To místo

Les se v těch místech ježí. Všechno jako by křičelo: vypadni. Utíkej.
Jenomže přesně tohle v tu chvíli nedokážete. Protože to zkrátka MUSÍTE vědět. Takže jdete dál, prodíráte se ostrým trním, i když krvácíte a málem přitom uchcáváte hrůzou.
Už nejde zastavit.
A les to cejtí. Pánbuví, že se vám v tom snažil zabránit.
Jsem už starej, zubatá mi parkuje u přední verandy. Hned tak něco mě nevyleká. Ale tohle vám povídám - až tam dojdete, tam, kde je hlína prosáklá vodou a ptáci nezpívaj, NIKDY se neptejte, kde je zakopanej pes.
Je totiž pravděpodobný, že už vám vrčí za zády.