DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

Eva se usadila do křesla a přitáhla si kolena k bradě. Nějak na ni všechno padlo.
Teta vzhlédla od knihy a připadlo jí, že Eva vypadá jak zatoulané kotě nesměle se krčící v koutku nového domova.
„Paní továrníková říkala, žes nechtěla jet s Jarmilou vybírat boty. Měla bys. Nikdo neví o botách víc než ty. Já to tu sama zvládnu.“
„Musela bych k našim. Nikde jinde neseženeš lodičky, ve kterých se dá i chvíli chodit.“
„Evi, možná už je načase.“
„Táta se určitě pořád zlobí.“
„Jak já ho znám, tak je jen hrdej, ale už se mu dávno taky stejská.“

Neartikulovaný řev, při kterém tuhne krev v žilách. Ptáci poplašeně vzlétají a míří pryč. Listy v korunách stromů se rozechvějí.
Končetiny těžce dopadající na zem v dusotu, při kterém se v nedaleko položené sklenici chvěje hladina tekutiny. Stavby sesouvající se pod drtivou tíhou kroků do sutin.
Kvílení odkopávaných vozidel. Krátký let vzduchem a dopad s několika otočkami je kupodivu nechává poměrně nedotčené.
Řev se neúměrně stupňuje. Nikdo mu nemůže utéct. Nikdo nesmí být opominut.
ZVÍŘE!
NECHCE!
ODEJÍT!
A zatím matka, která se odvážila svému roztomilému hodnému drobečkovi navrhnout, že spolu opustí pískoviště, rezignovaně čeká, až nejnovější záchvat dětské hysterie odezní.

Provází mě již od mala, neustále se zjevuje v mých snech, v televizi jen co ji zapnu, ať už tam běží cokoli, náhodně v časopisu i jako potisk na prvním tričku co spatřím při vstupu do obchodu. Pronásleduje mě na každém kroku životem. Bál jsem se a štítil se ho. Malé plíživé zvířátko s osmi nohama, které mě nenechalo na pokoji. Než jsem se zastavil, pořádně se na něj zadíval a zapřemýšlel a zamyslel jsem se nad tím, proč mi vždycky přišlo tak ohavné a proč jsem se ho bál. Teď je tu sice stále, ale už s ním vycházím.

Věděl, že to je chyba, už ve chvíli, kdy vytahoval tlapku vlčice z pasti. I přes to, že její krev byla všude a ona nedokázala zvednout hlavu, stále ho dokázala kousnout. Věděl, že to je chyba.
Nemohl tam vlčici nechat.
Nohu jí musel amputovat. Během týdnů, který následovaly, jí krmil a držel naživu. Stále na něj vrčela, stále se ho pokoušela kousnout.
V den, kdy jí vypustil zpět do lesa, mu bylo smutno. Doufal, že si na něj vlčice zvykne. Že s ním zůstane.
Okamžitě odběhla do lesa.
O den později se vrátila.
Stále na něj vrčela, ale vrátila se.

"Mám vás dvou právě tak dost!" přeruší dohadování dvou Galů rázně Kleopatra. "Jděte mi z očí, než si to rozmyslím!"
"Asi bude vážně lepší, když půjdeme," usuzuje moudře Asterix.
"Ale co můj divočáček?" má slzy na krajíčku Obelix. Otroci totiž k jeho velké lítosti rozkrájeli sele na malé kousky.
"Dáme si něco v hostinci, jen pojď," postrkuje kamaráda Asterix.
"Tak jo... Idefixi! Idefixi, kde jsi?"
Odněkud shora se ozve nadšený štěkot.
Asterix, Obelix i Kleopatra udiveně vzhlédnou k vrcholku pyramidovitého trůnu, kde poskakuje bílý pejsek.
"No, tak! Jdeme domů!"
Idefix ovšem jen vzpurně štěkne. Svoje stanoviště nehodlá tak snadno opustit.

Občas se stane, že mi od kámošky přijde "I'm scared" a aktuální souřadnice. Ta holka má talent na průsery.

Mno co už, zvednu se, vezmu helmy, motorku a jedu ji hledat. Kolem souřadnic kroužím asi dvacet minut, mám ji na telefonu a pořád tvrdí, že je u cesty, což, jak se ukázalo, znamená zalezlá za hromadou Vietnamců v hospodě.

Hned mě představila jako manžela (aby si na ni furt nedovolovali), takže jsem byl cíl k odstranění. Oni pijou čtvrt panáka tvrdýho, já dostávám decáky. A přesvědčit kámošku, co pije jen piva, že fakt musíme jet, je FAKT náročný. Zvíře jedno ...

Je na mně už několik dní. Teprve dneska jsem si ho všiml. Bylo velké a ošklivé.
Zkusil jsem naň všechno. Použil jsem mastičku. Nepomohla. Zkusil jsem ho vyndat rukou. Nešlo to. Dokonce jsem ho zkusil probodnout a vytáhnout. Zase to bylo k ničemu.
Takže ho pořád mám a pekelně svědí. Na jedné poličce má zvláštní krabičku s názvem: Nepoužitelné masti. V koši se mi hromadí užitá párátka. Zkusil jsem ho vyškrábnout nožem. Akorát jsem se řízl do krve.
"Jauu!"
Je to tak nepříjemné, když večer ležíte v posteli a víte, že tam furt ta mrška je.

Drží jako klíště - klíště.

Johana se nechtěla spokojit s tím, že se zkrátka narodila jako žena.
Vábilo ji poznání, moudrost.
Je přece také lidská bytost, byl jí dán rozum a vůle.
Svému přesvědčení plně dostála. Vyrovnala se nejlepším žákům, aniž kdo tušil, kdo se pod žákovským oblekem ukrývá.
Bystrá mysl a učenost ji vedly dál a výš, až… na samotný vrchol?
Mohla opravdu pomýšlet tak vysoko?
Ale kdo by odmítl?
Jenomže lidská bytost zůstává i zvířetem. Neoprostí se od nízkých pudů.
Viděla jiné, kteří podlehli.
Podlehla sama. Snad z osamění, snad z touhy.
Jenže pro ni to bylo osudné.
Papež opravdu nemůže porodit dítě.

"Opravdu jsem se snažil!
Je jednoduché tajit myšlenky před světem, ale před sebou? Dokonce jsem se pokoušel změnit svého patrona. Ani to jsem nezvládl. Je to jako sérum pravdy. Nic s tím nelze udělat."
"To všechno velice dobře chápu Severusi, ale i po takové době?"
"Navždy. Ale to nepochopí muž, který si s lidmi hraje jako s loutkami a nikdy nikoho nemiloval!" Sklonil hlavu do dlaní a poprvé dal před někým průchod emocím.
Ale jen na chvíli.
Hřbetem ruky otřel tvář a opustil místnost. Tomuto muži už neměl co říct.
Brumbál chvíli hleděl směrem, kterým profesor odešel.
"Kdybys věděl Severusi."

Sešli se ve Snapeově vinárně.
Snape chodil kolem s úšklebkem, který setřel až Draco dotazem na Snapeova sezení.
Harry úplně nepochopil, o co jde, každopádně to zabralo a měli klid na řešení vážných záležitostí.

"Takže, Malfoyi, předpokládám, že když ses vzepřel mému rozkazu a vrátil se na ústředí - mimochodem s vynikajícími donuty - znamená to, že nechceš odejít od bystrozorů..."

"Jistěže nechci!"

"Výborně. Zůstaneš na stejném místě, za stejných podmínek. Tisk samozřejmě informujeme, že jsi s námi pracoval v utajení na důležitém případu."

"Děláš si legraci?!"

"Malcolm Smith byl nejlepší parťák, jakého jsem měl. Doufám, že Draco Malfoy bude stejně dobrý."