadnout.
Koneckonců je tu doma.
Ale přece se nebudeme vracet. Nebo radši…?
Dupot nakonec pomůže, zvíře se odloudá.
Dál se snažíme tropit hluk. Potkáváme další divočáky, naštěstí ne zblízka, ale je v nás malá dušička.
Podvečerní pohodu dovrší déšť. Honem na vlak a pryč.