DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

Rachotící bedna hraje barvami. V kapse ti cinkají drobné. Zase jdeš nakrmit to zvíře. Forbes.

Dívka ti dala snad sto ultimát, nechceš poslechnout. Pro svou zvrácenou touhu alespoň jednou vyhrát pořádný balík peněz zahodíš vlastní život i budoucnost.

Mačkáš tlačítka, lomcuješ páčkou. Nedaří se ti, ale nemůžeš odejít, démon závislosti tě má příliš dlouho ve své moci.

Hodíš do sebe panáka, do automatu mince. Pokoušíš znovu štěstí. To zvíře tě hned tak neopustí. Musíš ho krmit a dopřávat mu, v té mizerné realitě je to tvá jediná radost.

Zůstane s tebou, dokud nepřijdeš o všechno, nebo to neskončíš sám.

Ztroskotanče!

„Tak máme kočku. Teda kocoura.“ Ohlásila Zdena, místo pozdravu, kolegyním.
„Jak to? Netvrdila jsi náhodou, že ti žádné zvíře do domu nesmí?“ podivila se Rebeka.
„Tvrdila. Nejspíš se mu to nedoneslo. Nakráčel k nám předevčírem a odmítá se hnout. Oběhla jsem celou čtvrť, ale nikomu nechybí a já nemám tu sílu,vyhodit ho ven. A tomu zrzavýmu drzounovi to zjevně došlo. Ze začátku se choval alespoň trochu pokorně, ale včerejšek strávil navzdory všem mým snahám rozvalený na gauči. Zdvihl se jen kvůli žrádlu.“
„To mluvíš o mém manželovi?“ ozvala se k všeobecnému pobavení Helena. „Protože ten popis by seděl dokonale.“

„To máš kaktusy úplne na každom okne?“ opýtal sa návštevník, keď v kuchyni objavil sukulent rodu Adromischus.
„Samozrejme že nie,“ zaškľabil sa kaktusár. „Obyčajne tu nebývajú. Toto je karanténa.“
Návštevník sa súcitne prizrel starému rozkonárenému sukulentu. „Čo sa mu stalo?“
Kaktusár nadvihol kvetináč a ukázal drobné biele chumáčiky v miske. „To sú vlnatky. Malé beštie, čo sajú živiny z koreňov. Minulý rok som použil systémové insekticídy, čo prejdú do celej rastliny. Vlnatky zmizli... lenže na jar sa vyrojili znova.“
„Tak čo s ním teraz urobíš?“
„Už som zasadil zdravé odrezky.“ Kaktusár pohladil sukulent pohľadom. „Keď sa zakorenia, vyhodím ho... niekedy.“

Kdybych byla krásná jako ona, miloval bys mne?
Kdybych byla chytřejší, vážili by si mne?
Kdybych měla lepší známky, chválili by mě?
Kdybych měla hezký hlas, mohla bych taky zpívat nahlas?
Kdybych jedla dvakrát méně, měla bych tak tenké nohy?
Kdybych měla menší nos, vypadala bych hezky?
Kdybych se tak nebála, ozvala bych se?
Kdybych měla drobnou postavu, nestyděla bych se.
Kdybych se líp učila, vzali by mě.
Kdybych nebyla tak slabá, tak to dokážu.
Tobě se to žije s tímhle obličejem.
Taky bych chtěla mít všechno zadarmo.
Náno pitomá.
Měla by sis na mě dávat pozor.
Abych ti neublížila.

Hodná holka dělá, co se jí řekne, protože pak bude dobře. Neudělá-li to, bude následovat trest. Hodná holka se vyzná v binární soustavě života. Počítá se vším, co jí osud nadělil. Pěkně uklízí a dobře vaří, dříví nosí, v peci zatopí. Prst nad ní varovně trčí a co chvíli rozčesává vzduch, když ukazuje, co se má udělat. Hodná holka sleduje jeho trajektorii. Přes všechny ty nánosy kultury a výchovy, přes všechen strach, je v ní pořád někde zvíře, které nechce odejít. A čeká, až mu otevře srdce. Mařenka cudně sklopí oči a pak se vší silou zakousne do vrásčité ruky.

"Tak co?"
"Pořád nic. Sedí tam a nechce se hnout. Volal jsi do té záchranné stanice?"
"Jo. Ale sotva začali chystat odchyt, odvolali jim ředitele."
"Tak ředitele snad na odchyt nepotřebují, ne?"
(...)
"Je to zlé. Zabírá si větší a větší teritorium. Co budeme dělat?"
"Mluvil jsem s pracovníkem té záchranné stanice. Prošel svoje kontakty a prý nám pošle zásahovku, která si poradí s čímkoli. Berou draky, krále, všechno."
(...)
Jednoho krásného dne v nedaleké budoucnosti zabuší na vrata Strakovy akademie dva cestovatelé. Mají košatinku a hlavně mezifandomově platný zatykač. A to velké zvíře odvezou ke zvířatům menším. Škorpióni už se těší.

Oblek zabezpečil ochranným kouzlem, na obličej vykouzlil masku, takto vybaven Frank Longbottom vstoupil do skleníku, aby opyloval Nejkrásnější Hvězdu.

Když propašovali do Anglie druhou bylinu, usoudili Severus s Harrym, že takto jedovaté rostliny nemohou pěstovat v Bradavicích. Harry proto navrhl, aby vybudovali skleník na odlehlé chatě, kterou zdědil po Siriovi.

Problém nastal s opylováním. Včely, vosy i mouchy se na květy Hvězdy vrhaly jak smyslů zbavené. Za chvíli byla všechna skla zakryta bzučícími závěsy. Kouzlem je vyhnaly oknem, vletěly zpátky dveřmi.

Tehdy se Frank nabídl, že se postará nejen o květiny, ale dohlédne na to, aby se žádný hmyz nezfetoval.

Zase se objevil a řádil. Jako zvíře. Tušil jsem, že se to stane, ale už jsem tomu nedokázal zabránit.
Kdysi mi byl užitečný. Potřeboval jsem několikrát něco zařídit a on mi pomohl. Myslím, že se mu to líbilo, nechával jsem jen na něm, jak to proběhne, důležitý byl výsledek. V té době mě ještě poslouchal.
Pak se něco zvrtlo. Při jedné záležitosti zůstala na místě zkrvavená mrtvola a od té doby si začal dělat, co chtěl.
Vyvolal jsem ho z pekla a na nic jsem se neohlížel. Nechce se tam vrátit, nikdy odtud neodejde. Jeho vina padne na mou hlavu.

Kam na rande so slečnou?
Jarné počasie zvádzalo k prechádzke, ale chcelo to niečo viac. Spomenul si na reklamu, čo nedávno videl: piknikový set doplnený obrázkom dievčiny ležiacej v tráve. Bolo rozhodnuté.

Vybral miesto v tieni stromu. Kopa dobrôt, prišlo aj na víno. Domov išli obaja s úsmevom (a plným bruchom, ale láska predsa ide cez žalúdok).

Večer pred sprchou sa zahľadel do zrkadla.
Nepamätal si, že by mal niekedy tamto na ruke znamienko. No, veď to nič, občas pribúdajú. Ale tam je ďalšie nové. A ďalšie. Bol celý posiaty novými, podivne tmavými znamienkami!

Obzrel si jedno bližšie.

Malo nožičky.

V podzimní večer, kdy se Londýn halí do mlhy jako do rubáše, se má mysl vrací do Dartmooru.
Vidím před očima blata, temný obrys baskervillského zámku, cítím padat drobný déšť, slyším vítr nad vřesovišti.
A tuším i jeho, tu zrůdu, to zvíře odkudsi z hlubin inferna. V žádném deliriu si nemůže halucinacemi mořený mozek představit nic děsivějšího, hrůznějšího, než je ten temný netvor s dravou maskou.
Holmes se domnívá, že blouzním, opakuje, že jsme přece oba viděli smrt toho velikého psa, já ale vím, že se tentokrát jeho geniální mozek mýlí.
Stále tam je.
Čeká v bažinách.
Číhá v temnotách.