DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

Byl to výstřel, jaký nemohl nikdo přežít, zásah do srdce. A také nepřežil. Joe ležel na zemi, oči zíraly před sebe. Nicky klečel vedle něj, pevně svíral jeho dlaň. Ani po tisíci letech to nebylo snadnější. Pokaždé, jako kdyby mu rvali srdce z těla, jako kdyby se měl rozpadnout.

Ještě ne. Prosím, ještě ne.

V očích se něco změnilo, hruď se začala neznatelně zvedat. Nemohlo být pochyb o tom, že Joe zemřel, ale stejně tak nemohlo být pochyb o jeho návratu.

Nicky se otočil na útočníka, který čekal, že nalezne zlomeného muže, kterému zabili partnera. Místo toho našel svůj konec.

Poučena chytřejšími (čti dřívějšími) matkami jsem se poctivě připravovala na drama s růstem zubů. A. začal ve čtvrtém měsíci slintat jak bernardýn, takže jsme nakoupili kousátka a čekali bezesné noci. Zuby, pohroma huby, no ne?
Kousátka se nekonala (nedá se to sníst, to nechci) a bezesné noci taky ne. Kdepak, nejsme venku. Nenamáhej se s kontrolou. Ještě tam budem.
První zub se mu vyklubal den před dovršením 11. měsíce (přesně na moje narozeniny).
Mezi horními řezáky by mu sice nejspíš projel tank, dvojky dole se někde ztratily a místo nich má asi špičáky, ale měl to lehký. A my taky.

"Říkej si co chceš," řekl Sven, "řada je na tobě."
Ležel na podlaze. Už dlouho. Trochu smrděl. Taky dlouho. Co si budeme povídat - co ta Věc sežrala Petersona, smrdělo to tu všude. Měl pravdu - asi bude lepší vypadnout.
S největším sebezapřením jsem vstal a vlekl se k žebříku.
Co je sakra za měsíc - únor? Možná už březen? Co se to tu zvrtlo, přestal jsem počítat.
Škubl jsem za kliku, otevřel poklop a vystrčil hlavu ven.
Vítr mi okamžitě zmrazil oční víčka. Nedaleko zařval medvěd.
Duben, došlo mi.
Zabouchl jsem a šel sehnat rum. A vysvětlit Svenovi, co je to pranostika.

"Co tady kutíte?" zeptal se Gustlík dvou vojínů páčících generálovy dveře.
"Generál nás k sobě zavolal, ale dveře jsou zamčené a nikdo se neozývá!" odpověděl jeden.
"To chcete vypáčit neprůstřelný dveře pojistkou od granátu?!"
"Jde to ztuha, ale už tam budem."
Gustlík to nekomentoval, odstrčil vojíny a vytáhl zpod rohožky klíč.
"To bychom tu stáli ještě na fýrerovy narozeniny! Takhle se to dělá."
Vtrhli jsme do pracovny. Velitel stál uprostřed.
"Jelikož nemůžu svěřit tajnou akci někomu, kdo neumí ani otevřít dveře, jak to poslouchám, svěřuji velení akce Gustlíkovi. Jde jenom o to, najít navigačního experta, který se ztratil v lese."

Jeho kroky se tisícerou ozvěnou rozléhaly jako kostelní zvony. Nedohlédl na konec chodby, jako by vůbec nekončila, ale nořila se do lepkavé temnoty. Automaticky sáhl po hůlce. Byla pryč. Temno se protáhlo do lidsky tvarovaných stínů. Ve vteřině byli kolem něho. Dav stínových lidí bez obličejů. Mihotali se, jak přeskakovali z bytí do nebytí a zase zpátky.
„Co jste zač?!“ Ohnal se proti nejbližšímu. Rozplynul se a na jeho místo vplul jiný stejný.
„Vždycky jsme tu byli…“ zasípalo to odevšad. „A vždycky tady budem, Tome.“

Vyrval se ze snu. Byl ve své ložnici. Přežil atentát. Ale kolik jich ještě bude?

"Andulky, vaše mladé jsou právě ve věku, kdy by se měly naučit, co
potřebuje vědět dospělá andulka. Proto začneme s výukou.
A dávejte pozor, Coco spadla do koupele."
"Co musí umět dospělá andulka..." říkal si Honzík.
Něco mu pípal Pepík.
My jsme začali googlit.
...
Po chvíli googlení jsme sestavili 5 věcí:

1. říct si o potravu
2. vyčistit si peří
3. dostat se k koupeli
4. nezlobit
5. najít cestu na stůl a do klece.

Andulčata se začala hádat o koupel.
"Nech mě..."
"Ty mě nech..."
"STOP! Takhle to nejde. Jak dlouho tady budeme?!"
"No to nevím, ale ještě tam budeme dlouho," povídá Ferdíkovi Pepinka.

Pršelo. Bude muset do posilovny.
Zkusila se těšit – na strojích je cvičení mnohem elegantnější, než trapné sedy lehy!
Ale těch lidí…
Bylo narváno.
Když přišel čas na kardio, byly všechny běžecké pásy plné. Začínala však organizovaná hodina spinningu. Na kole jezdí ráda, ne?
Velel charismatický kluk, dával do toho všechno. Všichni přítomní také.
Šlapala ze všech sil – na tom vypotí aspoň třicet deka!
A pak začal kanout chlapík vlevo. Brzy se přidal kluk vpravo vepředu. Pot v krůpějích, potůčcích, kalužinkách.
Fuj! Jak vysoká je cena hubnutí?
Zpomalovala. Musí pryč!
„Okamžitě začni zase šlapat!“
Hlas je neústupný.
„Hubnutí není pro sraby!“

Jak se Brandy původně mateřství bránila, ze svých prvních vajec byla unešená.
Dvě byla šedomodrá, třetí do žluta a čtvrté, menší než ostatní, bylo nazelenalé.
Nikdo nikdy neměl krásnější vejce!
Norgard, její druh, hrdostí povyrostl. Díky tomu menšímu věděl, že už v první snůšce budou mít dračinku!
Brandy se nemohla dočkat. Vejce zahřívala různobarevnými plameny, broukala jim, zpívala.
Když ji ovšem její matka Arinbjorg už potřetí nachytala, jak do vajec opatrně, ale s jasným úmyslem spárem dloube, neudržela se.
„Brandy… eh… Gullveig! Nech ta ubožátka na pokoji. Nemohou se vylíhnout, dokud nedorostou!“
Ledva odešla, zkusila Brandy duhový plamen. Co kdyby?

Příšerně jsem se lekla, když se přede mnou začali zjevovat boty mých rodičů. Spadla jsem ze židle a natáhla se na podlahu. Na jejich nedokonalý teleport, který je není schopný ukázat najednou, jsem si už zvykla, ale teď tu neměli co dělat.
„Máte být přece na dovolené na Měsíci" vyčetla jsem jim a sledovala, jak se jim na hlavách zjevují klobouky. Po dlouhém nesmyslném rozhovoru jsem se vzdala, tvrdili mi, že si tam ještě chvíli pobudou, že se jim rozbil teleport. Stáli přede mnou, zhmotnělí a zcela v pořádku. Tak jsem jim alespoň popřála, ať jim to někdo brzy opraví...

"Trvá to už celkem věčnost," ohrnul nos učeň.
"Vskutku," odpověděl klidně mistr zlovec.
"Tak co s tím uděláme?"
"My?" odvětil klidně mistr. "My neuděláme vůbec nic."
Učeň si odevzdaně povzdechl.
"Musíme počkat, až jim dojde elektřina..." pokračoval mistr.
"..do té doby se musíme schovávat," dokončil učeň posměšně.
"Na schovávání není vůbec nic špatného, dokud ti zachraňuje život," řekl přísně mistr zlovec.
Učeň protočil panenky a koutky úst dal najevo své pohrdání.
"Až bude tvůj výcvik dokončen, vyrazíme na lov."
Mladíkovi přejel po tváři úsměv naděje.
"Ale učíš se dost pomalu," pokračoval mistr, "takže tu nejspíš budeme schovaní ještě pěkně dlouho!"