DMD Bonus č. 7 pro 28. 4. 2019.

"Nespíš?"
"Ne, já..., nechci už spát."
"Je noc."
"Vím." Odmlka. "Měl jsem sen."
Klapnutí drápu. Otázka.
"Zdálo se mi o Anglii. O Londýně a domě, kde jsem vyrůstal. O zahradě, kde jsme si s bratry hráli, než nás matka zavolala na oběd. O malé sestřičce, která mi na moři vždycky nesmírně chyběla. Taky se mi zdálo o Iásónovi a mužích, kterým jsem velel a houpající se palubě pod nohama. Zdálo se mi o domově."
Ticho.
Pomalu, nesmírně pomalu se velká šupinatá hlava sklonila dolů a měkký čenich se přitiskl k mužově tváři v gestu stejně nečekaném jako vřelém.
"Jsi doma."

Neakční chlastání pokračovalo ještě několik hodin, ale pomalu začalo vycházet najevo, že si toho ústřední trojice nemá už moc co říct. Ostatně těžko se tomu divit, když jedna přítomná pocházela z Francie patnáctého století, druhý z lehce středověké, zcela fiktivní dimenze a sešli se jen díky třetímu, který se narodil koncem století dvacátého a po ragnaröku se stal bohem.
Zanedlouho tedy došli k rozhodnutí, že to bylo fajn, ale už by to mohli rozpustit, pročež Edvin nažhavil stroj času a zadal vypočítávání koordinátů. Ovšem protože duben pořád neskončil, ta zatracená kraksna odmítala spolupracovat, a tak nakonec došlo i na Aktivity.

„Já s Potterem vážně nic nemám!“ zařval Voldemort zoufale. Ráno začalo prostě krásně.
Nejdřív bylo slyšet hádku, pak Santer zařval, že ‚tohle ani omylem‘ a naštvaně zamířil někam ven. Voldemort vypadal, že se každou chvilku rozbrečí.
„Tak lidi na Wattpadu tohle žrát nebudou,“ zavrčel Vlk, když překonal mírnou srdeční krizi. Ježibaba zas pořád mlela něco o vztahové poradně.
Večer se Santer objevil ve dveřích. V ruce měl kytku a jen pár kroků od vchodu stál mladej Potter.
„Možná jsem se trochu unáhlil,“ připustil nesměle.
Začínám si tu připadat jak v nějaké telenovele. Ale co. Amundsen je lék na všechny problémy.

Každé ráno, každé ráno, každý večer
na zápraží u nádraží svět by brečel
každé ráno, každý večer jedou vlaky
každé ráno, každý večer jel by taky.

Svítání. Rychle posbírat věci, aktovku, vypít zelený čaj, zabouchnout, běžíme! Stihnul jsem to, tak akorát!
Tak večer!

Večer. Líné pospávání. Někdy opravuji. Popíjení zbytku vystydlého čaje z termosky. Sušenka. Á, už jsme tu.
No ahoj, tys mi chyběl!

A pak jednoho dne profesor Hidesaburó Ueno z vlaku nevystoupí.

Každé ráno, každé ráno, každý večer
na zápraží u nádraží svět by brečel
každé ráno, každý večer jedou vlaky
každé ráno, každý večer jel by taky.

Když to v útrobách lodi zaskřípělo a generátory vypadly definitivně, poprvé znejistěla. Tohle je zřejmě vlastní všem druhům na světě - pozbýt jistoty, když zničehonic ztratíte přehled o dětech. Ze spodních pater stoupal cizí pach. Zřejmě patřil té skupině, co se nalodila. Měli zbraně. Pátrali. Když budou mít smůlu, najdou. Tam dole běhali její adolescenti. Začínali být hladoví. Snad se některý z těch malých pitomečků zase nenechá postřelit a nepropálí se podlahou až někam do hydroponie.
A zatímco ozbrojená skupina astronautů kráčela dál, vetřelčí královna přemítala, jak je možné, že se ten pitomý zmatek všech matek ve vesmíru nevyhnul ani jí.

“Co to má znamenat?” zamračila se babička.
Kryštof jen pokrčil rameny.
“Co jste si provedli?” vyptávala se. Poznámka v žákovské knížce nebyla moc informativní.
“Nadával mi,” pípl Kryštof.
To, co o něm Láďa řekl, bylo vážně hnusné. Sice to byla pravda, ale to přece neznamená, že to jen tak může vykřikovat. Stejně jako všichni věděli, že Katčina máma je fuchtle, ale nahlas to nikdo neříkal.
“Co ti řekl?”
“Že jsem snílek.”
Každou noc Kryštof snil děsivé sny plné strachu a bolesti, aby je z něj ráno otec vytahal tenkou trubičkou. Bylo to děsivé a odporné. Nedokázal si představit horší nadávku.

Kleopatra se znuděně nechává obsluhovat otroky, Obelix zmateně vykukuje zpoza rohu a Asterix poklepává botou o dlažbu. Přelidněná ulice je podezřele tichá.
„Ehm, šéfová?“ odváží se Asterix.
Zpoza placaté krabice se ozývá něco mezi smíchem a pláčem: „Neděle, Velikonoce, já celý víkend skoro bez signálu a oni si vymyslí TOHLE? Jak často se může něco takového stát?“
To bude vážné, pomyslí si Asterix a snaží se mučitelku povzbudit: „Určitě ne často… Tak jednou za sto let?“
Pláčosmích za krabicí ztichne. Pak se objeví rozšířené oči za brýlemi s černou obroučkou, následované děsivým úsměvem.
„Asterixi, právě sis vysloužil pivní pauzu navíc.“

Kdo je král zvířat? Lvi?
Lvi se bojí myší, myši se bojí koček, kočky psů, psi chobotnic, chobotnice sardinek, kaguáři krajt, krokodýli žiraf, pavouci chrobáků, ovce vlků. Skoro každý se bojí.
Vlastně, když projdete zvířecí říší odshora až dolů, napříč třídami i druhy, každý se něčeho bojí.
Jediný, kdo se ničeho nebojí, jsou lenochodi. Ti všechno zaspí.
A když to vezmeme z druhé strany, jediné zvíře, kterého se všechna bála, byli děsivci velcí. Přirozeným výběrem se stávali tak děsní, až začli děsit i příslušníky vlastního rodu a vyhynuli.
Jediný druh, kterého se nikdo nebojí jsou opět lenochodi. Ti všechno zaspí.

Aleš zase řekl ano. Znělo to tak zajímavě - nový klient s zářivou vizí a s ním projekt s velkým potenciálem. Práce na pár týdnů a pak zas dál. Jenže už druhý týden po setkání se začaly ukazovat zádrhely. Vize mohou být hezké, jenže po opadnutí euforie příchází na řadu realita.

Kontrakt je podepsán a Aleš teď bude muset udělat výrazně více práce než čekal. Ale najmnout pomocnou sílu už nemůže, klient by na změnu podmínek nepřistoupil.

Aleš nakonec pracoval několik měsíců a s vypětím svých sil zvádl vyhovět kontraktu.

Snad se Aleš pro příště poučí. I "ne" má své místo.

Že je výjimečný mu říkali od dětství. Teď už neměl důvod tomu nevěřit – Zlom mu dal příležitost vyniknout. Až ve světě zamořeném úpadkem, prázdnotou, nafouklými mrtvými těly a pustošícími skupinami ubožáků dokázal něco výjimečného, něco, co mu v předešlé ubíjející každodennosti nebylo umožněno. Sesbíral nesourodou směsku lidí bez jiskry a bez naděje, a vybudoval pevný základ pro nový začátek. A ti všichni mu děkovali, obdivovali ho a spoléhali na něj.

„Chlapec jako ty se narodí jednou za sto let, Santino,“ prorokovala mu matka jako malému a nemýlila se. Až jednou opět začnou vycházet noviny, budou psát o něm, věřil Redford.