Do hlubin divoženčí duše

Vzpomínal s bolestí na urážky těch, kterých si tak vážil pro jejich původ a u nichž obdivoval vytrvalou věrnost své věci. Chudoba ho netrápila. Byl na ni zvyklý. Patřili ve Smyrně k nejchudším. Ona pocházela z podobně nuzných poměrů.
"Jsi bohat." četl v dopise od prvního z prvních a posledního z posledních a věděl, že tu nemluví o majetku.

Ještě to nebude snadné.

Díval se na barevnou armádu kolíčků, tančících ve větru spolu s kapkami deště a ručníky, které nestačily doschnout. Nejen oni byli svědky jejích modliteb.

"Nechceš dovnitř? Ať nepromokneš." zubila se na něj ze dveří, svetr nakřivo zapnutý.

Křidélko měl nejraději. Naservíroval jí ho s velkým kusem libového prsního masa. Sám si vzal stehno, aby to lepší zbylo na ni. Vlastně měl tak trochu rád, když byla nemocná a mohl o ni pečovat. Měl ji pro sebe a navíc se o ni nemusel bát.

Dívala se na něj s úsměvem. Ještě ji všechno bolelo, ale cítila, jak spánek rozpustil velký díl napětí v těle. Když pekla kuře, vždycky mu dávala ten lepší kousek - stehýnko. Vzal si ho i dnes. Jen malý stín sobectví ve vší té záplavě péče.

"Dnes mi to obzvlášť chutnalo." shodli se oba malinko pokrytecky.

"TŘASK!!!" Sivá tentokrát odrazila jeho meč s nečekanou silou.
"To bylo troufalé, přijít za mnou sem." Dívala se, jak se Tichý s kašlem sbírá ze země. S povzdechem se rozhlédl po vyhasínajících tělíčkách kolem. Proto cestou žádného nepotkal. Mnohokrát už ji odehnal od svých svěřenců. Tady už však nic nezmůže.
"Netančila jsem s nimi ráda."
Tázavě se na ni podíval. Na její pravdomluvnost mohl vsadit.
"Ona...?"
"Ne. Ona ne." pomalu se odvrátila od jeho úlevného výrazu. To, co věděla, by ho nepotěšilo.
"Té druhé. Té je třeba se bát." dodala tiše.
"Aby vám neublížila, potřebujete vytrvat v..."
Tichý byl pryč.

"Máslo mám taky!" volala z kuchyně křečovitě předstírajíc bezstarostný tón. Rychle skopl boty, které schovával pod peřinou. Nemohl se rozhodnout, zda je milosrdnější hrát s ní její hru nebo ji přimět... přimět vlastně k čemu?
Přišel za ní v pyžamu. Cestou si trochu rozcuchal vlasy.
"Nemusel ses bát. Vidíš? Stihla jsem to. Ještě není půl sedmé."
"Myslíš, že jsem se bál?" Zkusil veselý úsměv.
"No, měls obráceně knížku, když jsem vešla." Upustila pekáč. Tohle mu dluží.
Drželi se pevněji a déle, než jindy. Cítil, jak se pod jeho stiskem přestává chvět.
"Víš, bylas pryč týden."
Za oknem zahlédli známý sosáček.

"Chrum, chrururum." vzbudilo ji odkudsi z tmavého kouta hlasité chroupání. Jestli mělo místo, kde se nacházela, vůbec nějaké kouty.
Pokusila se posadit, což jí vyneslo bolestivé dloubnutí ve ztuhlých zádech. Zasténala. Jak dlouhu už tu je?
"Ale, chrurum, dáma je vzhůru, chrum chrurum." pronesl hluboký hlas ze tmy. TEN hlas. Tmavomodrý samet. Měkký, hladký, temný. Sevřely se jí vnitřnosti. ON?
"Sněz to."
Zasmál se jejímu výrazu v obličeji.
"Nepochutnáš si, ale dá tě to dohromady. Taková zdravá strava."
Ucítila uvolnění pout.
Ani nevěděla, jak se dostala k domu.

Tichého zastihla nad stejnou knihou.
"Co kdybych upekla koláč?" zašeptala místo pozdravu.

Les byl podivně nezvučný.
Ano, větve se pohybovaly ve větru, listy zespoda nasvícené nažloutlým podvečerním světlem. Hmyzím brumendem podmalované ptačí trylky doprovázely poslední paprsky stejně, jako jindy. Večerní tišina, než se ohnivý kotouč schová za obzor, však v sobě měla něco ještě tlumenějšího, než obvykle.
Sedla si na pařez, aby se vydýchala. Pějníčci se k ní v mžiku seběhli ze všech stran, oči vykulené a drobnýma ručkama ji tahali za sukni.
"Ale no tak. Strach je přeci špatný rádce."
Uklidňovala je i sebe. Pomalu vyšla.
Za několik okamžiků, svázaná ve vlhké tmě, musela uznat, že dnes večer ho měla poslechnout.

"Do sedmi jsem zpátky," zaševelila co nejveseleji. "Neboj."
K puse na tvář přidala lehké kousnutí do nosu.
Zdá se, že to zabralo. Na tváři, kterou zvedl od knihy, se nakonec objevily známé vějířky.
"Není náhodou čekání údělem ženy?" Vějířky i kolem očí.
Pokrčila rameny, zamávala sandálem, zula si druhý a v příští chvilce už pohozeny na prahu sdílely úděl společně s jejím manželem.
Musí si pospíšit. Posledně jí jeden pějníček málem zůstal v rukou bez života. Běžela jen chvíli. Když se minulou noc vrátila pozdě, už spal. Snad tedy nic netuší. Rozhlédla se a odrazila od země.
Letět bude rychlejší.

Posadil se na posteli.
Rána z děla, provázená zvukem rohu vojevůdce troubícího do bitvy.
Sen se vysmekl jeho paměti, jako potoční rybka necvičené ruce městského kluka na prázdninách.
Našel ji v koupelně s červenýma očima a nosem zabořeným do kapesníku.
"Pláčeš?" Vzpomněl si na předminulou noc.
"Dee...he...HEPČÁÁ!" Vypadala tak jinak.
S rozcuchanými vlasy, flanelkou zapnutou nakřivo, pěkně naplněnou její malou zakulacenou postavičkou a nosem jako báň, se podobala klaunovi.
"Probiď. Vzbudila seb Tě?"
"Jsi nemocná?" Pohladil ji starostlivě po vlasech a zastrčil jeden neposedný pramen za ucho.
"De." Mrkla oteklým okem.
"To kočka. Zas bi vlezla pod peřidu."

Tichý tentokrát nezůstal v klidu. Na její bosé cesty do lesů už si zvykl. Pokaždé se však vrátila zpět tak, jak se domluvili. Nebo dala vědět. Nikdy nenechala domek a jeho obyvatele bez zajištění.
Vyběhl ven a zkusil jejich dávnou stezku. Po pár krocích zjistil, že tudy to nepůjde. Spletité větve za ta léta zesílily a vytvořily zátaras. Po několika krocích nazpět však zaslechl zpoza větví vzlykání.
Otočil se a za hustým větvovím ji uviděl. Dýchala do dlaní na bezvládné tělíčko tvorečka s dlouhým sosákem. Kolem jich leželo ještě několik.
Její pláštík pohozený opodál.
Nikdy si nevšiml, že má křídla.

Prásk! Buch!
Zhluboka se nadechla a přelétla očima dvě barevné řady svých věrných. Bude je muset doplnit. V horku i mrazu, dešti, větru, sněhu i krupobití dělají, co mají. Drží. Dokud se nezlomí.
Utřela si slzy a popotáhla. "Tak jo kluci. Zas vám to povyprávím." Ohlédla se ke dveřím. Kolem futra se udrolil další kousek zdi. Přisunula těžký škopek blíž a nacvičenými pohyby svěřila během krátké chvíle svým "klukům" nejen jeho obsah, ale i všechny těžkosti světa. Slyšeli její modlitby, písničky, pláč i smích i pochybnosti. A drželi. Věrně a spolehlivě.
Objednávka se nezdařila. Na skladě nejsou. Snad brzy dorazí.