Zkušenost exilu

Klap, klap, klap. Vyťukávám poslední slova svého článku. Klap, klapity klap. Starý kuchyňský stůl se pod váhou psacího stroje lehce kymácí. Klap. Vrah nevypátrán, přesný motiv nezjištěn. Můžete si hodit korunou.
Naposledy pročítám hotový text. Zítra ho odnesu do redakce. Pro dnešek už ale bylo všeho dost. Zhasínám stolní lampičku, která mi celý večer svítila k práci, a poslepu provádím večerní rituály. Ještě mě napadne otevřít si na noc okno – venku je božský klid.
Snad bude zítra hezky, pomyslím si ještě, než usnu. Dvacátý první srpen – to je datum, které si přímo říká o hezkou procházku a velký zmrzlinový pohár.

Zírám na komisaře a je mi do breku. Kolik času jsme tu společně strávili... a nic. Chtěla bych – měla bych! – být naštvaná. Tohle přece nemůžu otisknout. A co mi k tomu asi poví starší kolegové? Soudruh vedoucí redaktor bude hulákat na celou kancelář, ať ho někdo drží, nebo mě zabije...
„Vážně nic?“ teď už zním vyloženě zoufale. Komisař mlčky zavrtí hlavou. „Co řeknu v redakci? Slíbila jsem detektivní příběh podle skutečných událostí. Na pokračování...“
„V archivech by k tomu případu měly být nějaké další materiály. Vraha tam sice nenajdete, ale získáte čas. A ono se to zatím třeba vyřeší samo.“

Komisař se natáhne pro šálek čaje a zvolna upije. Ticho mezi námi křičí do uší. Nakonec ho prolomím já: „Ono je to vážně všechno, že? Na nic jste nepřišli...“
„Je mi líto, že vás musím zklamat. Případ zůstal nevyřešen. I když ještě léta se okolo něj vynořovaly nejrůznější spekulace. Tím sklem je musel někdo trávit dlouhodobě, rozhodně to nemohla být nešťastná náhoda nebo zkrat. Ještě po šesti letech se v tisku objevily spekulace, že vraždila nějaká krásná neznámá, snad ze žárlivosti. Postupem času jsme zjistili několik nových skutečností, třeba jsme našli ten ztracený Cymbalovův zápisník. Ale průlom z toho nebyl...“

„A dál? Objevily se nové důkazy? Ve vrahovi se ozvalo svědomí a přihlásil se sám?“
„Slečinko, slečinko, vy moc čtete. Tohle není ani od Conana Doyla, ani od Christie.“
„...nesnažíte se mi doufám naznačit, že...“
„Mohla byste se v tom svém článku vzbouřit proti konvencím. Vykročit z davu. Nejít s proudem.“
„Dotaz na rádio Jerevan: ‚Jak se pozná mezigenerační vzpoura v literatuře?‘ Odpověď: ‚Snadno. Detektiv nevypátrá vraha a drak probodne prince.‘ “
„Neptala jste se mě náhodou na případ z mé kariéry, který bych označil za nejzáhadnější a který mi dodnes nedá spát? Ptala. Tak se nedivte.“
„Vážně je to všechno?“

„Zatímco tisk šílel s politickou vraždou, politici se do případu skutečně zamíchali.
Na neohlášenou, neoficiální návštěvu k nám zavítali dva poslanci Katolické strany lidové. Navštívili zatčené sestry a vzápětí se obrátili na vyšetřujícího soudce ve snaze zajistit jejich propuštění.‚Prohlédnout si kutnohorské památky‘ musela v té době taky manželka ministra spravedlnosti. A asi za pamětihodnou stavbu považovala i předsedu krajského soudu... Do třetice všeho zlého dorazily také členky světového ústředí boromejek. Vzápětí po jejich odjezdu jsme museli všechny zatčené propustit.

Cymbalov zemřel třiadvacátého února, teď už si děvčata chodila řezat kočičky do váz – a my byli tam, kde na začátku.“

„Cymbalov byl někdy během občanské války odsouzen k smrti. Možná dokonce víc než jednou. Potom měl nějakých osm devět let klid – a najednou si na něj ve Svazu vzpomněli a pokusili se ho otrávit dvakrát během půl roku. V obou případech přitom málem zabili jeho kolegu, který, pokud jste mi zase něco nezatajil, neměl s celou touhle záležitostí nic společného. Nezlobte se, ale zní to dost nesmyslně.“
„Jinými slovy jste přesvědčená, že je to hloupost. Na druhou stranu by nebyl první, na koho si po letech vzpomněli. A kdo ví? Třeba vůbec nezapomněli, jen na něj předtím neměli žádnou páku.“

„Do Československa přišel v jednadvacátém roce. Za pět let vystudoval lékařskou fakultu.
Někdy v té době se do problémů dostala kutnohorská Všeobecná veřejná nemocnice. Nový primář vyházel profesionální sestry a místo nich pro nemocnici získal boromejky. Když pak nemocnice potřebovala nového sekundáře, stal se jím Cymbalov. Krátce po něm nastoupil i doktor Král – a dál to znáte.
Vlastně ještě něco jsem vám zatajil... Tenhle případ je z února 1929. Ale už v listopadu 1928 pociťovali oba tihle doktoři příznaky otravy; jenže se z toho dostali. Už tehdy stáli traviči za nic... Před takovými čtyřmi sty lety byli, panečku, jinak vydrezírovaní!“

Sedí nad mapou, prstem projíždějí možné trasy.

Přes Moravu do Rakouska? Počkat v Plzni, jak se situace vyvine? Zmizet ke známým do Francie? Odjet do Turecka? Ve dvacátém roce jim tam nebylo zle, ale je to přece jen příliš blízko.... Nebo pro jistotu až za oceán? Spojené státy by nemusely být špatné... Možná raději Jižní Amerika? Afrika? Asie raději ne, čert ví, jak dlouho se tam ještě bude bojovat... A samozřejmě: mohli by zůstat a doufat.

Sedí nad mapou, prstem projíždějí možné trasy. Mají utéct, nebo zůstat?

Je konec dubna 1945 a k Praze se rychlým tempem blíží Rudá armáda.

„Cože?“
„Počkejte. Než začnete křičet, že to není možné, řeknu vám něco o málo něm. Co vy na to? Narodil se dvacátého května 1887, nejspíš ve Zmijevském újezdu v Charkovské gubernii. Maturoval na charkovském gymnáziu, potom studoval v Kyjevě na lékařské fakultě na univerzitě svatého Vladimíra. Za první velké války sloužil v carské armádě jako štábní kapitán. A pozor, teď přijde to důležité! Za občanské války sloužil v prvním Markovově pluku a byl adjutantem generála Kutěpova. Asi byl dost hrrr, prý ho bolševici hned dvakrát odsoudili k smrti... Když to pak pro Bílé začalo vypadat zle, rychle z Ruska utekl.“