DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

"A co se tu tedy stalo?"
"Došlo tu ze zatím neznámých příčin k výbuchu, který zamořil oblast gamma elementem, pane?"
"Jorag Kashan, jsem mistr Rolintského chrámu Benefixu. Co kdybysme se k vám tedy připojili?"
"Lepší by bylo, kdybyste se vrátili a zařídili vyhlášení karantény nad celou touhle oblastí. A pokud umíte léčit, tak se připravte na zvýšený zájem o vaše služby."
"Vyhlásit karanténu může guvernér."
"Tak za ním někdo dojděte a zatím alespoň uzavřete Rolint."
Voják už se nadechoval, ale Kashan jej gestem zarazil: "Dobrá, nicméně byl bych rád aby s vámi šel někdo od nás. Co třeba mistr Wertrankell?"

Tabitha se cítí, jako kdyby vstupovala na zamořené bitevní pole. Jen ona smí dovnitř. Nic se nesmí dostat ven.
Zbývá zajistit, že se dostane ven ona. Jde ke Karlovi, který už čeká na zastávce, těsně u prostupu.
Bere Karla za ruce a ošije se. Kouzlo funguje jen za jistého předpokladu. Kéž by teď byli sami.
„Budu tvé oči,“ říká Tabitha, Karel zavírá oči, ona se konečky prstů dotkne jeho víček.
„Budu tvé uši.“ Přikryje mu boltce uší.
Vezme ho za ruce. „Nebudu tvé ruce.“ Pustí.
Prostup čeká.
Tabitha obejme Karla, přitiskne se k němu.
Pak odejde do díry mezi světy.

Mám o tebe strach, když jsi celý den pryč. Já vím, jdeš na přednášku, potom do knihovny, potom máš schůzku se svým přítelem, je to lékař, budete řešit tvé studium… Zas přijdeš pozdě v noci, zas si mě ani nevšimneš. Jsme svoji ani ne měsíc, Pavle!
Já vím… Chceš být lékař. Tak moc se na to upínáš. Víš, že se usmíváš, když mluvíš o studiu? Ten úsměv je mnohem hezčí, než když mluvíš o mně. Ale slíbils, že zítra nikam nepůjdeš. Slíbils, že zůstaneš se mnou — a tak krásně ses na mě přitom smál! Jenom na mě.
Miluju tě, Pavle...

Léto, personifikované krásně, honosně oblečenou ženou. Stojí s hlavou v oblacích, vzpřímeně. hrdě, strnule. Nehýbá se, což možná symbolizuje letní malátnost. Působí majestátně a vznešeně. Vzrůstem převyšuje okolní krajinu. Dává tím najevo, že teď přírodě panuje ona. Namísto žezla má v ruce vějíř, ale je zavřený. To abychom nebyli na pochybách, že je takové vedro, že ani nemá sílu ho rozevřít.

Přes hlavu a obličej má černý flór na znamení, že lituje živých bytostí, kterým svým sálajícím žárem vzala život. Jejich těla šíří odér a nemoci. Je nařízená karanténa.

„Nic naplat, holenkové, každá vláda s sebou nese oběti,“ nekompromisně podotkla.

V karanténě je neveselo, přetěžko. Brutus - šibal - navrhuje soutěž ve zpěvu. Křehké stvoly mnohdy mužného ženství překvapují;

Julie: Já teskním po svém milém v pátém karanténním domě, já strach mám že mi řekne "ten vztah, kámo, není pro mě", já oběsím se v pátek na převysokánském stromě...
všichni: HÉÉÉÉJ KARANTÉNA!

Lady Macbeth: Já jsem vohrábnutá zrůda co chtěj zkrouhnout všichni chlapi, já jediná tu vím, jaký má můj manžel tlapy, sic nevím kde to je, ale prej mi zdrh' na Slapy...
všichni: HÉÉÉÉJ KARANTÉNA!

Ofélie *zrovna se topí*

"I ty, Brute?" tahá ji Rosalind z vany.

Brutus: Co zas já?

„K Puntimu se nepřiblíží ani na krok! Co když má blechy? Nebo co já vím, nějakou kozí nemoc!“
„Dobře, Darjo,“ Maruška by slíbila cokoli. „Zavřela jsem ji na horní zahradu, tam se za ní pes nedostane.“
„Punti má jiný názor,“ podotkne suše Alex. „Zrovna jí otevřel vrata a žene ji do stráně. Počítám, že tak do pěti minut ji skolí.“
„Punti!“ Maruška vyrazí ze dveří. „Nech Lidušku!“
„Možná bys to měla otočit, Maruš,“ uchechtne se Bibi. „Teď žene Liduška Punťu. Hele, přeskočila i plot!“ Otočí se k Darje. „Neboj. Jestli měla blechy, už je nemá. Už jsou oba v rybníku.“