DMD Bonus č. 7 pro 28. 4. 2019.

Sakra dobře placenou práci. Přál si jí, pracoval na tom a má ji. Cestuje světem, ale všechna ta slavná půvabná města se vměstnala do hotelových pokojů, které se sobě podobají tím víc, čím jsou dražší.
Krásnou ženu. Přál si ji, pracoval na tom a má ji. Vždycky, když odjíždí na cesty, svírá ho obava, kdo další si její krásy ještě všimne.
Čím víc má, tím víc se bojí, že to ztratí. Nemůže se zastavit, aby ho někdo jiný nepředběhl.
Člověk by si měl dávat sakra dobrý pozor na to, co si přeje. Někdy splněné sny nemají daleko do nočních můr.

“Oko mloka je nejlepším lékem na suchý kašel. Vy máte v rámci pokroku možnost stát se účastníkem výzkumu, který nám i budoucím generacím ukáže, které mločí oči jsou k tomuto účelu nejvhodnější. Všechna jsou pečlivě vybrána jako zcela normální u zástupců druhu. Jak vidíte, nejsou ani zdaleka stejná! A protože jste tu dnes první, můžete si dokonce vybrat!”
Čarodějka se na něj s úsměvem dívala zpoza tenké dřevěné destičky, připravená dělat si poznámky.
Na šesti mističkách před ním leželo šest mločích očí.
Při úprku z chaloupky skoro nekašlal. Pokud má někdo pomáhat pokroku polykáním mločích očí, tak on to nebude!

Tys mi dal! Takový křikloun se narodí snad jen jednou za sto let! Těch protestů a křiku, vysilujícího tebe i mně! Nepomáhalo kolébání, houpání na rukách, masírování bříška, hlazení po vláskách, ani zpěv ukolébavek. Místo spánku jen brunátný obličej, zmítání v náruči a pronikavý pláč.

Konečně usnul. To ticho je balzám...

Můj drahoušku, jak jsi teď sladký. Vypadáš jako andělíček. Jsi prostě k zulíbání. Polibek ale nedostaneš. Nebudu riskovat, že tě vzbudím a že začneš nanovo.
Navíc jsem tak unavená. Nemám sílu se nad tebe naklonit, ani vstát. Marně si přikazují zdvihnout nejen víčka i sebe a jít si lehnout.

Gellert vrazil ruce do kapes a čekal. Slyšel Albusovy kroky, pak křik. Když už mu celá situace připadala nesnesitelná, nadechl se a vešel do domu.
Bratři Brumbálové stáli naproti sobě, dělily je asi tři kroky a nízký stolek.
„Běž se vycpat s celou vaší revolucí!“ vykřikl Aberforth. „Jste směšní! To vaše vodění za ručičky je taky pro vyšší dobro?!“ Vytáhl hůlku a tvář mu zohyzdil vztek.
Gellert byl rychlejší.
„Crucio!“
Křik.
Zmatek.
Bosé nohy pleskající po parketách.
„Nechte toho!“
Záblesky světel.
„Nechte toho!“
Tři páry očí se střetnou, pak pohlédnou k zemi.
Dívka je mrtvá, zrak navždy upřený do prázdna.

1485:
„Dobře, beru tě, Baldricku. V tomhle století sotva seženu sluhu, který by nesmrděl hnojem na 300 yardů...“
„Nebudete litovat, výsosti.“
1588:
„Vzbuď se, ty kanálem páchnoucí osle! Za co tě platím?“
„Neplatíte mě, pane.“
„Tak jestli chceš, abych tě neplatil dál, koukej mi před audiencí u královny vyčistit boty!“
1797:
„Víš, Baldricku, proč vedle sebe trpím takového dutohlavého zablešeného skrčka, jako jsi ty?“
„Ne, pane.“
„Po celodenním pochlebování princi Jiřímu potřebuju někoho nakopnout.“
1914:
„Už jste to slyšel, pane? Byli jsme zařazeni do stejného zákopu.“
„Výborně! Co může být lepší než se plácat v blátě po boku slaboduchého pobudy?“

Profil na seznamce vypadal slibně. Fešák, zcestovalý, hledá vážný vztah. Vyměnili si pár zpráv a domluvili si schůzku.
Naživo to bylo ještě lepší, hodně se smáli.

„Další skleničku?" zeptal se.

„Nemůžeme jít někam jinam? Víš, celou dobu na nás kouká nějaká ženská," kývla nenápadně směrem k jednomu ze stolů.

„Jo. To je jenom maminka."

„Haha, dobrej vtip."

„Je to skutečně ona. Víš, občas má s některými ženami problém, a tak je raději okoukne už v počátcích. Můžu ji pozvat ke stolu? Myslím, že si budete určitě rozumět."

Právě dostala odpověď na otázku, proč je takto šarmantní muž ve čtyřiceti single.

"Doktore?"
Simon málem vyletěl až ke stropu. "Pastore!" vykoktal a předstíral, že nespal na stole: "Můžu vám pomoct?"
"Něčeho jsem si všiml."
Simon měl pocit, že se mu pastorův pohled propaluje až do kostí. "Ano?"
"Když měl kapitán chřipku, předepsal jste mu červené tablety. Když měla slečna Kaylee migrénu, předepsal jste jí červené tablety. Ty stejné jste dal panu Washburnovi na nespavost, a nedávno je používal pan Jayne na povzbuzení..."
"Tyhle?" Simon vytáhl že skříně láhev. Fruity drops hlásal nálepka.
"Cukr?" nadzvedl pastor obočí.
"Myslím, že to říká i vaše kniha," usmál se Simon: "Věř a víra tvá tě uzdraví..."

Po sto letech se znovu vydával na cestu. Nebo snad ne? Můžete vyjít, když jste nedošli, či dojít dřív než vyjdete? Můžete jít, když jste sami cestou, když jste tím, co ji cestou činí?
Poutník nevěděl. Jeho úkolem nebylo znát, vědět či soudit. Jen žil a nechával žít, poslouchal a vyprávěl, přijímal pomoc i pomáhal. Nikdy se nezastavil, nikdy se nerozešel. Vyrážel s východem slunce a na noc se ukládal ke spánku do trávy a mechu.

Muž zvedl oči k nebi a zaposlouchal se - zvony v Compostele ho volaly na cestu. Stiskl v dlani mušli a vyrazil.
Jmenoval se Santiago.

Nad krajinou zapadalo slunce, a protoceratops pomalu kráčel podél vysoké duny k chomáčům trávy, které po nedávném dešti slibovaly ucházející večeři.

Náhle za sebou zaslechl šramot. Otočil se a spatřil kradoucího se velociraptora s ohromnými spáry na nohou. Teď už neuteče, má jen jednu šanci.

Skočili oba naráz. Strašný spár se zabořil do hrdla protoceratopse, ale ten zároveň svou ostrou, zobáku podobnou tlamou sevřel přední nohu útočníka, který překvapeně zakrákal a ztratil rovnováhu. Oba dva, ležíce propleteni na zemi, se na okamžik zarazili, na okamžik, který bude trvat věčně. Vzápětí je oba zavalila vlna vlhkého písku, sesunuvší se z duny.

Jednou, za sto let, za tisíc či za milion, už nezůstane vůbec nikdo, kdo by si na nás pamatoval.
Jsme determinováni k implementaci našeho osudu, napsal by Peter van Houten.

Ta báseň, kterou jsi mi říkala, byla krásná. Tolik závisí na tomto pozorovateli vesmíru. Vím, že tomu sama nevěříš, vždyť oba dva jsme jen omyly evoluce. Ale děkuju ti.
Prosím, zkusíš si mne alespoň chvíli pamatovat? Ne jako statečnýho bojovníka, protože oba víme, že tím jsem nebyl, ale jako obyčejnýho kluka, kterej miloval nevkusně přehnaný gesta, měl jen jednu nohu a neuměl řídit?
Prosím, Hazel Grace.
Budeš si mne pamatovat?