Zkušenost exilu

Konstantinopol byla pro Nikolaje peklo na zemi. Bez manželky, bez syna, sotva uzdravený – v páchnoucím, přeplněném městě. Teď už bude dobře, myslí si, když se před ním rozprostře Sofie. Vždyť za několik dní za ním přijedou i jeho milovaní.

O sto pět let později a třináct set kilometrů severozápadněji rozespale zamžikám do tmy, překulím se a spím dál.

Vasil sedí na zemi před sofijským nádražím. Zvedne ruku. Pokrčí prsty. Přitiskne nehty pod loket. Sjede jimi až k zápěstí. Opakuje. Opakuje! Opakuje!!! Opálená kůže se trhá a krvácí. Vasilova duše sedí na zemi v zákopu. Ti okolo nesedí. Zabily je granáty.

Ožralý Vasil zírá k severnímu obzoru. Dřív – na ruské frontě. Kamarádi za ním jednou přišli – pojď, uvidíš polární záři. Šel – neviděl. Druhý den – proč plýtvat slovy. Všichni, kteří ji viděli, tam zůstali. On přišel o haksnu a rozum. Severní obzor zůstává nezajímavě černý. Zaplaťpánbu, myslí si Vasil a kulhá do svého průchodu.

Ten průchod je v domě, v jehož třetím patře sním byt. Nikolaj sedí nad stolem, vlevo práci pro vydavatelství Severnyje ogni, vpravo pro kdovíjaké nakladatelství. Na plotýnce čeká pánev, vedle poslední vajíčko. Nikolaj pracuje, vajíčko se kutálí. Nikolaj zdvíhá oči, vajíčko padá. Nikolaj zprudka vyráží, vajíčko je napadrť.

Sofijské nádraží se rozespale protahuje v podvečerním sluníčku; vypadá jako opilec Vasil, který se ze zákopů vrátil bez nohy a s granátovým syndromem. Vasil se hemží vešmi, nádraží… individui.
Ctihodní občané by nejraději do Vasila i do nádraží vtloukli alespoň trošku kázně a rozumu – nebo je vyhodili někam hodně daleko za město –; osvícení lékaři a sociologové si mnou kníry, zasmušile hmmkajíce obcházejí chlapa i komplex budov a kolejí: Tuze zajímavý případ, co myslíte, pane kolego?

Nikitkovi jsou fuk všechny problémy světa. Jak je ta mašinka veliká! A jak se černě leskne! Tou pojedeme? To bude něco!

***

Kdy už tam budem?!

Když jdete spát s migrénou, můžete se spolehnout na dvě věci: Ve tři ráno vás vzbudí soused, jehož auto má MOTOR a RÁDIO. A váš sen bude řádně uječený.

Průměrné čtyřleté dítě vydrží i delší cestu vlakem. Průměrné čtyřleté dítě bude mít jistý problém s cestou páchnoucím, čadícím, hlomozícím vlakem, kodrcajícím se ze Sofie do Prahy. Pokud toto dítě navíc onemocní…

Těsně za československou hranicí přistoupila – s odpuštěním – stará bába. Znalecky situaci přehlédla, přeslechla, pominula rodičovský pár a sklonila se k Nikitovi.
„Šije boty do roboty –,“ zatočila jeho ručkama, „švec!“ rozhodila je. „Kdo je koupí neprohloupí – švec!“
Nikita se zahihňal.

Peřina těžkne jako sedimentární hornina, vzduch horce hutní, přitom fičí ledový vítr – kdyby tak chtělo zapršet! Třeba bych usnula. Třeba by se mi zase začal zdát sen. Místo toho nehybně ležím pod duchnou a připadám si jako zplocatělý trilobit. Spát, spát, spát…

Barrandovské skály se v podzimním sluníčku bělají nad Vltavou. Ksenije si úzkostně zacloní oči. Kde jenom jsou? Aha, tamhle. Bezpečně daleko od okraje, Nikolaj navíc drží maličkého Nikitu za ruku. Něco kutí u země. Našli…? Ksenije se usmívá, když Nikita vyskočí a rozběhne se od otce – ne ke srázu, ale k ní. Oběma ručkama přitom svírá zkamenělý poklad.

Prodaný ženich, to si přímo říká o nějakou taškařici (možná o pseudooperetu?).

Jenomže já se dívám na bílý papír a přemýšlím jenom o tom, jestli i Gleb byl někdy do někoho zamilovaný. Měl osmnáct let – kdo dneska ví, jaký byl.
Možná se se svou milou procházel kyjevskými ulicemi, veselý a pyšný. Třeba mysleli i na svatbu.
Nebo se jen zdálky díval, bál se ji oslovit. Ji – nebo jeho? Nevím, už neví nikdo.

Jsem sama, s prázdným papírem a přetrženým snem. A se strachem. Se strachem, že se ta historie zopakuje. Že se možná už zopakovala, jen si toho nikdo nevšiml.

Ksenije, Ksenije, líbí se ti Praha?
Ksenije, Ksenije, tušíš už, že porodíš druhého syna?

Ksenije, Ksenije za sedmačtyřicet let budou říkat Přijeli Rusáci – a ty Ne, Rudí… Pár let vydržíš, pak sbalíš byt i slzy a emigruješ podruhé.

Ksenije, Ksenije, víš-li, že tvůj hošíček ponese životem jméno svého strýce? – toho, co měl maturovat, když do gymnázia přišli Rudí, a celou třídu vyvedli na školní dvůr…

Ksenije, Ksenije, jednou se tě zeptá Proč k nám strýček nikdy nepřijde? – co odpovíš?

Ksenije, Ksenije, to jméno si přeje tvůj manžel.
Ksenije, Ksenije, zda i láska ženy a matky smí někde mít mez?

Ksenije…

Na patnácté výhybce se mi sen zasekl.
Sny se rodí z toho, co už v lidském mozku bylo. Když nebylo nic, člověk nesní.
Postava učil na dvou vysokých školách: na Ruské právnické fakultě v Praze a na Ruské lidové univerzitě. Musel mezi jejich budovami pendlovat, to dá rozum. Příležitost pro manipulační jízdu par excellence… Jenže já nevím, kde ty školy sídlily a jaké mezi nimi bylo dopravní spojení. A vymýšlet si nebudu!
Tak zírám na černý strop jednoho pražského pokoje: kde stojí stůl, na něm počítač; vzadu je knihovna, vedle postel. Na posteli já, na počítači nenapsané drabble. Bude-li bod?

„Dobrý večer.“
Přiznávám rovnou, zaječela jsem tak vysoce, že i štramák s bicáčkem (ahoj, netopýři!) by mohli závidět. Koneckonců, čekala jsem milou pohodu s Ksenijí a kluky, takže náhlý vpád loňské hlavní postavy mě vyděsil (skoro jsem napsala „vyvedl z míry“, ale nebudu lhát).
„I tobě,“ odpovídám. Vloni těžce nabytou asertivitu (ahoj, Ryo!) už jsem dávno poztrácela. Co mi teď chce? Tohle je přece sen o jejím synovi…

Nakonec tam se mnou jen tiše stojí a dívá se, jak si její snový protějšek hraje se vnoučaty a barví si zuby i jazyk nafialovo snašiným borůvkovým koláčem.
Venkoncem docela milé navštívení.

Roaring twenties, avantgarda, asociace. Pro správné dobové naladění poroučím dnes snu volný tok spojování. Tok, to co se točí. Ovšem taky, skrz podivné etymologické techtle, toček, posléze túček a přetaček. Následují lingvistické mechtle: od přetačku věcnou stejností k sítku, žýberku, řitičce (no fakt!) a řešetu. „Řešeto, nářadí k prosívání v podobě kruhového rámu s napjatým pletivem,“ povídal mi vokabulář webový. Ovšem já sníc nebudu sít; mně se tok snu stáčí po tvaru. Kruh. Latinské slovo, znamenající kruh či okršlek, zní orbis. A můj postava? Pracoval v ekonomickém oddělení nakladatelství Orbis. Oikos nomos, zákon dubnové domácnosti, káže: Sto slov právě stačí!