Vesmírné dobrodružství kontrolního důstojníka 58(Originální fandom)

Kristy se na mne vážně podívala. „Podívej se na monitor, Jacku. Vidíš ty vrcholky grafu, tady a tady? Elektrody, které cítíš na hlavě, monitorují neustále činnost tvého mozku. A podívej teď,“ zmáčkla tlačítko na klávesnici, „vidíš, jak by měly vypadat normálně? Sleduješ ten tanec? Absolutně rozdílné. To je až … promiň, nebudu to říkat nahlas.

Tohle jsou tvé divoké sny, odrazy reality, jako sluneční prasátka odražená zrcátkem. Chybné neuronové oscilace tvého mozku. Jsi nemocný, Jacku.

Setkali jsme se s tím už při dřívějších dlouhých letech, je to součást mého výzkumu, zatím tajného. Nechceme vyvolat paniku. Věr mi, jsi v dobrých rukou."

Potetovaný přistoupí k ovladačům a otočí jimi nadoraz doprava. „Já to z něj dostanu, mě nic neutají". Má bolest se stupňuje, sténám, přístroj i já kvílíme napětím.

„Tak už to sakra řekni," cedí přes zuby ten nejvyšší. „Zjistím, co skrýváš".

Utrpení ukončí až tma, do které se propadám. Klidné bezvědomí léčí bolavé rány.

Tiché "Cink" ruší mou snovou noc. A znovu. "Cink". Je to pravidelné. Nenechá mne to spát, budí mě to.

Otvírám oči, vidím bíle zařízený nemocniční pokoj, sebe na lůžku připojeného na přístrojích a Kristy, která mlčky pozoruje grafy na jednom z monitorů.

„Bude to dobré," řekne tiše.

„Svažte ho a připojte k detektoru! Musíme se dozvědět, co všechno zjistil.“

Hloupá chyba mne přivedla přímo do rukou agenta. Tedy tří agentů. Podcenil jsem situaci. Hledal jsem na správném místě, ale neopatrně.

S chladným štípnutím mne přísavkami s elektrodami napojují na přístroj. Obrazovku naštěstí nevidím. S vrněním se detektor spustí.

„Co víš? Co jsi zjistil?“ Zeptá se ten největší a pootočí ovladačem.

Nic.

Nemyslím na nic důležitého, vědeckého.

Vzpomínám na Kristy, zda ji ještě někdy uvidím. Představuji si ji před sebou.

„Co to je za krám,“ bouchne vzteky pěstí do přístroje potetovaný. „Tohle nemá být detektor citů! Zasranej šmejd.“

Konferenční místnost byla plná lidí. Promluvil velitel lodi: „Jste tady shromážděni všichni kontrolní důstojníci. Víte, proč kontrolní? Protože provádíte dozor. A to nejen kolem lodi, ale i v lodi. Někde tady máme agenta Hydry.“

Hluk, výkřiky v davu.

„Ano, té Hydry. Té, co si vzala název ze starých komiksů a škodí lidem již desítky let. A my ho musíme najít. Potřebuji pět dobrovolníků, kteří se toho zhostí a věnují tomu svůj drahocenný čas.“

Šum v sále.

„Nehlaste se všichni, dámy a pánové.“

Zvedla se první ruka, druhá a třetí. Ta moje byla čtvrtá. Musím rozkrýt to tajemství. I kvůli sobě.

Sedím ve skromně, ale vkusně zařízené místnosti a piji džus. Místnost tone v příjemném pološeru, vzadu na stěně se pomalinku pohybují promítané 3D obrazy známých souhvězdí a vše je lehce provoněno heřmánkovou vůní. Kristy sedí v županu na lůžku a usmívá se. Moc jí to s rozpuštěnými vlasy sluší. Soustředěně mě poslouchá.

„A já jsem teď o sobě povídal dost, a co ty, vlastně o tobě téměř nic nevím.“

„A co bys chtěl vědět?“

„Všechno.“

Směje se, bláznivě, nakažlivě.

„Ale já ti toho moc říci nemůžu, vše je přísně tajné. Snad jen jediné ti povím, je mi s tebou dobře.“

Bože, ten meteorit, letí k nám. Je obrovský.
Rána.
Pavouk by to měl vydržet, ale ne, to ne… prasklina, malá, ale rozšiřuje se. Že by únava materiálu?

Neřešit a rychle ujíždět, prchat zpět do bezpečí. Pozdě, s prasknutím utíká vzduch z kabiny pryč. Proč? Zrovna teď při další vyjížďce s Kristy.

Dusí nás kosmické prázdno, svírá nám dech, způsobuje bolest… Hrůzou křičím.

Tma. Ležím ve tmě.

Fuj, to byl ale hrozný sen. Ale stín pochybnosti, tušení,zůstal.

„Kristy, jsi v pořádku?“

„Ano, jen jsi mne vzbudil, proč?“

„Sen, moc ošklivý, a já měl o tebe strach.“

„Blázínku, přijď za mnou."

Naše vesmírná projížďka skončila. Pavouk stojí zpět ve své "garáži".

"Díky, bylo to opravdu fajn," loučí se.
"Takže?" napjatě, s očekáváním.

"Bylo to, jako když jsem byla malá, s mámou a tátou, poprvé na kole, vítr ve vlasech, letmý strach. Děkuji, Jacku. Ozvi se mi, až budeš moci, já… ráda tě uvidím."

Polibek na mou tvář, lehounký.

Odchází, krásná, něžná, milá...

A já, maličký, běžím s tátou a mámou jarním lesem, vysokou trávou, cítím to dětské štěstí a tolik jí rozumím.

Je krásné být s někým, s kým je vám dobře.

A moc, moc toužím být opět brzy s ní.

Vhum, sss, zavřely se dveře přetlakové komory, zacvakly zámky.
Za chvíli budeme vystupovat na plášť lodi. Spolu.

Sedíme v Pavoukovi a cítím lehkou příjemnou vůni heřmánku (z vlasů nebo z voňavky?) a je mi krásně.

Vrr, hmm, vrr, hmm, rozejde se Pavouk vpřed, mého ramene se dotkne její ruka a lehce jej sevře.

"Neboj, nic se nemůže stát."

"Krása, krása," hlesne Kristy, když se Pavouk vyhoupne na trup lodi. Všude kolem je tisíce hvězd, my jsme přilepeni jako bonbónek na trupu lodi a pomalu se suneme vpřed.

A co je nejlepší, ještě chvíli to potvrá.
A jsme stále spolu!

Skvělé!

Je čas začít pracovat na nových snech. Čas na nic nepočká.

Přicházím k terminálu přehledu ubytování posádky, malá zelená kontrolka přítomnosti svítí, sbírám odvahu.

Zkusím to, volám.

„Haló, tady Jack - ten s čajem.“

„Ano, Kristy, slyší.“

„Nechtěla byste prožít opravdu něco zajímavého? Musím na venkovní kontrolu lodi, nepřidáte se?“

„Ven do vesmíru?“ slyším údiv v hlase.

„Nebojte se, pojedeme PAVOUKem.“

„Čím???“ ulekaně, překvapeně, zvědavě.

„Pavoukem – Personálním Autonomním Vozem Osobnostně Univerzálního Krytí, prostě takový tank na nožičkách, určený na pobyt ve vesmíru. Nebojte se, již jsem tam s ním venku byl.“

A bude to krásné, s vámi určitě, Kristy, myslím si...

Jedno milé setkání a jak se vše dokáže změnit. Člověk si myslí, že je pevně usazen v čase a prostoru, a pak…

Letmý úsměv, pohled, nepatrný dotek ruky a všechny plány se sypou jako domeček z karet. Vše, o čem člověk snil, najednou není podstatné, myšlenky se toulají úplně jinam, k jedné mladé, krásné…

Ten vnitřní klid je ztracen, asi pohlcen hvězdami a jejich věčným tichem, a já přemýšlím, co bude dál, jaký bude nový plán, nová budoucnost, nové sny?

A to ani nevím její jméno, jen číslo ubikace z nedbale zastrčené visačky, ale musím s tím něco dělat, já....