DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

Evangeline se třetí ráno po sobě probudila v té samé posteli. Od chvíle, kdy opustila domov, nikde tak dlouho nevydržela.
Její bratr Beau spal a vší silou k sobě tiskl hadrového králíka. Delphine, její sestra, ale bděla.
„Ještě spi,“ zašeptala Evangeline.
„Předtím,“ hlesla Delphine a nemusela upřesňovat, že myslí dlouhé týdny na útěku, „se mi pořád zdálo o tom, že jsme konečně našli smečku, kde můžeme zůstat, ale vždycky jsem se probudila. Prosím, řekni mi, že to teď není sen.“
„Kdyby byl, neříkám ti, ať jdeš spát,“ usmála se Evangeline. „Vypadá to nadějně. Myslím, že tady si ještě chvíli pobudeme.“

"Miláčku? Purrrrurrrrů?"
Opilý mladík se tváří otře o dveře rockového klubu, odkud byl před chvílí vyhozen.
"Tady žádný miláček není a jestli nesklapneš, fakt už voláme policajty," zní lakonická odpověď.
Mladík má dojem, že slyší tlumené: "... když vyhrožoval, bylo to lepší."
Pak se mu zdá, že slyší tupé žuchnutí, jako když něco měkkého spadne na zem.
Posadí se na schody. Nějak mu začaly uhýbat pod nohama.
Pak vzhlédne. Něco se změnilo. Zaostří. S námahou. I oči mu nějak ujíždí pod nohama.
Když se mu konečně povede zaostřit, v tu ránu vystřízliví.

Zabuší na okno kuchyně.
"Zavolejte ty policajty!" zařve. "Fofrem!"

„Páteční večer v létě je nejkrásnější,“ řekla maminka a pohlédla na pořádnou hrst máty v tatínkově ruce. „Bude?“ mrkla.
„Jak jinak,“ usmál se tatínek.
Pod pergolou porostlou vinnou révou už všichni seděli na svých oblíbených místech.
„Nejdřív Kamilka...“ hlaholil tatínek.
Holčička vypískla: „Mochíto, bublinkové,“ sáhla po mátové limonádě.
„Pro babičku... pro maminku… největší sklenice pro tatínka.“
Nikdo z dospělých si nevšiml, kolik očí je sleduje.
„Helenko, už se kvůli Lízince nezlob,“ šeptla babička. „Podívej, už není ani jako to mojito.“
Lumpík vyštěkl a zpod listí vylétlo sedm vrabečků. Kamilka mávla na pozdrav.
„Brzo se vraťte. My tu budeme ještě dlouho.“

Valili se perónem jako přílivová vlna - pyšná matka, důležitý otec, nedočkavý primán a pět malých zrzavých uličníků. Tedy, čtyři uličníci, opravil se Arthur rychle. Ten nejmenší ještě spinkal v kočárku.
"Ehm," vytrhla ho Molly ze zamyšlení, "máš nějaká povzbudivá slova pro syna?"
"Jistě. Williame, nedělej nám v Bradavicích ostudu a pravidelně piš své matce," deklamoval trochu nepřirozeně. "A neboj, příští rok tam budete s Charliem spolu," dodal s úsměvem.
Bill se rozloučil a Molly se rozplakala. Bráškové mávali. Arthur počítal.
"Bude trvat deset let, než sem půjdeme vyprovodit posledního."
Molly si něžně pohladila zatím skoro neviditelné bříško. "Jedenáct," opravila ho.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Duben, ještě tam budem.
"Ahoj, Dubne, ještě tam buďme," pozdravila holčička. "Co ty tady?"
"Ahoj, Viktorko," pozdravil Duben, ještě tam budem, "nesu jaro."
"To je doblý nápad," řekla Viktorka, "já mám jalo láda! Do lednice se vlací nanuky!"
"Já taky," řekl Duben, ještě tam budem, "ale musím se prát se zimou. Drží se mě jak klíště a dýchá mi studeně za krk!"
"Já mám na klk lůžovou šálu, jestli chceš, tak ti ji půjčím."
"A nebudeš ji sama potřebovat?"
"Lůžovou nemám láda!"
A tak se Viktorka a Duben, ještě tam budem skamarádily.

Bavím se.
„Doma budete, holoto!“
ONA soptí. Během týdne šestkrát lovili Goliáše ze střechy.
„Kudy, proboha?“
Odnesly to kočičí schody. Prý z nich skáče nahoru na zeď. Naivové. Vršek zdi je zarostlý břečťanem, kam kočka nevidí, neskáče.
„Se picnu, zase!“
„Vylezl po břečťanu.“
„Blbost. Žádná kočka po něm nikdy nelezla.“
Řekli jste to taky Goliášovi?
„Ale…“
„Věř mi. Ty slabý větvičky ho neunesou.“
Pak zahlédla zrzavý ocas mizící v zeleni na horní hraně pětimetrové zdi.
Příští den byl vršek břečťanu nemilosrdně ořezán a nad ním vyrostl zahnutý plůtek.
Než koťata najdou další únikovou cestu, ještě si tu nějaký čas pobudou.

Když lady Catherine při snídani oznámil, že s jejím laskavým svolením pobyt na Rosingsu ještě o dva týdny prodlouží, zachytil Fitzwilliamův překvapený pohled. Nedivil se mu, jejich pravidelná velikonoční návštěva málokdy přesáhla sedm dní. Sám při příjezdu nepředpokládal, že tu budou ještě v dubnu.
Oči, smích a důvtip Eliz… slečny Bennetové byly tím, co ho drželo na místě. Cit, který v něm rostl, byl nepodobný čemukoli, co dosud zažil. Nebude před ním zavírat oči. Postaví se mu, prozkoumá ho, porovná ho se svými námitkami a pak bude jednat podle svého nejlepšího svědomí.
O náklonnosti slečny Bennetové nemůže být nejmenších pochyb.

Dívám se na starou fotku a vzpomínám. Úplně vlevo nahoře je Al, tváří se zamračeně, ale byl to veselý kluk. Vedle něho Igi, tichý a zamyšlený, jaký byl i ve skutečnosti. A dole jsem já, sedím mezi Martym a Kitem a objímáme se kolem ramen. Tváříme se hrozně důležitě.
I v největší palbě jsme drželi spolu, vždycky jsme si kryli záda. To ovšem z fotky nejde poznat, nejsou na ní vidět žádné zbraně.

Poslední společný snímek nás všech. Já jediný jsem přežil a vrátil se domů. Ale na té fotce, tam jsme ještě byli všichni spolu a už navždy budeme.

“Tak mámo, co tam proboha vyrábíš?”
Pan Oplatka postával před koupelnou, kde za dveřmi pečlivě zamknutými se půl večera šlechtila paní Oplatková.
V odpověď se mu dostalo zabručení, což neklamně nasvědčovalo tomu, že drahá choť páně Oplatky se právě nachází v kruciálním stadiu maskovacích manévrů.
Pan Oplatka pohlédl na hodinky.
“Přijdeme pozdě.”
Z koupelny se ozvalo řinčení kovu o dlažbu.
“Nemůžeš chvíli mlčet, Oplatko?”
Pan Oplatka si nervózně urovnal kravatu, toho večera popáté. Zatáhl bříško. Pro vesnickej candrbál dobrý.
“Přijdeme pozdě,” zopakoval.
Klapnutí pudřenky, cvaknutí zámku. Paní Oplatková vystrčila hlavu z koupelny.
“No a? Ještě tam budem první, to tak!”