DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

„Soudružko, moc té bajce nerozumím,“ přihlásí se Zdenka. „Vlk hledá důvod, proč beránka sežrat, obviňuje ho z různých věcí. Beránek obvinění vyvrací, ale vlk ho nakonec obviní, že kvůli němu má hlad, a sežere ho. Proč ten beránek prostě neutekl?“
„Na bajce je důležité naučení,“ vysvětluje Eliška.
„Kdo uteče, vyhraje?“
„Ne, že slabý proti silnému se spravedlnosti nedovolá.“ Měla by asi dodat něco o tom, že Krylov zobrazuje zkušenost z carského ruska, ale v socialistickém řádu že to již neplatí, neboť jsou si všichni rovni. Nedodá. Tahle chytrá holka totiž skončí ve fabrice, kádrově nevyhovuje. Žádná spravedlnost v tom není.

Na té mrňavé planetce plné lesů a vody přistál kvůli defektu. Měl za sebou první rok v branži, spoustu vlasů a hluboko do kapsy. Zíral do ohně a přemýšlel, jestli se do opravy pustí zítra ráno sám, nebo se zadluží servisákům až za hrob, když za ním něco tiše písklo. Málem smetl podvyživené kotě bez srsti, které na něj upíralo velké oči. Pravdomluvnou kočku už viděl, ale nikdy takhle hubenou. Malého odvržence, který se nikdy nedostane k mlíku včas… Natáhl k němu ruku. Kotě mu samozřejmě vešlo do dlaně a začalo příst.
Freelancer si nevybírá společníka. Společník si vybíra jeho.

V Síni ohně to popraskávalo, hřálo a zvalo k posezení. I hosté na cestách se tu cítili dobře. Dost dobře, aby - i v doslechu elfů - zapředli důležitý hovor.
"Jak ho odtamtud dostanem, ptám se já!"
"Stejně jako lišku z kurníku."
"Správně. Je to jen škodná!"
"Měli jsme jednou v kurníku lišku a máma po ní hodila vidle."
"A trefila?"
"Trefila."
Uznalé mručení.
"Potíž je v tom, že nemáme tak velké vidle."
"Obtížný zvířata se dají taky třeba vykouřit!"
Jeden z hostů seděl stranou. Zádumčivě hleděl do plamenů, s pocitem, že ono zvíře je pravděpodobně bystřejšího rozumu než celá jeho společnost.

Potřásl hlavou, ale rudá mlha zůstala. Vždy se mu tu bestii ve svém nitru podařilo zahnat, teď byl prostě na konci svých sil.
Okrajově vnímal výstřely a ženský křik, ale nevšímal si toho, teď vedl jinou bitvu.
"Jdi pryč," zašeptal.
"Já nikam neodejdu, už nikdy," síla toho vnitřního hlasu ho srazila na kolena.
"To nejde," opřel rozpálené čelo o chladnou zemi.
Podvol se! Přijmi mě!
Ze rtů se mu vydralo zoufalé zasténání. Pak zavrčení.
Prudce zvedl hlavu, ve žlutých očích už nebylo nic z člověka. Bestie se napřímila a pohlédla směrem, kde útočníci masakrovali vesničany. Vycenila tesáky a rozběhla se.

Zažil toho na cestách hodně, ale tím nejhorším byl Muž beze rtů. Často se mu zdálo, že se nad ním ve tmě sklání a chystá se ho probudit dalším polibkem. Ještě teď si dovedl vzpomenout, jak chutnal kus syrového lidského masa.

Nakonec přišel za bílého dne. Ve skupině průzkumníků, co se vrátila zpět do města, byl nepřehlédnutelný. Napjatá oválná jizva místo rtů. Kojot s vyceněnými tesáky. Noční můra před příchodem tmy.
Pozornost byla vzájemná. Poznal Jacka, pozdravil ho pokynutím a nemravně si olízl oschlé zuby. Usmát se však nedokázal.

Té noci Jack poprvé Redforda požádal, aby pro něj zabil člověka.

Tu dívku nezahlédl na okraji vesnice poprvé.
Klepna jako obvykle zařehtala, naštvaně, smutně, nepříjemně a zastavila se.
"Kuš stará, mého nákladu se nebojíš a holka z vesnice tě přiměje stát? Co to do tebe vjelo? Chceš, aby o tobě Marigold baladu napsal?" láteřil Geralt.
"O staré fuchtli, která velkého zaklínače vozila, by se to jmenovalo. A mělo by to alespoň sedm slok," láteřil dále.
"Podívej se, tuhle žravuchu, co teď starostovi vezu, ta ti nevadí, kikomoru jsi radostně okousávala, ygherna jsi mi pomáhala odtáhnout. A teď tohle?"
A Geralt vykročil směrem k dívce. Medailon zavibroval. Geralt tasil, automaticky. Já hlupák!

Ležím naznak na matraci. Nemůžu se hnout.

Pod postelí je zvíře. Jen zavřu oči a vidím jeho drápy, slyším hemžení jeho křídel, cítím, jak se otírá o mou kůži svou vlhkou, studenou srstí. Právě proto se nemůžu hýbat. Nesmím mu dát jedinou záminku, aby se znovu dalo do pohybu. Ale dokud se nepohnu já, zvíře nikdy neodejde.

Dovedu si ho představit v nadživotní velikosti. A čím déle si ho představuji, tím větší je.

Ležím naznak na matraci a usilovně se snažím na zvíře zapomenout. A tak tu jsme spolu - zvíře a já. Jako dvě věty, které zůstaly viset ve vzduchu.

,,Víte, co je novýho?" Nebylo nic neobvyklého, že se táta vracel z hospůdky na návsi, kam chodíval se sousedem ,,na jedno", s touto větou. ,,Sousedi mají štěně! Máte se na něj přijít podívat," kývnul na mě a na ségru.

Floty rostla jako z vody. Prvních pár let skákala na lidi. Vždycky se hrozně radovala z lidí. Později zmoudřela a skákat se odnaučila. Ale kdykoliv jsme se objevili u nich na zahradě, tetelila se blahem, otírala se o nás, vyžadovala drbání.

Teď už se sotva zvedne. Ale ocasem mlátí o zem se stejným nadšením. Pokud si nás všimne. Je totiž hluchá.

Vyzvedl jsem si noty k jedenáctce deváté a s úsměvem převzal klíčky od vozu. 9214 byla moje oblíbená tramvaj.
O dvacet minut později jsem vyrazil na trať.
Hrnek kávy po mé levé ruce vydával příjemnou, povzbuzující vůni.
Na Horkách se z nonstopu vykolébal dvoumetrový chlap v gorilím kostýmu a nastoupil.
Na Spořilově jsem ho musel jít vyhodit.
"Co si to dovolujete?" Zdařile imitoval gorilu nížinnou nejen hlasem, nýbrž i gestikulací. "Já jsem velký zvíře, jasný? Já jsem chtěl na Vinohrady!"
"Pokud jste takové zvíře, tak si příště zavolejte taxíka."
"Počkat!" zaryčel a zmateně mžoural na Škodu 15T. "Vy nejste Uber?"

"Máte konkrétní představu?"
Mlok si rozpačitě odkašlal.
"Víte, já vlastně vůbec... Jak takový výběr obvykle probíhá?"
"Přesně takhle," srdečně se rozesmála. "Velikost víte?"
"Je trochu menší než já..."
Pod pultíkem cosi cinklo.
"Velikost prstenu."
"Aha. Taková... Jakou průměrně mají lidské ženy velikost?"
Pod stolem seděl hrabák.
"Můžeme ho případně upravit," řekla chlácholivě.
Hrabák držel hodinkový řetízek.

"Bude to vše?"
Upřený pohled zpod stolu.
To zvíře se odsud nehne.
"Vlastně... Podívejme, máte pod stolem řetízek..." rychle ho vyškubl z paciček.
Chvějící se čumáček.
"Víte co, koupím ho taky," vzdal se.
Jen zadoufal, že jí nebude muset navléct prsten i s hrabákem.