DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

"Připravit k palbě, čtverec F5!"
"Vysílám, F5!"
Chvíli bylo ticho, a pak se ozvalo: "Bez zásahu!"
"Verdammt!" zavrčel Hartmann. Jejich flotila už dostala tři zásahy. Fraser měl mimořádně šťastnou ruku.

"Zaměřit čtverec B7!"
"B7, vysílám!" potvrdil kadet, připravil písmeno a číslici, a vystavil je do okna.
Nastalo ticho.
"Zásah, šéfe!"

Ve společenské místnosti byly na podlaze rozmístěny osobní truhlice kadetů, a křídou vyznačené zásahy. Hartmann seděl na stole, přehlížel bojiště a pak rozkázal: "Palba na C4!"
"Provedu, pane! C4!" odvětil kadet. Z britského baráku přišla brzy reakce.
"Zásah, potopená!"

Cvičení "Karanténa" jim už třetí den lezlo všem solidně na mozek.

Vypadalo to na nepříjemnost s vážnými následky.
Průvodní list měl jenom jeho druh.
Úředníka nezajímalo, že přišli spolu ze stejné země, kde je nyní bezpečno. Protimorová opatření zněla jasně, bez osvědčení do města nikdo nesměl.
Hrozilo tedy čtyřicet dní věznění ve špitále na ostrově.
A kdy potom vůbec budou moci vyplout?
Naštěstí mu bleskl hlavou nápad. Sebejistě prohlásil:
„Ale my jsme tam uvedeni oba!“
V listě stálo: Herman Czernin de Chudenitz.
„Herman Czernin,“ ukázal na Černína. „De Chudenitz,“ ukázal na sebe.
Úředníkova tvář se rozzářila. S omluvami je propustil.
A tak mohli oba cestovatelé z Království českého vstoupit do Benátek.

Ležící na zemi v naprosté hlubině vlastního šílenství, už ani nemá sílu vstát. Hoia Baciu ho dorazil. Kmeny stromů jakoby se spojily v jednu silnou hradbu a obklopily jej dokola. Zůstal uvězněn v kruhu.
Nevěřil vlastním očím, že se to mohlo stát během několika okamžiků.

Tiše plakal do suchého listí a modlil se k Bohu, ve kterého nikdy nevěřil, aby se probudil.

"Carantină" šeptl.

Upadl do krátkého spánku... pomalu se začíná stmívat.
Právě prožil jeden jediný den v lese, kde není bezpečno.
Nyní přichází to nejhorší, stromy jsou oděné do stínů chladného měsíce, pokryté záhadnou bílou hmotou.

Noc převzala žezlo.

"Takový pinec jsme ještě nehráli!"
Alobal poslušně přeskakuje od brčka k brčku.
"Končíme!" přikryje máma alobal cedníkem.
"Koukej! Zvednu cedník, alobal se přitahuje k brčku, položím cedník, alobal se přitahuje k brčku i přes něj. Proč?"
"Cedník je plastový. Netvoří pro náboj z brčka překážku. Vyměním cedník za kovový a uvidíte."
"Co mi to děláš? Brčko třu, až elektřina praská, a alobal se ani nehne. Za to může ta kovová klec?"
"Ano, náboj z brčka se rozlije po povrchu cedníku a nepronikne dovnitř. Alobal v cedníku je tak chráněn před účinky vnějšího elektrického pole."
"To jako, že je v karanténě?"

„Stoč to k té benzínce,“ vyhrkne Václav, „autobus tam bere naftu!“
Zastaví na přilehlém parkovišti a vysoukají se z trabantu. Robert otevře zadní dveře a vytahuje zbraně. Václav, kterému výstup ze zadního sedadla trvá o poznání déle, sykne:
„Kucíí, počkejte! Fízlové!“
Po hlavní projíždí žluto-bílá Lada.
Oba muži vzadu, s puškami v rukou, strnou jako sochy, pak se srazí rameny, jak se oba snaží sklonit do miniaturního zavazadlového prostoru.
„Dobrý,“ hlásí po minutce Václav, „jsou pryč!“
„Autobus startuje,“ napřimuje se Robert.
„Jak já je nenávidím,“ jak papiňák upouští cikán, „karanténu na ně až do smrti! Kam se vrtnou, všechno poserou!“

Nebe nad Ragusou bylo toho dne nádherně modré, mnozí v tom viděli příslib bohatých zítřků. Ostré paprsky slunce zaobloval příznivý vítr, vzduch voněl solí a na pobřeží čekaly davy obchodníků s prázdnými měšci. Na obzoru se objevily první plachty, akorát včas, osmanský tribut se bude splácet napozítří.
Jako první zakotvila Princesa dos Mares, portugalská nau naložená kořením. Další na sebe nenechaly dlouho čekat, kdo měl ruce ten nosil, měřil, vážil, chutnal, smlouval.
Když se objevily plachty byzantinských lodí, byl už přístav vyklizen. Ragusa nebude další Janov. Měšce už jsou plné dost, čtrnáct dní čekání vydrží.
Akorát měli počkat raději čtyřicet.

Trpký pocit mu omotal myšlení. Cítí se bídně. Je sám. Tělo pokryté boláky a popelem. Sedí u vyhaslého ohniště. „Můj život také vyhasíná,“ říká si pro sebe. Zdeptaně sklání hlavu.

Ve vzpomínkách se vrací do doby, kdy byl zdráv a vážený. Dařilo se mu dobře, měl deset dětí a spoustu služebnictva a zvířat. Pak ráz na ráz o vše přišel. Jen hořkost mu zůstala. Stále se mu převaluje v srdci. Teď je opuštěný, jen se svou nemocí, izolovaný. Daleko od lidí a vlídných slov. Hliněným střepem seškrabává z těla svědící strupy a nechuť k životu, odkázán jen na pomoc Boží.

OK, takže si to shrneme:
Nikam nechodit.
S nikým se nestýkat. Maximálně s rodinou.
Cestovat? Leda po okolí. Zapomeň na zahraniční výlety.
Do hospody vůbec.
Do kina? Ani omylem.
Práce? Jenom z domova. S dětma za zády. Buď něco chtějí, ječí, nebo se perou. Klidné jsou, pokud není práce.
Jídlo? No, tak si ho uvař. Dnes a denně.
Málo peněz. Zatraceně málo peněz, aby se z nich dalo slušně žít.
Plánovat nelze nic. Nikdo nic neví.
Ha! Zdá se, že celý svět právě prožívá jednu gigantickou mateřskou dovolenou. Tohle mě nerozhází. Tohle já umím. V tom si věřím. Co vy?

Sára Louisová doprala prádlo své nemocné dcery. Špinavou vodu vylila do výlevky, čímž nevědomky způsobila epidemii cholery. Odpadní jímka byla totiž prasklá a odpad kontaminoval studnu, z které brali vodu všichni v ulici.
Výsledek: 632 obětí.
Stejně jako v ostatních případech úřady nařídily oblast neprodyšně uzavřít. Nic víc než karanténu neřešily.
Jenže doktoru Snowovi bylo divné, že ve vedlejším pivovaru nezemřel na choleru nikdo. Zjistil, že tam nebrali vodu ze studny na ulici, ale mají vlastní.
Navzdory kritice přesvědčil úřady, aby nechali odmontovat kliku od uliční pumpy.
7. září se šíření nákazy zastavilo.
Do objevu bakterie cholery zbývalo 30 let…

Karanténa a my dva
To je hrozný vtip
Jsme v tom jaksi tři
Karanténa a my dva

Partneři v životě
S karanténou teď
A není to nevěra
Partneři v životě

Karanténa jako zeď
Mezi námi stojí
Dva jsou teď trojí
Karanténa jako zeď

S karanténou vztah
Jsme si pořídili
Absolutně bezpracně
S karanténou vztah

My a karanténa
Spolu světem jdem
I když nesmíme
My a karanténa

Karanténa a život
Jsme zavřeni v ní
Učíme se omezeně
Karanténa a život

Karanténa a plození
Tomu se stěží věří
Někdo už děti má
Karanténa a plození

Karanténa a my dva
Spolu se nesmějem