DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Nejspíš při něm stáli bohové štěstěny už od narození. Umírali jeho bratři, bratranci, strýcové a nakonec, jako náhodou v den jeho osmnáctých narozenin, i jeho otec. Měl být první mezi rovnými, ale chtěl být první nad prvními. Učence převyšoval výřečností, nepřátele bojovností, lid uchlácholil chlebem a hrami, stal se Herkulem. V oděvu ze lví kožešiny vystupoval v amfiteátru, porážel šelmy i zástupy gladiátorů.
Nakonec mu vaz zlomili milenka, komorník a praetorián. Svorně ho otrávili, uškrtili a vymazali z dějin.
První mezi prvními se tak stal nejposlednějším z posledních.*
-------

*A mohlo u toho i zůstat, kdyby ho býval nehrál Joachim Phoenix.

Poslední z posledních přeživších: PSAVEC,
exemplář původu: DOSPĚLÝ SAVEC.

Jeví se, že skomírá lapen do sítí,
břicha jeho prázdných slov múza nesytí.

Slova v ústech převrací, jazyk o ně láme,
občas jako blázen sám pro sebe se chláme.

Něco píše, potom škrtá, nahlas vztekle kleje,
není klidný dokavaď své srdce nevyleje.

Je to případ ztracený, existence lichá,
věčně hlavu v oblacích, nad výplody vzdychá.

Fantazii na stopě - pravou střídá levá,
odešla pryč v slejváku, že prý jí déšť neva.

Psavec úpí, šlape vodu,
zvyklý chodit v doprovodu.

Větám chybí myšlenka, písničce zas nota,
věčně čeká na múzu, jako na Godota.

22.00 Dnes půjdu dřív spát, zítra toho mám hodně...
usínám

23.00 "Jsi mě vzbudil"...
usínám

24.00 Dobře, takže zítra musím poslat ty úkoly. Jo a zavolat doktorce...
usínám

01.00 Co to? Kočka? Aha kočka... další vířivý proud myšlenek...
svět je jako zatahující se clona objektivu... usínám

02.00 Co? Zapomněla jsem... hlava se probírá vším možným...
dech pomalu zvolňuje, jako když voda nahrnuje oblázky na břehu... usínám

03.00 Ale já bych... rozbouří stojatou hladinu...
"už můžeš spát" - poklidná myšlenka čeká v řadě jak nejposlednější z posledních, nenápadná, tichá, konejšivá... usínám, spím, konečně...

05.00
BUDÍK

Polehávají a pospávají, čekají, až budou moci posloužit. Brčka, sponky, gumičky, kousky papíru, špejle. Takové smetí k ničemu, řeknete. Ale není.
Záleží na tom, jak se na ně podíváte - najednou je to materiál pro úžasné dobrodružství poznání.
"Natáhni mě na krabičku," radí gumička. "Budeme koncertovat!"
"My si chceme taky hrát!" povykují sponky a brčka. "Vždycky jsme chtěly být plachetnicí."
"A my raketou!" pokřikují odřezky instalatérské trubky a list papíru.
Naslouchejte a splňte jim jejich sny.
...
"A co já, já jsem tu jen na úklid?" žárlí koště.
"Ne," uklidníte ho. "Ty jsi přece kouzelné. Vyzkoušíme, kdo tě udrží na jednom prstě."

Nejposlednější z posledních
Kristus unavených služebník
Denně čeká na ovečky svoje
Nejposlednější z posledních

Ovečky jsme Ty a já
Nezdárné a toulavé
Skály trní známe již
Ovečky jsme Ty a já

Ovečky jsme unavené
Bloudící ve tmách svých
I když lampy svítí nám
Ovečky jsme unavené

Neposlednější z posledních
Včely které květy opylují
Na jabloni za dne bzučí si
Nejposlednější z posledních

Tradice políbení káže nám
Pod třešní právě rozkvetlou
Bohužel odkvetly přesto
Tradice políbení káže nám

Tradice našich předků
Minulost k dnešku váží
Zlatou nití vyprávění
Tradice našich předků

Nejposlednější jsme z posledních

Ty

Já

Nejposlednější jsme z posledních

Mnoho let uběhlo od času toho, kdy Achajci
na popel spálili skvoucí a bohatou, přeslavnou Tróju.

Mnozí z těch reků přemocných nikdy se nevrátili domů,
stíhaní osudem, hněvem a mstivostí Olympských bohů.

Jiní, co záhubě jistotné ušli, pak bloudili
dlouhý čas mořem i souší, než dosáhli opět své vlasti.

Nejposlednější z nich však stále se plahočí mořem,
i dlouho poté, co ostatní všichni se v domov svůj vrátili.

Až poté, co Poseidón hněvný s ním pocítí soustrast,
a zločin až odpustí rekovi rovnému bohům,
až poté zchytralý ithacký král políbí zemi
svou rodnou a v náručí láskou zulíbá věrnou Pénelopé.

"A žili šťastně na věky věků," zakončila své diktování Múza.
"Konec," připsal na závěr mladý spisovatel.
"Ty musíš mít vždy poslední slovo!" šťouchla jej pohoršeně.
"To ty musíš mít poslední slovo," bránil se mladík s úsměvem.
"Ne, ty..."
"Ty!"
"Jak říkám," přikývla.
"Mám tě rád," pronesl a dal jí pusu.
"Já tebe víc," odpověděla a pusu mu vrátila.
"Já tebe nejvíc!" Další pusa.
"Vidíš, že musíš mít poslední slovo!" Pusa.
"Umhmmm..." Pusa. "Nejposlednější..." Pusa.
"Z posledních..." Pusa, pusa. "A co udělá mladý spisovatel, když napíše poslední slovo?" zeptala se Múza.
"To je jednoduché." Pusa na nos. "Začne psát nový příběh."

Vychovala jsem tě. Na to myslím, když stojíš ve dveřích mé komnaty.
Nejsi přece moje matka!
Jako mě vychoval Metod, než mě vzal na lože, mladou a plnou obdivu.
Jsem dospělý, Marianno.
Bojím se, že nevíš, co činíš. Že mě začneš nenávidět.
Pro nás dva pravidla neplatí.
Nemůžu tě milovat. Ne takhle.
V lásce není žádné nesmíš.
Tvůj polibek pálí jako cejch. Nikdo už mi nezbyl, jenom ty.
Můžu mít vše, co chci, slibovalas. Chci tebe.
Můj poslední blíženec. Královská tvář a hlas uvyklý velet.
Miluju tě. A jsem ti roven.
Neodepřu ti, můj chlapče. Nechci. Nemohu.
Pouštím tě dál.

„Co je to?“ vyhekne Fanda, sotva ho Tabitha konečně pustí.
„Démon, magická stopa, nevím,“ odpoví ona. „Chce zpátky k Aleksandrovi. Sám nepřežije. Nesmí k němu bez souhlasu. Je to podmínka.“
„Co když bude Aleksandr souhlasit?“
„To se doufám nestane,“ vzdychne Tabitha.
Aleksandr stojí v kruhu a hledí na svou… démonickou část. Z koutku oka mu skápne kapka krve a razí si cestu po tváři.
„Ty ho znáš?“
Tabitha si otře slzy.
Přijde nějaký čaroděj. Vezme ji za ruku. Ona se unaveně usměje a opře o jeho paži.
Vzduch srší elektřinou.
Pak Aleksandr vystoupí z kruhu a špičkou boty naruší čáry.

Nastoupil, dveře se zavřely, vlak se rozjel. Našel téměř prázdné kupé, jen u okna seděla žena asi tak v jeho věku.
„Dobrý den,“ pozdravil nepřítomně.
„Dobrý,“ odpověděla s úsměvem, „kam jedete?“
Kam jedu? Zmateně se podíval na jízdenku. Víkendová, platí ve všech spojích na území ČR.
„Netuším,“ přiznal. Ona se zasmála.
„Taky jsem takhle jezdila, koupila víkendovku a sedla na to první, co přijelo,“ vyprávěla nadšeně. „To člověk občas skončí na tak neuvěřitelných místech...“
Chápavě přikyvoval, ale ve skutečnosti vůbec neposlouchal.
Můžu jet kamkoliv. Kamkoliv, opakoval si.
Na nejposlednější z posledních výběžků světa. Na úplný konec.
Nebo na počátek?