DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

Lesem se nese smích, jasný jako křišťálová srdce zvonků.
Běží ruku v ruce pěšinou. "Pojď, chci ti něco ukázat."
Plavé kadeře ověnčené. Pomněnky, rozrazil rezekvítek a slzičky panenky Marie.
Jsou jako koruna pro královnu.
Přiběhli na paseku, k ohradě.
"Co... co jsou zač?"
Podivná vyhublá stvoření, samá noha, samá ruka, šedá kůže, oči žádné. Ústa jako velká temná díra.
"To jsou naše strachy. Zavřeli jsme je tu, aby nás neplašili."
Modré oči hleděly na ně se stálým úžasem i láskou.
"Chodíme jim zpívat, vyprávíme o odpuštění."
Někteří byli trochu průhlední, roztřepení v okrajích.
"Víš, oni se pak rozplynou a zmizí."

Má žena a karanténa? Je to potížistka,
vyváděla, potom řekla: dobrá, bude čistka.

"Úklid bytu" nadepsala sáhodlouhý seznam,
obsahuje sprostá slova, která vůbec neznám.

Dokud jenom uklízela, ještě se to dalo,
jenže pak se v jejím mozku cosi porouchalo.

Po přednášce o užití záchodové štětky
čekalo mě proškolení jak vytřídit petky.

Škrabce vybrat správný šuplík, zhasnout, nosit papuče,
hadry rovnat do komínků, jinak mi prý natluče.

Nad linkou dle velikosti srovnané má nože,
čekám od ní kudlu do zad, za co, pane Bože?!

Tuším, že se na náhrobku nápis bude skvět:
"Že nedal vše na své místo opustil náš svět".

Izolace.

Absence nových podnětů.

Jediné, co je k dispozici, jsou minulé zážitky. A možnost přemítat nad nimi. Co by kdyby.

Šílenství se pořád schovává za rohem. Čeká až ostražitost poleví. On obecně ten čas plyne nějak zvláštně - pomaleji, ale stejně moc rychle. Vlastně ho ani pořádně nejde vnímat.

Příběhy vznikají, jsou přetvářeny a zase zanikají. Vypovídají o něčem reálném? Nebo o něčem abstraktním? Kdo ví.

Nervozita narůstá. Co když to neskončí? Nikdo neví, nezbývá než doufat. Smysly už se těší na jakýkoli nový podnět.

Když v tom vnímají ostrost.

Budík zvoní.

Oči se otvírají, izolace končí a začíná nový den.

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás v tento sychravý den. Dnes pro vás mám poněkud špinavou práci. Doufám, že nikdo z vás není alergický na prach, peří a roztoče.
Ano, uhodli jste to správně. Dnes si uděláme exkurzi do oddělení ptactva. Rozhodl jsem se digitalizovat místní kartotéku.
Prosím, pište. Lebka dvojzoborožce žlutozobého. Všimněte si mohutného zobáku a veliké helmice nad bází, odtud získal pták své jméno.
Mimochodem, dvojzoborožec má zajímavý způsob hnízdění. Samec zazdí samici sedící na vejcích v dutině stromu. V této ochranné karanténě samice zůstává téměř tři měsíce. Samec ji krmí otvorem v přepážce. Pak oba krmí mládě.

Princezna Oglamár se nikdy nespokojila než s nejlepším. Jen nejjemnější látky, nejdelší vlasy, nejdražší šperky, nic jiného ji nemohlo zdobit. A za manžela jenom největšího hrdinu. Není se čemu divit, že pouze pro ni si přiletěla nejstrašlivější obluda z celé Fantázie - drak Smerg.
Uloupil ji z koňského hřbetu a donesl ji do cely ve věži. Té nejvyšší.
Princezna naříkala, hrozila i prosila, nic nepomohlo.
"Držím tě tu pro tvé vlastní dobro, princezno," vysvětloval drak. "Venku je nebezpečný vzduch i prostředí. Mohla by sis ublížit."
"Kdy mě tedy pustíš ven?" zakňourala princezna.
"Až budeš ochotná vařit, prát a uklízet," vysvětlil drak.

„Kde je?“
„Vzal si ochranný oblek a šel dovnitř! Prý je tam jeho manželka.“
„Šílenec! Neví snad, proč jsme tu oblast dali do karantény? Musíme pro něho.“

„Kde to jsem?“
„Zpátky na základně. Šli jsme pro tebe do karanténní oblasti a našli tě ležet v bezvědomí.“
„Viděl jsem ji! Žije!“
„Nemožné, záření ji muselo dávno usmrtit.“
Vybavil si mlhavou vzpomínku. Žena stála a usmívala se, vztahovala k němu ruce. Jasně cítil její nehty i přes vrstvu ochranného obleku.
Stáhl si rukáv trička z předloktí a na kůži uviděl tři krvavé šrámy.
Možná se odřel, když ve mdlobách spadl na zem.

Moucha zabzučí Joãovi přímo u hlavy. Domovník jen nevrle máchne tlapou. Vtom zaskřípou vstupní dveře. Vejde drobný mužík arabského vzhledu.
„Jdu navštívit kamaráda,“ drmolí, „Takový bledý, odněkud z východu…“
João se zamračí.
„To určitě,“ ucedí mezi zuby, „Mazej odsud… Seš známá firma.“ Důrazně bouchne o recepční pult učebnicí matematiky, až moucha odbzučí do kouta.
O hodinu později další návštěva.
„Nebydlí tu nějaký turista z východu?“
Podezřívavý pohled.
„Jmenuji se Bebe…“
„Mladá dámo… i kdybyste se jmenovala třeba Žužu.“ Třeštidlo ze sebe vydá zklamané ách.
„Senhor spí.“
A dost! João vyleze na ulici. Přilepí zvenku na dveře ceduli s nápisem KARANTÉNA.

Během hluboké noci, zatímco všichni tři neúnavně pracovali na výrobě léku, došlo k hromadnému úmrtí sedmi desítek lidí.
Nový šaman udržoval očistné ohně před příbytky nakažených a bez ustání zaříkával. Přesto jejich orgány řetězově selhávaly.
Nějaká vyděšená žena tloukla na dveře Clařiny chýše.
Když Clara otevřela, zrak jí padl na dítě přimknuté k matčině hrudi. Okamžitě od něj odvrátila pohled.
„Pomozte nám! Prosím!“
„Řekla jsem, ať se oddělíte od nemocných. Teď už je pozdě. Lék bude hotový za pár hodin, ale vypít ho bude možné až při úplňku.“
„Do té doby všichni umřeme!“
„Všichni ne. Jen ti, co nedodrželi karanténu.“

Hotovo! Konečně! Růženka si znovu prohlédla svůj výtvor. Posbírala všechna prostěradla a povlečení, co ve věži našla. Nevěřili byste, kolik metrů látky se nacházelo na její posteli. Naštěstí věž, do které jí zavřeli, nebyla tak vysoká.
Co si jako mysleli, že bude dělat? Sto let ležet, a nevycházet z věže? Vysvětlovalo by to, proč jí ani nenechali jídlo. Zrovna ona, která vstává nejdříve z celého zámku, by měla spát sto let? Tak na to zapomeňte!
Vyhrnula si rukávy, vyhodila provizorní lano z věže a začala pomalu slaňovat podél hrubé kamenné zdi svého vězení. Vzduchem se nesla opojná vůně stovek růží.

The pyre in the middle of the courtyard alone drew attention, but the loud cheers made it impossible to miss or ignore.
Zaria came out of her workroom and covered her mouth in shock as she noticed what it was the guards were tossing into the flames.
"Where did... so many copies of... the Book... come from?" she asked quietly.
"One of the lords hid in the middle of a six foot tall wall of them," came a response. "We took him, so apparently Allah doesn't do Qur'antine."
"The sheikh ordered them destroyed or locked away anyway, just in case."