Zkušenost exilu

„Školní uniformy jsou především praktická záležitost,“ začíná Adelaida výklad. „Za prvé: okamžitě a snadno rozlišíte žáky své od žáků cizích. Za druhé: stíráte sociální rozdíly. A za třetí: máte jistotu, že všechny děti mají boty. Protože nebýt uniforem… Československá vláda nám pomáhala způsobem naprosto nevídaným, ale kdyby se o sebe ty děti měly starat samy, chodí bosé a otrhané – do biografu na zakázané filmy!
Chlapecké uniformy zahrnovaly čepici se štítkem, sako, dlouhé kalhoty s opaskem a uzavřené lesklé boty. Děvčata dostávala černé košile a sukně do půli lýtek, černé punčocháče a botky s páskem přes nárt. Jednoduché, praktické–"
„Asexuální,“ doplním.

Kyjev. Gymnázium. A rok. 1918. Chybí. Jedna třída. A dlažba před budovou. Je rudá. Proč. Nikdo neví. To jenom přišla. Rudá. Armáda. A celou třídu vyvedli ven. Bolševici. A všechny ty chlapce. Bylo jim sedmnáct. Snad osmnáct. Postříleli. Jeden. Gleb Sergejevič Žekulin. Druzí. Dnes už. Bezejmenní. Co na tom. Záleží. Byla přece. Válka. A vedlejší oběti. Její součást. Tak proč se. Ptát. Křičet. Po jménech. Po srdcích. Není. Ani jedno. Na co srdce. Stačí játra. Na dobré zažití. Vodky. Před spaním. Umlčet. Rozsekané. Myšlenky. Duše. Mrtvoly.
A přitom.
Mít tak.
Srdce.
Dvě.
To jedno.
Pro krev.
To druhé.
Pro cit.

„Viděla jste dnešní téma?“
„Zajisté.“
„A?“
„Vaše vyjadřovací schopnosti se stále zhoršují… Pokud může jít i o úsek časový, doporučila bych vaší pozornosti přelom jara a léta. Teplo, milo, poslední ročníky mají po maturitě, ale ještě bydlí v internátě… Neřekla byste, co všechno jsme během těch let musili řešit.“
„Já bych neřekla. Vy povídejte!“
„V roce 1929 tři absolventky vyrazily slavit do výšin. Vyšplhaly se do koruny stromu, hlavičky nakadeřené, tvářičky namalované a poprvé legálně kouříce se fanfarónsky nechávaly fotografovat.“
„A jak to dopadlo?“
„Dle očekávání. Při slézání si potrhaly punčošky, poničily účesy a ještě jim bylo zle z tabáku.“

Známá vůně smrkového dřeva a čadících svící jí naplňuje chřípí. Tohle je domov, dětství, svět. Pavlík – její syn po lásce, třebaže ne po krvi – klečí vedle ní. Myslí si, že je ponořená do modliteb, že ho nehlídá. Proto využívá příležitosti a zvědavě se rozhlíží kolem. Jeho pohled se zastaví na ikoně svatého Nikolaje. Oči se rozostřují a rty roztahují do širokého úsměvu. Srdce i dech se v ní zadrhne a ona sklání hlavu níž, aby vzdala dík. Moc dobře zná ten pohled i úsměv; zná i ten závratný pocit, když se malovaný světec pohne, aby dal své znamení a požehnání.

„Pokud ještě na okamžik přistoupím na vaši nesmyslnou hru a připustím své ztotožnění s reálnou historickou osobností, pak musím konstatovat, že jako spisovatelka jste naprosto selhala.“
„Proč tentokrát?“ Bavím se. Adelaida sice prská jako vzteklá kočka, ale nenávistný osten z počátku dubna se dávno vytratil.
„Obšírně se zabýváte mými/jejími dětmi. Byly tu už téměř všechny, některé dokonce opakovaně. Ovšem na Nikolaje Sergejeviče jste buď zapomněla, nebo hůř, rozhodla jste se ho ignorovat.“
„Máte pravdu. Ale on byl tak významný… Na rozdíl od svých jedenácti sourozenců byl opravdu kapitolou sám pro sebe.“
„Tak se rozhodněte: letošní dobročinnost, nebo příští duben?!“

„Vyhlašuju organizační přestávku. Je nás jak škaredých psů!“
„No dovolte?!“ matka s dcerou předvádějí dokonalý dvojhlas. Radši je ignoruju.
„Ty,“ obrátím se k jednorožci, „zajdi nejdřív za strigg, čeká na tebe její dcera. Potom zaběhni pozdravit Esti Veru, navštiv Toru, a pak pokračuj k Dede. Ta už tě navede, kam máš pokračovat.“ Zafrká a odběhne. Snad trefí…
„Teď vy, Olgo Sergejevno.“
„Já bych chtěla jenom říct, že jsem byla dvakrát vdaná, že jsem studovala na Ruském pedagogickém institutu J. A. Komenského a že se neví, kdy a kde jsem umřela.“ Její hlas ještě doznívá pokojem, ale ona už se rozplynula.

„Snažila jsem se. Jako matka i učitelka...“ Pohledem pohladí opodál sedící Olgu. Jednorožec spásá trávník před domem a já srkám černý čaj s medem. Na uklidnění. „Monsieur Decroly a jeho způsob, respekt k dětem – to přišlo až v novém století. Když zakládal tu první školu – tu pro handicapované děti – byly Věrce tři roky a čekala jsem Gleba. A pak o sedm let později bruselská École de l'Ermitage. Ta už byla pro děti zdravé. Ale pořádně jsem jeho metody mohla studovat až v Československu, ve dvacátých letech. Vlastně pozdě. Moje děti už mě nepotřebovaly a já místo vyučování jezdila po konferencích…“

Dveře bytu se samy od sebe otevírají, zaznívá monumentální hudba (kterou podvědomě identifikuju jako „něco od Wagnera“) a dovnitř majestátně vchází ohromný bílý kůň s duhovým rohem na čele. Po jeho boku kráčí mladá, zářivě se usmívající žena.
Stop. Něco je hodně špatně. Tolik jsem toho fernetu zase nevypila.
„A vy jste…?“
„Moje dcera.“ To byla Adelaida.
„Olga Sergejevna,“ promluví konečně přízrak. Ovane mě smrtící dávka šalvěje. Asi si ráno omylem udělala ústní vodu z dvojnásobné dávky babského ucha. „Plním přání Esti Veře a přivádím vám do seriálu jednorožce. A taky vám pomáhám napsat sluníčkové drabble a dodržet daný slib.“

„Dávám vám jedinečnou možnost zcela samostatně rozhodnout, jak s tématem naložíme.“
„U nás v Rusku jsme se v mé době stříleli a probodávali. Móda vyhazování z oken přišla až ve vašich časech.“
„Ehm! Mohla bych vybočit ze seriálu. Oprášit plukovníka Hejmovského. Zatím tu má jen jedno připitomělé drabble; jenomže nesplňuje podmínku významnosti. Navíc je to s ním dost zamotané–“
„Tak vyhodím z okna vás. Pro mne jste velice významná. Kdyby nebylo vás, neexistuji a neřeším žádná témata… Kam jdete?“
„Do hospody. Doháníte mě k defernetstraci.“
„Nepijete.“
„Já, modelová autorka, piju. A empirická autorka lomeno abstinentka ať třeba vzteky vyletí oknem.“

„Už zase rozostřujete hranice mezi fikcí a historií, mezi mnou a jí.“
„Snad rozostřujeme, ne? Půlku drabblat si píšete sama.“
„Jsem výplod vaší fantazie. Výplody nepíšou. A jestli máte dojem, že existuji i mimo vaše představy, zvažte prosím návštěvu příslušného odborníka na duševní zdraví.“
„Já samozřejmě velmi dobře vím, jak to s vaší jsoucností je. Napovídat mi nemusíte. Ale taky vím, že bych mohla jednoduše ukončit seriál a vás jednou provždy zlikvidovat.“
„Na to si netroufnete.“
„Myslíte, že se bojím ‚výplodu svojí fantazie‘?“
„Tak pomatená ještě nejste. Ale za ty dva týdny jste si příliš mě oblíbila. Chyběla bych vám.“