DMD č. 10. pro 10. 4. 2020. Téma: Zpívá celá cela

Nasazený donašeč byl nutkavý čórkař. Jeho smůla byla, že kubánské Ligeros, cigarety bez filtru s extrémně silným doutníkovým tabákem, kouřil jen můj otec.
„Krást se mezi spoluvězni nemá,“ usoudil místní kápo, který politické bral, neb se jim podařilo zašít ty prachy ze Západu (nadto ho táta obehrál v pokeru), nařídil razii a zloděje odhalil. Bicí komando zapracovalo, přičemž se zoufalec provalil. Dostal dvojitý nášup.
„Milujeme zradu, nenávidíme provalené zrádce,“ usoudili bachaři, když trosku našli - a pochopili. Dostal potřetí.
Jak práskače v nosítkách vynášeli z vězení, z přilehlé kriminálnické stavby přilétla na jeho hlavu cihla.
V celé cele už nikdo nezpíval.

Ze začátku se to zdála být pohoda. Nemuseli nikam chodit a měli na všechno čas. Hlavně na psaní.
Jenomže pak jim něco začalo chybět. Společné pořady. Svá slova umně pospojovaná do duchaplných textů neměli komu číst. Členská schůze. I nejzavilejší odpůrci techniky se naučili jak používat mail.
Zanedlouho se rozhodli společně psát kroniku svého města v onom čase a každý den něco zveřejnili pro všechny podobně uvězněné. Děti jim začaly posílat obrázky města jako ilustrace k textům.
Jeden ze spisovatelů složil o jejich městě písničku a nahrál ji.
A spisovatelé si ji pustili z počítačů a zpívali se svým kolegou.

"Jaká cela to sakra zpívá?"
"Hm... celá. Celá dutina rezonuje, když dostane podnět. Další téma na akustický teror."
"Zkusíme nějaký pokus?"
"Najděte si, kluci, nafukovací balónek a mince s vroubkovaným okrajem."
"A dál?"
"Balónek nafoukněte a vhoďte minci dovnitř. Hodně nafoukněte a uzavřete zakroucením.
Tak, a teď balónkem kružte, aby se mince uvnitř rozběhla a běžela po vnitřní straně balónku. Jak ucítíte, že to dělá, můžete přestat s balónkem hýbat."
"On si normálně hvízdá!"
"A jak se mince zastavuje, hvízdání je čím dál hlubší."
"Mně piští výš! Protože ho mám víc nafouknutý?"
...
Tichounce mizím. Mám tak půlhodinku na nerušenou práci.

„…Tohle už znám,
že z mých předsevzetí je cár,
stačí milostných slůvek pár.
Jeden pohled a už lásky zvon.
Duní v mojí hlavě jak amplion!“

Alex rozrazila dveře: „Už je tam zas zavřená a huláká!“
„To si zas dneska hlavu neumyju,“ vzdychla Darja.
„Ale proč zrovna tam?“ řekla nešťastně Maruška. „Puňťa je celý nervózní. Nechce chodit ven.“
„Proč?“ podivila se Alex.
„Musí projít kolem.“
„Aha. Hele, v úterý má ten jejich spolek premiéru, to už vydržíme!“
„Až v úterý? Co si počneme? Je tam zamčená od rána do večera – proč proboha jediné místo s pořádnou akustikou musí být naše koupelna?“

Vypadá to jako výsměch královským nosítkám. Namísto honosného apartmá je na tyčích nosičů umístěn arest, který svou nestabilitou připomíná spíš domeček z karet a svým vzezřením tak trochu kadibudku.
„Lalá, zpívá celá cela,“ ozývá se zevnitř opilecky falešný zpěv.
„Přestaň!“ láteří dozorce. „Polez ven!“ otevře dvířka.
Šlechtic vystřelí z arestu tak rychle, až mu ulítne klobouk.
„To už jsme tady?“ vyděsí se.
„Teď půjdeš po svých, už se nebudu muset dřít,“ otočí se na něho předkloněný muž.
„Sbohem,“ zachraptí matka.
„Nechte ho, já mu zavážu oči,“ vykasává si rukávy mladá žena.
„Najednou je ticho, konstatuje trpasličí muž.
Teď zazpívá gilotina.

Kdoví, kdo dostal ten nápad uprostřed neštěstí a strachu.
Tolik lidí nemocných i umírajících. A tolik lidí náhle v izolaci, zavřeni doma, ven ani na krok.
Lidé zvyklí se scházet, chodit do restaurací, posedávat spolu před domy, bavit se.
Ale měli okna a balkóny do ulice. Vězni se alespoň mohli vídat.
A pak to přišlo. Někdo začal zpívat.
Rychle se přidávaly další hlasy. Brzy zpíval celý dům, celá ulice. Objevovaly se i improvizované hudební nástroje.
„Fratelli d´ Italia, Italia s´ é desta,“ znělo sborem. Smutek se rozplynul, přemoženy byly strach a úzkost. Zavládla radost, na jakou je i smrt krátká.

„Jak jste se k té práci vlastně dostala?“ zeptal se pokladní, když si k němu přisedla potřetí. Z jmenovky zjistil, že se jmenuje Marcela.
Pokrčila rameny. „Neměla jsem moc na výběr.“
„A co jste studovala?“
„Zpěv na konzervatoři. Tři měsíce po maturitě otěhotněla. Takže po dvou mateřských a bez praxe jsem si nemohla moc vybírat. Ale tady to jde a doma mám dvě krásné děti. Co vy?“
„Zámečník v důchodu.“
Usmála se. „Bavilo vás to?“
„Nebyla to špatná práce. Ale po čtyřiceti letech už člověka baví máloco.“
„A cestování by vás nebavilo?“
Pokrčil rameny.
To nebylo ne, všimla si spokojeně.

Velká obdélníková místnost, na jedné z delších stěn dveře, na protější kousek pod stropem řada malých zamřížovaných oken. Kdysi bílé zdi časem zešedly, jen místy jsou zahnědlé nebo černé. Není tu žádné vybavení, jen dvacet nepohodlných lůžek. Na nich spí dvacet mužů, noclehárna je plně obsazená.
Blonďák s ošklivou jizvou na obličeji se ve spánku neklidně převaluje a občas nesrozumitelně mumlá. Ob tři místa bohatýrsky chrápe jakýsi zrzek. Většina ostatních se k němu více či méně hlasitě připojí.
Pavel Timofjejevič spí jen lehce, spolunocležníci ho budí. Když přece jen zabere, sní o svatonikolajevském chrámu a o ikoně ze smrkového dřeva.

Na výlet s Luckou a její rodinou jsem se těšila. Noční prohlídka Křivoklátu naplánovaná jejich známým kastelánem Mirkem, vypadala jako skvělý nápad… do chvíle, než se zasekly dveře hladomorny. Lucerna, kterou Mirek držel v ruce, jen matně osvětlovala vlhké zdi.
„Mami, já se bojím.“
„Vydrž, za chvilku pro nás přijdou.“
„Těžko, zamumlal zasmušile kastelán, „nikdo neví, že jsem vás sem vzal.“
Nenápadně jsem se chystala použít odemykací kouzlo. Potmě si nikdo nevšimne.
„Pojďme si zazpívat, bude nám veseleji,“ rozptylovala Lukáškovy obavy Lucka.
Tmou se začala linout jedna melodie za druhou.
Tohle byla pravá magie. Zaposlouchala jsem se. Moje kouzlení počká.

"Hele. Tady si můžeš křičet, sprostě nadávat, bušit do do všeho. Sme zvyklí."
"Takže můžu zpívat?" zeptal se vězeň, hubený muž v jakési kutně.
"Mužeš. Ale i kdybys zpíval jako slavík, z cely Velkého Thot-Amona se nedostaneš!"
Ozvalo se zabouchnutých dveří, v dálce dozněly kročeje strážného. Vězeň osaměl. Prošel skromnou celu, osahal stěny, mříž v okénku i bytelné dveře. Pak si klidně sedl doprostřed na zem a začal zpívat.

Chöömej zaplnil celu, přetekl do chodby, spárami se dostal do ostatních podlaží. Muže vyhodili za deset minut potom. Že vibrace poškodily i Conanovu celu a on prchl byl takový nevyžádaný bonus.