DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

Tatínek: Á už otevřeli okresy, vyjedeme na chatu.
Maminka: Na jak dlouho?
Tatínek: Asi na týden. Co na to říkáte děti.
Dcera: Cóó? Moment, na chatu? Néé, na chatu NÉÉ.
Syn: Jo, to beru, aspoň budeme víc venku.
Tatínek: Ano, přesně tak. A co kdybychom tam zůstali čtrnáct dnů.
Syn: Jóóóó!
Maminka: Tak jo, děti, rychle sbalit.
Dcera: To snad néé, já tam nejedu.
Maminka: Jedeš. Nediskutuje se.
Dcera: A je tam wi-fina?
Tatínek: Ne.
Dcera: Ach.

O dvacet let později...
Maminka: Tak co, už otevřely ty okresy abychom mohli jet zpátky domů do města do Podolí...
Syn: Do školy...

Stát a hledět někam tam, k Šedým přístavům a zůstat. Tušit, ne vidět za mraky slunce, doufat a nezmrznout. Dotýkat se prsty zrcadla a trpět, protože není země za zrcadlem. Unikat pohledem do výšky, protože tam, kam už nelze letět, je někde Laputa. Cítit a dýchat štěstí, které nemůže být naše, a měnit se v mořskou pěnu. Dotáhnout aspoň tu kostru, když už jsme prohráli. Milovat, nepromluvit a přijmout svou samotu. Toužit po obzoru, po doteku té záře, které se nedá dotknout, protože jsme lidé, protože naší nejvlastnější skutečností je touha, protože naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Tobě.

Jsi tam ještě?
buch buch
snaží se nás rozdělit
zas a znova
buch buch
myslíš, že i tebe jednou nazvou konspirační teorií,
abych nevěřila, že jsi tu se mnou?
buch buch
krev proudí tělem
v průměru 3 153 600 litrů za rok
buch buch
pravá polovina pumpuje rudou tekutinu do plic
okysličenou krev pumpuje levá polovina do zbytku těla
buch buch
já vím
vždy tu budeš
nedovolím, aby mi tě vzali
naslouchám
na kusu obřího šutru pokrytého vodou
obíhajícího gigantickou žhoucí hvězdu
vše letí vesmírem v dokonalém souladu
buch buch
zázrak stvoření
vrcholná magie
polibek světla
jak se to stalo,
že nevěříme

"Představ si, Aničko,“ přilítla Maruška domů s očima navrch hlavy, "Pěnkavovi už taky prodali statek!"
"Cože?" zbystřila Anna Kovandová. "Jak to víš?"
"Šlo to přes Darju," vyjasnila Maruška.
"Tomu nevěřím! Stará Pěnkavová že by šla pryč?"
„Navíc prý levně a prvnímu, kdo přišel! Chtěli se ho zbavit rychle. Nechtějí tam být už ani den! Víš proč? Prý tam straší,“ vyprskla Maruška.
„Jedině tak starýmu Jarynovi ve věži,“ ušklíbla se Anna. „Kovandovy odtud nedostanou ani heverem! Nepovedlo se to ani nacistům, ani komunistům! Nějaký strašidlo se může jít klouzat! Kovandové tu budou ještě za sto let!“ pohladila po hlavě malého Vojtíka.

Holka se sluchátky nastoupí a svalí se na svou oblíbenou sedačku, ale všichni ostatní zůstanou zaraženě stát na zastávce.
„Tak jedem, nebo co? Takhle tu budem ještě zejtra,“ ozve se zevnitř.
Jako první se vzpamatuje dáma s kloboukem.
„Proč tu není ten normální řidič?“ štěkne rozčileně. Každý den ji zdravil. A za oknem míval plyšového jezevčíka.
„Co já vim… Tak jedete?“
Muž i chlapec nastoupí. Dáma s kloboukem na chvíli zaváhá, kytky v kostele čekají a ještě přece chtěla nakoupit. Nakonec ale rázně zavrtí hlavou, usadí se na přední sedadlo a nakloní se k řidičce.
„Teď ale vážně. Kde je?!“

Nečekané komplikace museli řešit pořadatelé finálového zápasu lachtaní basketbalové ligy. Před zahájením si totiž přímo v jednom z basketbalových košů postavil improvizované hnízdo párek kosů. Ti původně přiletěli na finále jako fanoušci, byli však donuceni změnit plány.

„Do porodnice by to prý už nestihli," vysvětlil jeden z organizátorů. „Když incident přišla prošetřit inspektorka Kukačková, trochu se zalekli. Hřiště však neopustili.”

Pořadatelé původně chtěli zápas odložit, budoucí rodiče však přiznali, že na místě plánují strávit ještě měsíc. Nakonec proto bylo hnízdo i s konstrukcí koše přesunuto a připevněno k tribuně.
Díky tomu kosi nemuseli volit mezi rodičovskými povinnostmi a sportovním zážitkem.

6. 1. 2010
Pozdě! Je s Mauricem, starším, hezčím, zajímavějším. Budiž to nakopávací moment! Mám sny, ambice, a nic s nima nedělam. Konec 9gagu! Začnu makat a příště budu ten, co má co říct, co něco vykonal. Sweet seventeen, let's goooo!!!!!

15. 11. 2014
Strašně sem promrhal roky. Ale otočim to! Zmizelo teenage kouzlo, jsem starší, než Michael Shrieve na Woodstocku, ale furt mám šanci! Plán a dodržovat ho, no more lajdáctví.

15. 3. 2020
Aspoň v lockdownu začnu něco dělat. Cítím závrať ze ztracenýho času. Stavím self-worth na hustejch snech, tak co je konečně realizovat?! Furt nejsem tak starej.

Čarodějnice nemají mít děti.

Poprvé mi ji podával hned po narození, uzlíček sotva ve dveřích lidství. Pohladila jsem ho, ale dítě nepochovala.

S dětmi přichází starost. Slabost. Jednou stačilo.

Hana ji donesla o rok později, strhaná třetí probdělou nocí plnou pláče. Nejsem chůva, chtěla jsem odseknout. Ale ona na mě upřela uslzené černé oči a přestala křičet. Já nespat vydržím, řekla jsem nakonec.

Nic to neznamená, nevydrží to.

Mé kouzlo poprvé nahmatala pětiletá, hladový obličej jak odraz Martina.
“Marianno, naučíš mě to taky?”

Čarodějnice nemají mít děti. Ty však nejsi moje dítě, dcero svého otce.

“To víš že ano, Markéto.”

"Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem. Je dobré se držet pranostik. Měl jsem zůstat doma a ne letět takovou dálku do Egypta a ještě do zimního období," remcal Krákal.

"Hledáme naši ztracenou kočku Mikeš-" nedořekla Morgavsa.

"Já myslel, že je Mikeš sameček," odpověděl Krákal.

"Nech mě domluvit, Krákale. Pokud s námi nechceš hledat, tak si leť domů sám," řekla rozzlobeně Morgavsa.

"Takovou dálku???" podivil se Krákal.

"Tak drž zobák, havrane," doporučila mu Morganka.

"JÁ JSEM KRKAVEC, ALE TO VÁS ČARODĚJKY VŮBEC NEZAJÍMÁ!!!" křičel Krákal. "A doufám, že se tam nezdržíme."

"Budeme tam tak dlouho, jak bude potřeba, Krákale."

„Kluci, vypadá to, že máme problém,“ ozvalo se zpoza dveří.
„Problém?“ zopakoval Remus rozmrzele. „Jamesi, trčíme tady v tom přístěnku na košťata už hodinu. Prostě nějak odemkni.“
„Když ten zámek se zasekl,“ bránil se James. „Nebojte, dojdu pro pomoc. Hlavně zůstaňte, kde jste!“
„To nebude složité,“ odtušil Remus suše a opřel se zády o dveře. Od Siriuse ho teď dělil veškerý zbývající prostor přístěnku, což ale v praxi znamenalo vzdálenost mnohem menší, než by se mohlo zdát.
Když se jejich pohledy setkaly, ani jeden se nedokázal ubránit úsměvu.
„Víš co, Jamesi?“ zavolal přes dveře Sirius. „Klidně si dej na čas.“