Zkušenost exilu

Sinalá chapadla snu se stahují.

Čas couvá.

Když disco, tak světla. Narůžovělé slunce se tříští v ránem rozpěněných peřejích vysokohorských bystřin. Polední denice se bělostně tisíceří na jezerní hladině. Střechy švýcarských sanatorií s večerem polykají poslední rudooranžové paprsky.

Když disco, tak hudba. Veselé kapely ze dvorů rozesílají nemocným radostné melodie. Staccato mokvavého kašle rozeznívá ozvěnou stěny alpských údolí.

Když disco, tak pohyby. Dynamika paží sevřených předsmrtnou křečí. Flexibilita těla podpořená odstraněním části žeber. Ku gymnastickým prvkům zajisté přispívá pneumotorax.

Na bílém hedvábném parketu, za dunivého chřapotu hudby, jež se rodí v přeplněných sklípcích – hleď!

Kapičky
krve
z plic
zasažených
tuberkulózou.

Je krátce po půlnoci, první den čtvrtého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí.
V jednom pražském pokoji stojí stůl, na něm počítač; vzadu je knihovna, vedle postel.
A já?
Spím. Sním. Sleduji. Spřádám rozhovory.
Píšu.
Muž zhroucený na lůžku, na starém nemocničním lůžku, uprostřed švýcarských hor, devět měsíců po devátých volbách do říšského sněmu, mne pozoruje.
„Neptejte se. Co víte, víte.
Od této chvíle nepromluvím slovo,“ řekne. Pak nic. Nic?
Můj sen se počíná pozpátku odvíjet k okamžiku mužova narození, k okamžiku mého probuzení, k prvnímu ránu pátého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí.

Jednou se Autorka rozhodla, že bude fajn přizvat si k tvoření díla i jeho protagonistku. Jako správná osvětová ji před začátkem dubna nechala nastudovat teorii literatury – a pak už jen zírala.
***
Vždyť víte, jak to je. Sliby se slibují, drabblata se píší a osvícené postavy… osvícené postavy kušní. A vymáhají si sliby. A drabblata. Ta hlavně.
***
Loňský duben jsme strávili s Autorkou a Postavou, s metalady Adelaidou Vladimirovnou Žekulinou a celou její rodinou. Tedy celou – má milá Postava si vymohla, že o jednom rodinném příslušníkovi psát nebudeme. A že o něm naopak budu psát napřesrok. Tedy letos. No, tak jo.

„Uzavřeno, konec, finite incantatem,“ usmívám se. „Poslední drabble, téma rovnou od Glorie, co víc si přát…“
„Třeba hodnější a ke své autorce laskavější postavu. Zdravím Ryu!“ zajiskří Adelaidě v očích.
„Ovšem. Ale to bych pak měla klidný a pokojný duben, což nelze připustit,“ odvětím, vychutnávajíc si tentokrát vlastní jedovatý podtón. Koneckonců, kdy jindy než dnes.
„Ale stejně vám budu chybět.“
„To nepopírám. Protože: ‚Na časy blýská se a my stále dál táhnem ten dřevěnej prám‘, “ zanotuju, jen malounko falešně, a zvednu šálek horké čokolády (zdravím všechny týrané postavy z letošních seriálů a poloseriálů) k přípitku. A zbytek? Vždyť to znáte…

Adelaida stojí u okna, usmívá se a poprvé za celou dobu vypadá opravdu spokojeně.
„Rodinu – máme. Studium – máme,“ začínám rekapitulovat. „Pedagogickou kariéru – máme. Život během první světové a občanské války – máme. Konstantinopol – máme. Život v Československu – máme. Druhou světovou válku a následný odchod k dceři do Belgie – velmi přibližně, máme.“
„Co dělat; relevantní informace chybí…“
Stružky jednotlivých drabblat se stékají dohromady, aby vytvořily portrét jedné ženy. Obyčejné. Nevšední.
A mezi řádky, jako když se teplá a studená, sladká a slaná voda nechtějí smísit, se proplétá stín jiného příběhu. Snad veselejšího. O jedné svéhlavé postavě a její autorce. O limitech fikce.

„Předloni jste psala o Grigoriji Širjajevovi, vzpomínáte? Hned několik drabblat jste věnovala jeho vztahu s první manželkou a dcerou. Tu manželku i povahu jejich vztahu jste si zcela vymyslela! A ze starého cholerika udělala laskavého, klidného biootce, který předběhl svou dobu o dobrých sto dvacet let!“
„Tak už toho přece nechte.“ Zvedám ruce nad hlavu, udolána argumenty. Možná Adelaidinými, možná vlastního svědomí. „Že jsem si Naděždu vymyslela a jeho vztah k Julii upravila, jsem přece přiznala. A příště budu opatrnější. Přinejmenším v mojí hlavě jste vás, postavy, a vaše předobrazy dokázala separovat dokonale. Smír?“
„Smír. A mohly bychom si tykat.“

„Domnívám se – a doufám, že se vás nijak nedotknu, když budu mluvit zcela otevřeně – že jste nesplnila naši dohodu. Věnovala jste se životu mého historického předobrazu. Dobře, měla jsem to očekávat, ostatně jste to i čtenářům slíbila. Nicméně veškeré mé snahy zavést jasnou dělicí čáru mezi fikční postavou a (kdysi) živým člověkem jste buď smetla pod koberec, nebo obrátila v žert. Zcela vědomě tuto hranici stíráte, ač velmi dobře víte, že chování vašich postav mnohdy příliš nekoresponduje s charakterem jejich předobrazů. Aťsi v dobré víře, aťsi po vůli tématům! Jste lhářka!“
Mlčím. Co bych říkala, když má ve všem pravdu.

Netuším, jestli paní A. V. Žekulina holdovala vínu, zato jsem si naprosto jistá, že se s vášní účastnila společenského života. Osoba samostatně veřejně činná. Politička. Aktivistka? Z dnešního pohledu nejspíš ano. Posuďte sami:

předsedkyně Jednoty ruských učitelských organizací v zahraničí;
místopředsedkyně Ruské pedagogické kanceláře;
zakladatelka Spolku péče o ruské děti;
členka Jednoty ruských emigrantských studentských organizací v ČSR…

To je výběr méně než poloviny z hroznů organizací, spolků a škol, jichž byla zakladatelkou, členkou, ředitelkou, místopředsedkyní či předsedkyní.
Její dubnová protějška, jsouc výplodem mé fantazie, ji bohužel nenapodobuje. Přejala mojí introvertní povahu a už několikátý den se odmítá drabblení účastnit.

„Existují krátkoperiodické, dlouhoperiodické a jednonávratové komety,“ začínám tentokrát já. Adelaida mlčí a mračí se jako čert.
„Naprosto nechápu, proč mluvíte zrovna o kometách.“
„Protože tahle metaforická má extrémně krátkou periodu. Přesně deset let a dva dny.“
„Stále nerozumím.“
„Jednou za tenhle časový úsek přijde Ošklivé téma. Letos o bití a absenci přátelství. Je důležité, protože nás trochu znechutí, trochu otráví – ale hlavně nám připomene, co je důležité a co máme na dubnovém drabblení tak rádi. Většinou dostáváme Pěkná témata, a píšeme Ošklivá drabblata. Ale když přijde Ošklivé téma, půlka identit začne chrlit milé a vtipné stoslovky.“
„Prostě nevíte, co chcete.“

„Dnešní téma je docela hezké.“ Je deset večer, jsem unavená a na rameni mi sedí krysa, ale u Adelaidy se probudil nezdolný pedagogický optimismus. Žádné odkládání psaní na neděli! „Dává vám příležitost představit její politickou činnost.“
„Vrána vráně oči nevyklove, radši si spolu sednou a založí partaj. Ačkoli zrovna tihle krkavcovití nebyli žádní krkouni. Sesedli se v roce 1905 a chtěli postupnou demokratizaci impéria. Ve volbách 1917 získali bratru pět procent a hned v prosinci téhož roku je zakázali. Byli moc napravo, moc liberální, moc demokratičtí. Členkou jejich hejna byla i Adelaida Vladimirovna Žekulina, toliko váš předobraz. Jste spokojena?“
„Naprosto!“