DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

“Co všechno tam patří?” tázal se nejistě Neville Longbottom - tak potichu, aby ho profesor Snape nezaslechl.
“Ehm… ještě tam budem dávat…” Angelina zběsile listovala učebnicí. “Nezaložila jsem si stránku!”
Neville znepokojeně sledoval kotlík. “Vidím fialové bubliny. Není postup na tabuli?”
“Nemůžu přečíst, jestli to je lichořeřišnice, nebo řeřicha!” zaúpěla.
“To už je jedno,” hlesl Neville.
Z kotlíku vytryskl fialový gejzír. Ostříkl strop učebny, okolo pracující studenty i profesora Snapea, který se k nim blížil s hrozivým výrazem.
“Už nikdy,” řekl nasupeně, “nikdy vás, slečno Smithová, nenechám pracovat ve dvojici s panem Longbottomem - v zájmu zachování života a zdraví nás všech.“

Jaro probouzelo rozporuplné pocity nejen u alergiků.
Sluj rozechvívalo táhlé vytí.
Na kamenech zacvakaly drápy.
Pak se objevila šestice planoucích očí.
Persefona si povzdechla, když ji ovanul trojnásobný psí dech se sirnými podtóny.
„Nemůžeš jít se mnou,“ vysvětlovala Kerberovi, který do ní začal strkat čenichy.
Jedna z tlam zapískala červeným míčkem.
„Tak dobrá,“ řekla Persefona a odhodila míček do jeskynního systému.
„Přece jen tě tvá pravá láska dokáže zdržet v podsvětí,“ prohodil hlas ze stínů.
„Pustil jsi ho, protože jste oba smutnili a nedokázal vás zachránit ani legendární míček?“ odvětila Persefona a podala manželovi ruku.
Jarní déšť venku vystřídala chumelenice.

Elrohir někdy bratrovi záviděl ostrovtip a postřeh, teď ale spokojeně otočil stránku knihy, kterou si vybral po delším uvažování.
Na pestrobarevné ilustraci poskakovala dvě hříbátka nad dvojverším velkých písmen, hlásajícím: KONÍČCI SE PROHÁNÍ PO LOUCE A PO STRÁNI.
Větřík zašustil jarními lístečky a donesl známý, mírně hysterický hlas: "...na ty knihy se nás pak zeptá! Musím otci dokázat, že jsem ty banánány četl, chápeš?! Že nejsem jen nejlepším šermířem, ale vzdělaným dědicem! Netvař se tak, prokaž loajalitu svému lennímu pánu a řekni mi, co tam píšou!"
Elrohir se tiše zachechtal. S takovou se bude bratr válet v banánech ještě zítra.

Bylo, nebylo…To už tady jednou bylo. Uvidíme, co z toho bude. Bývávalo líp. Bude hůř? Bude líp! Co bylo, bylo. Co není, může být. Buď jak buď, bude to buď-anebo. Už aby to bylo. Jak je? Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Co jsme my, budete i vy. Být či nebýt, toť otázka! Buď v klidu, nějak bylo, nějak bude. Už tam budem…Nic to není. Nebuď labuť. Jsem tu pro tebe. I jako bývalka mám budoucnost. Možná, kdybych tenkrát byla bývala…To by bylo něco! Ale co, jsem, jaká jsem a jiná už nebudu. Je to prostě tak.

"Tak, tohle byl poslední časový skok. Teď vás musíme zastavit před prvním použitím transportéru, abychom napravili časovou linii. Jste v pořádku, pane?"
"Jistěže nejsem, Krytone! Proč mám místo své tvoji odpornou, hranatou ruku?"
"Hmm, ano, patrně se při skoku smíchal náš přenosový kód."
"To je už potřetí! Stěží na mně zůstalo něco původního. Vypadám jako Frankensteinova nevěsta! Nejdřív noha od stolu, pak Kocourovi zuby a teď tohle. Co bude příště? Listerovi dredy?"
"Pane, vzpomeňte si. Kde jste použil transportér poprvé?"
"Moment... bylo to v jídelně! Někdy kolem oběda, pořád cítím ten pach Listerova Windaloo. Když si pospíšíme, ještě tam budem."

„Tak už nejsme v pytli,“ s úlevou sdělil Ansel po tom, co zkontroloval nově nalezivší ukradené zásoby.

„Obávám se, že ještě v tom tvém pytli zůstaneme,“ odvětil Conroy s pohledem upnutým k horizontu.

Vzduchem zaznělo hvízdání různých tónů o rozličných délkách a zabarveních.

„Ďáblovy píšťaly,“ vysvětlil Conroy.

„Ďá… co?“ nechápavě brebtal Arden.

„Tam dole je země protkaná vymletými tunely a dírami. Jednou za čas jsou jedovaté výpary a vřící pára explozí nahromaděného tlaku vyvrženy ven. Fumarola ale vypudí z děr i všechnu havěť, která tam žije. Pískání je předzvěst. Nemáme moc času. Musíme pryč.“

Na obzoru se objevil jemný opar.

Vyložili lví dámu s mimčem. Šlo do tuhého.

„Kam dál?“ zavířil Doktor kolem ovládacího panelu TARDIS. „Londýn, New Jersey, Korea?“

Odpovědí mu bylo vrtění hlavou, slzy, oči zabořené do podlahy.

„Nechci se rozloučit jako první,“ fňukla Margaret vyjadřujíc pocity všech.
„Myslel jsem, že jste chtěli z Ostrova odejít,“ podotkl.
„Chtěli… ale…“ rozpřáhl Bodie ruce.
„Nevědí, co chtějí, ale nedají si pokoj, dokud to nedostanou,“ ušklíbl se Doktor. „Tohle obvykle platí jen pro jedno pohlaví.“
„Nebuď sexista,“ šťouchla ho Hermiona.
„Tahle… loď,“ rozhlédl se významně House, „je opravdu velká.“
„Jako doma…“ zareagoval Doktor.

Tolik společníků najednou nikdy neměl… ale proč ne?

Když položíš ucho k zemi, uslyšíš kosti mluvit. Musíš odebrat zeminu, očistit zbytky kamínků a trav, pohlédnout do očí těch, co chodili po zemi před námi.
Mrtví nemluví, tvrdí se.
Pravda, neřeknou nám, jak žili. Avšak můžeme číst mezi řádky, mezi kostmi, jak zemřeli.
Pohřbili nás s poctami a láskou, zašeptali kosti. Starali se o nás, i když jsme se nemohli hýbat. Milovali nás, i když jsme nesbírali, nelovili, nepracovali.
Nevěř tomu, že minulost nám nepatřila, že nás nechali zemřít v pustinách. Vždy jsme tu byli a vždy tu také budeme.
Lidé jsou lidé, v celé své lásce a nedokonalosti.

Crrr crrrr!

Julie se podívá na obrazovku telefonu. Od té doby, co se z ní stala porodní asistentka, tak telefony zvedá s mírným mravenčením v břiše. Volá její kamarádka Marika.

"Ahoj Julie mám kontrakce, hrozně to bolí. Co mám dělat? Nemohla bys přijet?"

Mariku zná už pěknou řádku let a ví, že má sklony k hysterčení. Ale ví, že v tomto případě musí hodit pocity za hlavu a pro jistotu za ní vyrazit.

"Hned přijedu, jsem jen kousek od Tebe."

O půl hodiny později, když Julie Mariku vyšetřuje a vyndavá stetoskop, tak se z břicha ozve: "Aprííl! Ještě tam budem!"

Zatoulal se do vzpomínek. Nešlo se jim vyhnout. Když je člověk tak zoufale osamělý, jako Lan Xichen vzpomínky jsou jako jed. Pomalu prostupují žilami, otravují tělo a sžírají mysl. Přesně tak to cítil.

Přesto je nedokázal opustit. Slyšel z venku nějaký hluk. Doléhal k němu zbědovaný hlas, který říkal: „Neodejdu!“ a „Neopustím Zewu-Juna,“ ale doopravdy se jej nemohl dotknout. Protože i když mu nějaký slabý hlásek vzadu v týle říkal, že coby vůdce sekty by se měl alespoň podívat, co se děje, nedokázal přehlušit A-Yaův hlas, když mu říkal: „Děkuji, Zewu-June.“

Ještě nedokázal odejít. Ještě chvíli ve vzpomínkách musí být…