Originální

Poslední potomci lidští
budoucnost se tříští
poslední lidský otec a matka
nejistota sama vratká
poslední lidské dítě
svázané do elektronické sítě
živící se na jeho energii
nikdo nezkoumá historii
nikdo nemaluje ani nezpívá
ta poslední zuby zatíná
ten poslední už domaloval
tělo přítele pod zem schoval
inteligentnější vyhráli
nevím na co lidé čekali
všude elektrické stroje bzučí
toulaví psi smutně skučí
poslední přeživší putují kanály
naději hluboko ve stoce nechali
stejně všichni zahynou
nikdy jim neprominou
že otroky pro ně byli
ti co zprvu jen v počítačích žili
propojené vědomí
potrhané svědomí
teď se pomstí
vyhladí je
do posledního Adama

„Tak co vy dva? Co jste to vyvedli? Musíte rychle zmizet, protože vás hledá městská stráž. Za chvíli jsou tu,“ hlaholil mladík, jehož se Fergus s Bedwyrem lekli, jak byli pohroužení do pozorování podivného muže.

„Kdo to je, že si takto povídá s tou naštvanou zeleninou?“ vážně nadhodil Bedwyr a ukázal hlavou dovnitř.

„To je Gwion. Šel vám pomoct.“

„On je nějaký druid nebo co?“

„Kdepak, druidy už pět staletí nikdo neviděl. Je to jen pastýř duší.“

„Pas… co?“ divil se Fergus.

Muž stále vkleče něco potichu drmolil.

„Pastýř... Ale to je dlouhá historie. Pojďte raději se mnou do bezpečí.“

"Schválně! Kdo bude první!" vykřikne mladý kněz a rozběhne se. Houf kluků uhání za ním. Je rychlý a mrštný, přesto ho ti nejsilnější brzy dohánějí. Směje se, když ho předbíhají a záměrně zpomalí. Chce běžet s těmi nejmenšími.
Závod končí u velkého dubu. Tam kněz rozdá klukům ke svačině chléb, který koupil za své poslední peníze. Vodu pijí z nedaleké studánky.
Na louce pod dubem zůstanou kluci s knězem celé odpoledne. Hrají si, běhají, křičí a nehřeší.
Pozdě večer se rozcházejí. Kněz do noci záplatuje šaty těch, kteří bydlí s ním. Není jejich pravým otcem, ale udělá pro ně vše.

Zvonění zvonku neustále pokračovalo. Přidal se mocný hlas z megafonu.
"Hygienická stanice, opusťte prostory domu, došlu k úniku radiace. Provádíme záchranu obyvatel."

Edík vrátil dívce roubík a se slovem "Tiše!" odešel z místnosti.

Po chvíli Ell uslyšela tupou ránu a opatrné kroky postupující do místnosti.
Napjatě čekala, kdo se objeví. Nemohla zažít větší radost než poznat Alexe v doprovodu dalších dvou těžkooděnců.

"Jak? To? Že ty, tu? A tak rychle?" Koktala poté co jí vyndal roubík.
"Poděkuj Biootci."
"Cože?" Zatvářila se vyděšeně.
"To je název nového vyhledávacího programu. Právě prošel experimentální zátěžovou zkouškou. A uspěl. Podařilo se mu tě najít."

Na agore bolo toho dňa rušno. Aténčania prichádzali vo veľkom, aby kúskom keramiky určili budúcnosť toho či onoho spoluobčana. Mená napísané na hlinených črepinách mali obrovskú moc. Keď posledný z občanov zahlasoval, bolo rozhodnuté. Archonti začali s rátaním.
Kôpky s menami pomaly rástli a rovnako i napätie. Šesťtisíc hlasov bola hranica, ktorú nechcel nikto prekročiť. Toľko hlasov stačilo, aby dotyčného odsúdili k vyhnanstvu.
Napokon bol verdikt jasný.
„Hlasovanie rozhodlo. Oriandes, syn Silaria, musí opustiť Atény.“

Stalo sa, čoho sa mladý politik bál. Mesiace o ňom nepriatelia šírili reči, že ohrozuje budúcnosť mesta; toto bol výsledok.
Desať rokov. Vydrží. Nevzdá sa.

Když uslyšel policejní sirény, skláněl se nad nádobkou s pařící se tekutinou a pipetou přidával jakousi chemikálii. Pokrčil obočí. Za hodinu třetí auto. Co se to venku děje?
Když odložil pipetu, byl spokojen. Roztoky v bankách potichu bublaly, látky se pomalu míchaly.
Čekal už jen na poslední surovinu. Nedávno po ni poslal nového asistenta, ale ještě se neukázal.
„Kde jsi byl?!“ skříkl na něj, když se konečně ukázal.
„Promiňte, pane. Chvíli mi to trvalo.“
Nádobka s ledem, kterou od asistenta převzal, byla lepkavá od krve. Při pohledu dovnitř ztuhl.
„Když jsem řekl: 'Dones čerstvé kusy babského ucha', myslel jsem šalvěj!“

"Tento výrobek, náš produkt, byl vyroben podle zásad ekologického zemědělství. Když přijde na věc, je zcela recyklovatelný a bez žádných poplatků navíc," řekl obchodník hrdě.
Žena se zamyslela. "Je dokonalý, vidím, že všechny proporce jsou udělány podle mých poznámek a kritérií..."
"Viďte, slečno!"
"Ale bude dobrým otcem pro mé dítě... a pro mě manželem?"
"Ach, vidím, že máte obavy. Nebojte, to je normální. Mnoho zákazníků pochybuje, ale mohu vás ujistit, že nahrané vědomí splní vaše očekávání. V nejhorším případě, vaší nespokojenosti, nám ho bez žádné úhrady zase vratíte."
"Dobrá, aktivujte ho."
Biootec se probudil. "Má ženo, jsem tu pro tebe."

Jedna z mých prvních pacientek. Sdrátovat zlomeninu, za pár dní domů, pak vytáhnout.
Je zlatá, osmiletá přemýšlivá holka. Ale ten otec…
„Pardon, tohle je co?” zkoumá jídlo, které má v dosahu, když přijde na návštěvu. „Pro pacienty byste měli vařit v nejvyšší kvalitě! Zelenina, hlavně ne ultra zpracované potraviny!”
Nedůvěřivě zkoumá chorobopis, předepsaná analgetika a vyžádal si rozhovor s primářem. Protože kdo by věřil mladé doktorce, že.
Jdu si dát kafe a postěžovat si na sesternu.
„Tak mu hlavně neříkejte, že jeho princezna dneska s chutí zblajzla celou čokoládu,” směje se staniční.
Asi jí podstrčím pytlíček gumídků. Zaslouží si to.

Mezitím Fergus sebral kus sýru a bochník chleba proplétaje se bujným porostem.

Už se měli oba ke kvapnému odchodu, když vtom se ve dveřích objevila mohutná postava. Kvůli světlu zvenku byl vidět jen pouhý obrys.

„Rychle, vy dva! Pryč! Utíkejte!“ volal rázně, a když trochu zaváhali, tak je vyzval ještě jednou s dávkou urgence. „Honem! Jinak to tady za chvíli pohltí!“

Vyběhli ven, kde se větve a kořeny už sápaly na sousední domy.

Muž však namísto odchodu vešel dovnitř. Položil ruce na jeden z nejobjemnějších výhonků.

Něco tiše mumlal. Nebylo to ale zaříkávadlo, to poznali dívajíce se v úžase dovnitř.

Z rekapitulování situace ji probral únoscův hlas.
"Neboj se, určitě mi zaplatíš. A to vším co máš. To ti při plném vědomí slibuji," usmál se na ni Edík.
"A neboj, ty si většinu věcí také užiješ, bude tě udržovat bdělou při smyslech, nemysli si, že mi třeba bolestí omdlíš."
"Kde chceš začít?" Zeptal se sebevědomě.
"Potřebuji si zavolat, závisí na tom lidské životy," vyhrkla rychle.
Ed se rozesmál.
"Ty si opravdu myslíš, že jsem úplně mimo. To nejsem. Žádné volání nebude a neser, jinak ti vrátím roubík."

Nastálé ticho přerušil vzdálený zvonek.
Zázrak, pomyslila si Ellie. Třeba má ještě šanci.