Originální

Věřit, že svět bude v pořádku, ne jako v Kauflandu, ale doopravdy, jako svět, který má spoustu chyb, plný lidí, kteří mají spoustu chyb, ale přesto jsou obdarováni milostí.
Věřit, že nebesa nespadnou, svět se nezboří, ani když jednou neuděláš všechno na 100 %, když nenapíšeš drabble, když si jen uvaříš čaj a nebudeš dělat nic.
Věřit, že duben bude vždycky patřit fantazii, i když nezvládneš číst a komentovat, i když budeš jen pozorovat z dálky, i když nebudeš.
Věřit, doufat, mít naději.
Psát ne pro body, ale pro radost.
A nebo klidně nepsat.
Všechno se smí.
Jen nezapomenout snít.

“Co se tak couráš, je pátek, zítra je sobota a víkend je před námi.”
Hlouček chlapců se hrnul ze dveří školy, zatímco jeden z nich viditelně zůstal pozadu.
“Moc se mi nechce na víkend. Mám být u táty…” začal vysvětlovat.
“U táty?”
“Oni se s mamkou rozvedli. Máma říkala, že není žádný anděl, tak za to asi mohl on.”
“A proto k němu nechceš?”
“Né, je docela fajn. Ale tam kde bydlí, je to docela peklo…”
Vtom se se za nimi vynořil muž se zakrouceným knírem a vysokým límečkem. Zavanulo to po síře.
“Tak Damiene, pojď. Už na tebe čekám.”

Stál sám uprostřed válečného pole Právě zajali jeho posledního důstojníka, už neměl žádné vojáky, spolubojovníky, kamarády. Stál a čekal, nemohl víc, snad jen po malých krůčcích dostat se do bezpečí. Víc mu jeho indispozice neumožňovala.

Stál sám a přemítal, kde jen udělal chybu? Chybu tak fatální, že ho bude stát život?
Možná, kdyby ...
Kdyby bylo lepší počasí, kdyby rozbahněné pole neuvěznilo jeho pěšáky, kdyby poslal střelce na opačnou stranu, kdyby jízdu rozdělil a napadl protivníka ze dvou stran. Kdyby, kdyby kdyby.

Je pozdě. Nejsilnější válečnice protivníka už je mu na stopě, už brzy uslyší ta dvě osudová slova ŠACH MAT.

Potkali se na útěku
z vězení ztracených věků.
Při té zkoušce vtipu, síly
jiskry rychle přeskočily.
Osud jim však nepřál víc,
jisker spadlo na tisíc;
při požáru, sirén ryku
ztratil se jí v okamžiku.

Štěstěna se ráda směje,
někdy ale lásce přeje.
Po čase ji potkal zas,
v davu poznal její hlas.
A přes všechen hluk a shon,
křikl za ní: „Rhiannon!
Počkej na mě, zvolni krok!
Nechci na tě čekat rok.“

Svatební cestu měli plánu:
výlet loďkou k Tenochtitlánu,
pyramidy v Gíze, v Coba,
polární kruh v sedle soba.
S osudem to však zas šije…
zbytek už je historie.

Kráčel vstříc oslnivé záři, dokud neobklopila jeho tělo. Na kůži cítil neznámou tíhu atmosféry a vše vonělo poněkud jinak. Na jazyku ochutnával podivné chutě. Otevřel oči a zjistil, že i barvy mají jiný odstín. V uších se mu ozývala pestrobarevná škála zvuků nejrůznějších živočichů, přírodních sil a lidských hlasů.
"Páni, čekal jsem něco jiného," myslel si. "Opustil jsem budoucnost... a zbytek je historie. Historie, kterou mohu prožít!" Vychutnával si každý nádech čerstvého vzduchu a zářících barev. Přišel z dalekého místa, jež oplývá technologií, která nahradila přírodu v šedých barvách a tichých tónech. Z místa, které není již určeno pro člověka.

Třicátý duben, po 23. hodině večer.
Seděl před obrazovkou a vyťukával do počítače poslední slova jednoho z drabble.
Když dokončil, přepnul na stránku a vložil drabble do systému, tak jako mnohokrát předtím.
Vydechl si. Konec. Nevěděl, jestli má být se svými pracemi spokojen. Mnohé byly hezké, mnohé by vylepšil. Mnohá ​​témata vynechal, protože nevěděl jak na ně. Byl to nelehký měsíc. Jiní pisatelé se možná zúčastní dalších akcí, on o tom ještě přemýšlel. Poslední pohled na obrazovku. Odhlášení. Zaklapnutí počítače.
Půlnoc. Duben měsíc drabble končí. Tisíce krásných příběhů vcházejí do historie, paměti a srdcí.
Co přinese další ročník? Čas ukáže.

Dvoučlenný raketoplán se nebezpečně řítil k zemskému povrchu.
Dvojice pašeráků bojovala s řízením, aby udržela stabilní dráhu.
„Sakra, odpálili modul automatického přistání,“ konstatoval jeden při bližším pohledu na potrhané kabely.
Druhý ho poslouchal na půl ucha. Měl co dělat, aby nenarazili do blížících se skal. „Čekal jsi, že vyrabování měsíční základny bude jednoduché?“
„Dělej něco!“
„Snažím se… pozor! Vypouštím kotevní svorky!“
Z podvozku okamžitě vystřelili dvě ocelová lana. Zabořili se hluboko do jedné z hor.
„Nyní přiblížení.“
Lana se začala navíjet a raketoplán táhlo k zemi. Se žuchnutím sklouzl po kamenitém povrchu.

„Nevíš, kde jsme?“
„Podle GPS? Někde v Alpách."

"Kowalski, musím přiznat, že mě pěkně serete." Podíval se kapitán na Ellie.
I s Alexem stála před ním předpisově v pozoru v jeho kanceláři.
"Motáte se poblíž mafiánské pizzerie, unese vás magor, co si vás vyhlédne ve špitálu. Ještě, že se poblíž motá tady váš kámoš Alex, který si chce odpočinout od manželky a cpe se tam pizzou. A má to štěstí, že vás vyfotí před autem a ten zatracený vyhledávací program funguje a dokáže vás najít. Tomu nikdo nikdy neuvěří," povzdechl si kapitán.

"Máte jediné obrovské štěstí, že máme vraha Beccy. Zbytek je jen historie, praštěná, zvláštní, ale historie."

"Proč zrovna Biootec?"
"Zeptej se Lili, co pracuje na IT. Podívala něco o tom, že program vybírá nejlepší záběry ze všech kamer, podobně jako se na nejlepší víno vybírají nejlepší hrozny. A celé to je bio. Nebo je to celé jinak a jde o nějakou sofistikovanou zkratku," usmíval se Alex. "Raději řekni co tohle bylo za magora?"

"Kde vlastně je?" Vyhrkla vyděšeně Ell.
"Neboj, spoutanej a v limbu po zásahu taseru."
To byla ta rána uvědomila si Ellie.

"Alexi řekni, u Beccy jsme srdce nenašli?
"Ne, ale informaci mělo jen pár policistů. Proč?"
"Má ho tenhle zmetek. Chlubil se mi."

Legenda praví, že země se mohutně otřásla, listí ze stromů opadlo a voda vyschla, že i ryby v ní se zalknuly.

Otřesy rozlomily starodávné město vejpůl a lidé se dali na marný útěk.

Domy se hroutily v haldy kamení a věže pnoucí se nad tržišti se lámaly jako sirky. Palác se jako dávná civilizace ztratil v hlubinách času. Lesk zlata a drahých kamenů vystřídal prach a suť. Myšlenky vyhasly jako poslední volání ztracených.

Stojíte tu bezejmenní v zapomenutém městě na stráži dějin, přehlížení, neznámí. Hleďte do tváře historie, té, ve které nejste.

Probuďte se padlí, abyste se opět světu připomenuli.