DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

Led povolil, objevila se vodní hladina. Brzy vyraší první křehká stébla trávy. Začne pastva. Vyšla jsem z kůlny vyhlížet jaro.

Najednou uslyším hlasy a hvízdání křídel. Divoké husy táhnou.
Hrudí projede bolest, jako když se otáčí nůž.

Nejsilnější letí vpředu, nezkušené uprostřed. Rodina!
Mé tělo zasáhne vlna potlačované touhy.

Mávám křídly ze všech sil, ale nevznesu se. Zkouším to dál.

Pak donesli ječmen a pšenici… Tak zítra.
Další den. Namožená křídla bolí.
Tak zítra.
Nebo pozítří.

Tetička Jaruška chválí oběd: „Masíčko se jen rozpadá, a ta vypečená kůžička!“ „Husu je nejlépe péct pomalu a pořádně nasolit předem,“ prozradí paní domu.

"Je to důležité?" zeptá se Tabitha. Kličkování mezi otázkami ji unavuje.
"Ano. My nesmíme nic zanedbat, a vy nesmíte krýt trestnou činnost?"
"Je trestné být obětí zločinu?"
Telepat jí přisune fotografii.
"Znáte ho?"
Je to Aleksandr. Tabitha je unavená. Doufá, že nedala najevo překvapení.
"Nevím." Hledí do fotky, ne na telepata. "Nevzpomínám si." Zvedne oči k telepatovi. "Netuším, jak se jmenuje."
"Uvidíme," prohodí Merrill, který doteď mlčel.
"Nemůžete mě bezdůvodně zadržovat. Jsem obviněná?"
Telepat si ji prohlíží jako ostříž.
"Zatím ne," odpoví telepat. "Zadržet vás můžeme až osmačtyřicet hodin, a já se od vás nehnu, dokud mně neřeknete celou pravdu."

To je v hajzlu, tohleto. Udělala to zas. A to jsem řval, ať se na to vykašle, že jsem úplně neškodnej! Zkoušel jsem volat na jejího spolubydlícího, ale ten, když už si mě všiml, akorát zblednul a vyběhnul schodiště jako Zátopek zamlada. Pak nahoře někdo rozsvítil a přišla ona. Se ZAVAŘOVAČKOU, chápete to?
"Sorry," řekla, "jsi hezkej, ale opravdu tu nemůžeš zůstat."
A vysypala mě za zídku do Stromovky. Víte, kolik času mi zabralo, najít ten správnej barák?
Ale nevadí. Náš druh se s vámi snaží navázat kontakt už celý věky. A já to nevzdám. To bych byl houby pokoutník.

“Ty už jsi tu zase?” mžourám sotva rozlepenýma očima.
“To jsem nebyl já. Nebyl! Hele, jak jsem malinkej. Já tu vlastně nejsem,” vžuuu, stáhne všech osm nožiček pod sebe.
“Pojď sem, ty blbečku. Kočko, kušuj.”
“Nechci na utěrku. Nechciiii!” ťap ťap ťap ťap ťap.
“Vy se tady snad líhnete. Kočko jdi pryč, to není svačina.”
“Jsem malej, hele. Malej, hodnej. Nechciiii! Huh, sakra. Fofruj fofruj fofruj…”
“Neklusej tak, ty malej příšere.”
“Neklopit! Fuj! Já nechci ven. Já jsem male-ééééj!” buch. “Au!!”
“A máš to. Venku budeš.”
“Sakra práce, nesnášim lítání.”
Pátej pavouček v řadě se uraženě šine mezi balkonové květináče.

Škráb, škráb. Škráb, škráb.
Už je tam hrozně dlouho. Co tam dělá? Ona mě opustila? Zapomněla na mě? Asi umřu hlady a steskem, zblázním se tady.
Možná udělám další kolečko po bytě, třeba to pomůže.
Škráb, škráb.
Pořád nic, pořád neotvírá, pořád jsem sama!
Možná by pomohlo vytí? Co když mě neslyší?
"Aúúúúúú, aúúúú..."
Zpoza dveří se ozývají nějaké zvuky. Paničko, paničko! Ale pak zase nic.
Lehnu si tady přímo před dveře a počkám. Přece na mě nemohla zapomenout... Nebo znovu zkusit zaškrábat na dveře?
Škráb, škráb, škráb.
"Ježkovi oči, Báro, ani v klidu na záchod si dojít nemůžu?"
Panička!!!

Veronika s Česťou se vydají ven. Pracují pod ochranou kouzel a přivolávají k sobě Matošovy kosti a jiné tělesné části. Musí pročesat celou Oboru, najít i tu nejmenší částečku a uklidit ji. Nejen proto, aby měla Veronika celé tělo, ale proto, aby jeho pozůstatky neotrávily vodu. Je to těžká práce.
Karl zatím v domku přemýšlí, jak se nejlépe zbavit Matošovy duše. Ví, že to nebude lehké. Žádný nemrtvý se nevzdává snadno. Kdyby totiž uměl přijmout smrt, neudělal by ze sebe tohle. Lidského toho v duši moc nezůstalo, ale stejně nebude chtít jen tak odejít. Bude se rvát zuby i drápy.

Ron s Hermionou leželi na dece, lehce se objímali a nastavovali tváře slunci. Po dlouhé době si konečně vzali volno.
Najednou se Ron zavrtěl, za posledních pět minut už asi poosmé.
„Co se děje?“ zeptala se podrážděně Hermiona, vyrušená ze čtení knihy položené v klíně.
„Pořád tady leze nějakej brouk,“ vysvětlovat muž, „snažím se ho odehnat, ale nechce pryč, vždycky se sem vrátí!“
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Je to jenom brouk, Rone.“
„Je obří a nechutnej!“ ukázal kouzelník do trávy kousek od nich.
Hnědý, velký, černé značky okolo tykadel, běželo Hermioně hlavou. A pak jí to došlo.
„Já tu ženskou prokleju!“

Dvířka zahradní branky vrzla. Albus provedl Gellerta kolem záhonu s pivoňkami. První nedočkavý polibek si dali ještě dřív, než dorazili k lavičce. Ve vzduchu visela těžká vůně růží.
Gellert uchopil Albuse za uši a přitáhl si ho blíž. Pak ztuhl.
„Civí na nás koza,“ oznámil stroze.
„Cože?“
„Koza,“ potvrdil Gellert a ukázal směrem k domu.
Albus vstal. Pak zadupal, zatleskal, luskl koze před čumákem, ale zvíře se nepohnulo.
Obrátil oči v sloup a vytáhl hůlku.
„Finite incantatem!“
Koza zamečela, zmateně se oklepala a odběhla do šera.
„Ten pitomec Aberforth,“ zavrčel Albus. „Jednou se mu ty experimenty na kozách šeredně vymstí. “

"... a smrt potáhne ve vašich stopách!"

Aby byl upřímný, čekal něco jiného. Něco víc... metaforického. Zkáza a smutek a tak dále a tak dále. Nic, co by už je stejně nepronásledovalo. Nebo alespoň zombie, upíry, normální duchy. S tím už se setkali a to už znali.
Jenže tohle...
Pod koly Impaly něco křuplo a Dean s sebou škubnul.
"Přísahám, Sammy, to nebylo schválně."
Sam mu věnoval výběrové kyselý pohled.
Ve zpětném zrcátku zahlédl, jak se k průsvitnému davu na silnici připojil další přízrak.
Člověk by nevěřil, jak strašidelně vypadá šnek, když se za vámi vznáší rychlostí sedmdesáti mil v hodině.

Nejdřív ztuhla, kočka uvažující, zda strpí pohlazení výměnou za naději na mléko.
Náhle se pohnula dopředu. Každý ví, že léčitelé dokážou rány zacelit. Méně známo je, že je dokážou vytvářet. Protivník přestává útočit, brání se neexistujícím drápům, nechtějí se pustit.
Magicky ranit je však náročnější než léčit. Mnohem. Léčitelka namáhavě sesílá kouzlo a přitom se snaží dostat k jezírku.
Skálař využívá chvilkové nepozornosti společníků a soustředí se na krystal. Nesmí se dostat do nesprávných rukou.
Olivín se tříští na tisíce kousků. Jakákoli magie, kterou mohl skrývat, je nenávratně pryč.
Těžce zkoušený a momentálně nepodpíraný strop vydává poslední varování. Pak praská.