DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

Tobiáš: Feste, kde vězíš? Dokud naše hrdla budou splavná, aspoň to víno ať cestuje dál!
Šašek: Ten ochlasta si zřejmě vůbec nevšiml, že nejsem z jeho hry. Jestliže (což je magické slovo) však nalejvá, můžu si já z něj ulejvat a pít za dva šašky.
Jindřich: Kdyby každý den byl svátek a já se pořád choval jako velký vladař, zevšednělo by to. Angelo, dnes musíš být ctnostný za nás za oba. Tobiáši, nalej mi!
Angelo: Madam, přestaňte rozněcovat moji smyslnost a nechoďte tady v závojích.
Titanie: Chceš, abych chodila bez nich, andílku?
Angelo: Zachraňte mě před ženskými!
Jindřich: Kdykoli, andílku.

Robin se snažil dívat se kamkoliv, jen na nahý pár. Bylo to ale složité, neboť k němu stále mluvili a jemu přišlo neslušné dívat se při tom na zem.

„Víš, chlapče, nevybral sis zrovna dobrý stan,“ pronesl pán a pohodlně se rozvalil. Že by se hodlal zahalit ho ani na chvíli nenapadlo.

„Velmi se omlouvám. Hned odejdu,“ pokusil se Robin chovat podle vybraných způsobů.

„Tebe nenapadlo, že je s námi něco špatně, když jsme takto odstrčení?“ zasmál se pán a Robin jen zavrtěl hlavou.

„No tak, nestraš ho,“ vložila se do toho žena. „Nejsme malomocní. Jen trošku náruživější a hlasitější.“

Kirk vytáhl z vaku motorovou pilu.
Hned, jak spatřila světlo světa, se rozeřvala.
Zuby se zběsile rozeběhly, chňaply po zlovcově ruce.
Ten přirazil pilu k železnému stolu.
"Á, samopila," řekl podlézavě překupník Eman.
Eman si otevřel karanténu pro meteozvěsti.
Izoloval je, zkoumal a hlavně prodával.
Zlovec se zamračil.
"Je to ta samá samopila, kterou jsem ti prodal minule!"
Eman chtěl protestovat, ale rozmyslel si to.
"Jestli zjistím, že je prodáváš zpátky..."
Samopila s sebou škubla, ale Kirk ji drtil ocelovým sevřením.
"Tak tě s ní zavřu na hodinu do skříně!"
Eman polkl.
"Uvidíme, jak se ti pak budou přepočítávat chechtáky!"

Srdce se rozbuší. Čes-ťa, Čes-ťa, Čes-ťa. Radostný zvuk, až by ho zalknul. Pak se změní. Za-bít, za-bít, za-bít.
Ne! Nepodlehne. Už 40 dní a 40 nocí nikoho nevzal pod hladinu. Ještě déle nepozřel žádnou duši. Uzavřel se tady, v rybníce pod lesem, právě proto, aby nikomu neublížil. Aby se dokázal vrátit k tomu, jaký byl. Pak přišli lidé. Ti první ani nevěděli, že tu je. Pomohl. Pak se to rozkřiklo, tak přišli další. S každou duší si připadal jako větší netvor. Pak se zařekl, že už nikoho nezabije.
Ale ta touha!
Ne. Nezabil Česťu na podzim, nezabije ho ani teď.

Tango za výsměšného svitu měsíce, zuby – drápy – krev a – oči, které si nevzpomínají, komu jindy patří. Ale vím, že za nimi jsi. Budeš.
*
Sirius opatrně položil svoji dlaň na Removu.
„Pane Blacku,“ rozrazila dveře madam Pomfreyová, „jasně jsem vám řekla, že váš kamar... pan Lupin je... v karanténě! Nemáte tady-“
„Tentokrát vypadá zle,“ řekl tiše.
„Vy... Jak dlouho to víte?“ vydechla.
„Jen asi čtyři roky,“ ušklíbl se.
Povzdechla si.
„Teď vás budu muset oficiálně vést v karanténě oba,“ dodala vyčítavě.
„Všechny.“
„Prosím?“
James s Petrem vylezli zpoza dveří.
„Že do té karantény byste nás měla dát všechny,“ zazubil se James.

Netypicky novogotický kostel na břehu Tibery. Uvnitř holčička, čtoucí Božskou komedii.
„Muzeum revenantů? Tudy. Dědeček se vrátí brzy.“

Stopy prstů, zanechaných zesnulou paní na manželově noční čepičce. (Kdepak facka, chtěla mši!)

Otisk prstu sestry Marie. Provinění? V útrapách nemoci si přála zemřít. (Žádala o modlitbu.)

Otisky, zanechané duchem opata na hábitu abatyše. (Co chtěl, není uvedeno.)

Prohlížím si stopy nešťastných duší, vězněných v karanténě mezi světy, dokud se neočistí od všeho špatného. Aktivnější se nebáli pro pomoc vrátit.
Najednou se objevil starý pán. „Fai bene, Lucia. Dobře se mi o muzeum staráš.“ Položil ruku na návštěvní knihu, vypálil otisk, zmizel.

Pobřeží bylo na dohled, což značilo konec jejich dlouhé cesty. Napětí vzrůstalo.

„Nedovolí nám se vylodit,“ zoufal si už dopředu Řezník. „Darudžistán má přísná pravidla pro cizí plavidla. Všichni cestující musí povinně do karantény.“
„Skutečně?“ pousmála se Zášť. „To bych se podívala…“

Jejich spektakulární přistání sledovali všichni, kdo se tou dobou nalézali v dohledu. Vždyť kolikrát v životě uvidíte loď, jejíž posádku tvoří zdivočelé mrňavé opice? Příslušní úředníci se ovšem nezmohli ani na to, aby vyměřili poplatek za kotvení, daň z dovozu, pobytovou daň a cokoli dalšího. Natož na jakousi karanténu.

Takže Řezník mohl bez komplikací vyrazit za svými kumpány.

Slavnostně zprovoznili bránu umožňující přesuny mezi časy i mezi světy. Avšak bezpečnost především. Portál hlídalo elitní komando, aby zabránilo případnému průniku nebezpečné nákazy.
První prošel statný muž.
„Důvod cesty?“
„Na pomoc spěchám, slyšelť jsem, že Saracéni zle křesťanské národy sužují. Jsem Karel, Martel zvaný.“
„Xenofób!“ zaječelo uniformované stvoření, které by v dřívějších omezených dobách bylo nazývané ženou. Karel putoval do karantény.
„A ty?“
„Mužové prý mužnosti pozbyli a neví, kterak dámu svého srdce dobýt,“ pravil muž s kordem.
„Šovinista!“ zaječela uniforma. Mušketýr následoval Karla.
„Co ty?“
„Před černou smrtí prchám, celé město už vymřelo.“
Mávli rukou a nechali ho jít.

Poslední plíživý krůček, bouchnutí vrat, zběsilý úprk, bušící srdce, lapání po dechu, vzrušený šepot.
"To bylo o fous!"
"Pššššt!"
Tiskli se ke zdi mezi hlohy a kopřivami, mučivě dlouhou chvíli.
Elladan napjatě poslouchal. Elrohir sledoval chůvu, kterou ještě přednedávnem nesnášel.
"Celeamin?" zašeptal. "Odkud víš tyhlecty věci? O dobývání hradů?"
"Šššš..." přimhouřila oči.
"Já jenom... Nechci, abys z toho měla potíže. Aby nám táta pak... Nezakázal s tebou být a... Nezavřel tě."
"Proč by mě měl zavírat?"
"Jsem slyšel... Že prý odtud vůbec nesmíš, dokud... Něco."
"Dokud co?"
Pokrčil rameny. Nevěděl. Neměl to vědět.
Dokud nebude jisté, že je to bezpečné.

"Hlavu vzhůru, bratříčku!"
Edward se opravdu poctivě snažil udržet bratrovu náladu nad vodou. Přisedl si k němu na zápraží s talířkem čerstvých sušenek.
"Všichni už mě viděli s Louisou pod jednou střechou," Frederick se ve své lítosti někdy opakoval, "uškodil jsem nám oběma."
"Je to dívenka. Tvůj přítel měl pravdu, měsíc či dva tady, mimo doslech, a nebude znát ani tvé jméno."
"Snad. Ale vzdálil jsem se tak i od Anne."
"Bojíš se snad, že na ni zapomeneš?" zamrkal reverend Wentworth.
Kapitán Wentworth se slabě usmál: "Roky na to nestačily, další měsíc neuškodí."
Jen aby ji v Bathu někdo nezaujal.