DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

Mrakoplas mel toho prave dost. Tisice nozicek za nim pochodovalo se slepou zurivosti. Komu co udelal, ze se na nej ta bedna zavesila, nevedel. Ne ze by obcas nebyla uzitecna, to zas ne. Vzdyt naposled snedla tri muze, kteri sli Mrakoplasovi po krku. A byla i bezudrzbova. Proste jen byla. Vsude tam, kde se Mrakoplas zrovinka nachazel. A priznejme si, ze pro normalniho muzskeho je to trochu neprijemne. I kdyz je to zrova mag. Magove zkratka nemaji domaci mazlicky. Tim mene oddane domaci mazlicky.
A tak Mrakoplas zjistil, ze na odehnani Zavazadla funguje nejlepe smirit se s jeho stalou pritomnosti.

Skřípot nehtů po tabuli. Zvuk, ze kterého tuhne krev v žilách, kudrny se rovnají a mění v hřebíky, se rozléhá potemnělými chodbami Bradavic.
Skřípot nehtů po tabuli. Nic jiného nedokáže vyjádřit ten strašlivý pocit frustrace, špíny a bezmocného vzteku, který rozežírá duši zevnitř.
Skřípot nehtů po tabuli. Přilákal lovce, jenž opustil svou kořist, prozatím ukojený, ale zvědavý.
Skřípot nehtů po tabuli. Touží se zabořit, trhat a rvát, lhostejno, zda vlastní tělo nebo tvář příchozího. Šelma zrozená z utrpení konečně opouští Hermionino srdce.
Skřípot nehtů po tabuli. Nehtů toho, koho v černočerné pasti z břidlice, přítelkyně dobrých učitelů, ochutnávají první plameny.

V rohu pokoje, pod odchlípenou tapetou, sedí krysa.
Říká se, že soused Trepanov krysy lovil. Jednou Nataše kousek masa dal výměnou za stakana vodky. Bylo to naposledy, co jedla maso.

Nataša by krysu ráda ulovila, ale neví jak. Do pasti se nechytí, Nataša ji nemá na co nalákat. Ten kousek chleba, co dostává jako příděl, ani nedonese domů. Vždycky ho sní už cestou z konzumu, prostě se nedokáže ovládnout.

Nataša nemá sílu, aby ji ulovila. Nemá sílu, aby ji odehnala. A je jí zima. Krysa to ví, nebojí se.

Nataša pozoruje krysu. Krysa pozoruje Natašu.

Zítra bude o krok blíž.

Noc. Hvězdy. Měsíc.
Srdce buší.
Kůže bolí. Trhá se. Nehty rostou. Zuby taky. Teď má srst.
Někdo křičí.
Běží. Rychle. Proti větru. Láme větve. Žene se za kořistí. Trhá.
Vyje.
Je ráno. Slunce vyjde. Rosa padne. Probudí se. Nahá.
Srdce bolí.
Vidí krev. Nemůže dýchat. Běží. Po větru. Větve drásají. Jehličí píchá.
Srdce buší.
Cítí krev. Na míle daleko. I jako člověk.
Slzy tečou.
Nemůže. Nechce. Nebude. Ale nejde to skončit.
Křičí.
Nenechá ji. Neodejde. Nic jí nepomůže. Nedokáže to zabít. Sebe.
Pláče.
Někdo ji drží. Někdo ji chrání. Nechce. Nemůže. Nezůstane.
Srdce křičí.
V bezpečí? Kéž by. Přichází noc.

Naši psi mají sice jména uvedená v průkaze původu, nicméně jsou používána zřídka. Spoustu dalších jmen si vysloužili na základě povahy a vzhledu.
Neli často říkáme Glaurung. Pravda, že nepouští čpavé dýmy a hrůzu a zamořuje byt akorát svým chlupem a roztomilostí. K přezdívce přišla díky své tělesné konstituci – dlouhé zavalité tělo a krátké nožky.
Její přirozené prostředí je gauč a postel a to především tehdy, kdy jsou tam i páničci. A teď si představte, že vás přelézá, sune se nekonečně dlouho nahoru a v půlce se zasekne. Zaboří loket pod žebro a odmítá se dále hnout. Sedmnáct kilo draka.

Jednou v noci se Králíček probudil. Přišlo mu, že je něco jinak.
Chvíli se zmateně rozhlížel. Pak na to přišel - z předního vchodu netrčely nohy zaseklého Medvídka Pú.
Aha, někdo ho vytáhl, pomyslel si Králíček a šel zas spát.

Ráno byl ale Medvídek Pú stále na svém místě.

To byl divný sen, pomyslel si Králíček, a začal uklízet prázdné sklenice od medu, které se přes noc záhadně objevily před jeho norou.

Později dorazil Kryštůfek Robin, aby Púovi dál předčítal pohádku: Třesoucí se v chladu před úsvitem, Tyrion Lannister si imaginární křídou udělal čárku za další dluh Starků.

A Pú poslouchal.

Když byl Wilhelm Sternbach, budoucí soudce a pochybné centrum mnohých romantických vztahů, ještě malý, vodil a nosil si s sebou domů z procházek rozličnou divou zvěř – ptáče, co vypadlo z hnízda, hraboše s pochroumanou nohou, ztracené lišče. Jeho otec zvířata (krom koní) nenáviděl a Beatrix si dávala záležet, aby udržela bratříčkovy chráněnce v bezpečné vzdálenosti od Wilhelma staršího. Když ovdověla, nastěhoval si ji bratříček do bytu, proti její vůli a chabým protestům. Bylo v ní cosi zlomeného, co potřebovalo ochranu. Vzpamatovala se, roztáhla křídla, ale vyletět ven se jí nechtělo. Zahnízdila se v jeho životě jako nápomocný parazit, který soudí.

Lister seděl s nohama na stole a četl si. Tedy, rád by si četl, kdyby ho Kocour každou chvíli neotravoval.

"Co děláš, opičáku?"

"Čtu si. Stejně jako jsem si četl, když ses mě ptal před pěti minutama."

"Co budeme dělat my?"

"My nebudeme dělat nic, čtu si sám. Jestli se nudíš, jdi otravovat někoho jinýho!"

"A to se mám jít bavit s tím dutohlavem? Nebo s tím, co má hlavu jako po demolici?"

Lister otráveně zavřel knihu, když si všiml baterky na stole.

O chvilku později Kocour pronásledoval světýlko na zdi a Lister se bavil natolik, že na knihu zapomněl.

Je to jen bělavý opar, který se k ránu převaluje na hladině. Není to... Nemůže to být přízrak bílého koně.
Nejsem blázen, ujišťoval se.
Nebylo ale větší šílenství věřit, že on jediný si zachoval příčetnost? Proč by jinak šel po cestě, která nikam nevede? Pár posledních kroků k lávce nad náhonem...
Dřevo mu zavrzalo pod nohama. Kůň zvedl hlavu a zafrkal.
“Mám jít tou cestou, kterou všichni odešli?”
Kůň neslyšně přišel až k němu. Natáhl hlavu a nechal se pohladit po šíji.
Já zůstávám.
Hra skončila. Jen oni dva zbývali. Černý muž a bílý kůň na lávce u mlýnské hatě.

V životě předškolních dětí se často stanete svědkem prudkých emocí. Samozřejmě záleží hodně na povaze dítěte, ale bohužel obdobím vzdoru to vše nekončí.

Pokud se jedná o výbuch nadšení, zpravidla to člověka nechává klidným nebo se tiše usmívá a nechá dítě projevovat radostné veselí. Bohužel na opačném spektru emocí je obrovský smutek nebo velký vztek, kdy dítě bojuje s imaginárním nepřítelem, snaží se to v sobě nějak zvládnout.

Hodně nám pomáhá si ten vztek představit jako nějaké zvíře, které nechce odejít a drží se v dítěti. Někdy to zvíře dítě odežene pryč, někdy zavře do klece, jindy pohladí a uklidní.