DMD č. 1. pro 1. 4. 2021. Téma: ...ještě tam budem.

"Už jen pět dní, áchjó." znělo mou hlavinkou, když se pobyt na táboře přehoupl za půlku. Asi to tak měli všichni. To, co nás baví, uteče moc rychle.

"Za chvíli pojedu domů." smutně jsem řekla tetě u snídaně.
"To říkáš špatně, děvenko," opáčila mi tetička, "ještě nás toho čeká fůra a je jen na nás, jak si to užijeme."

Od té doby si to užívám. Ještě chvíli a ještě jeden den, ještě tam budem.
Vždyť život je tolik krásný a má tolik kouzelných chvilek.
Proč ho zamazávat smutkem po tom, co ještě neuplynulo.
Žít každý den, jako by byl první.

„Co s námi bude?” Connor ležel Kevinovi na hrudníku a zíral do neurčita.
„Jak to myslíš?” potřásl nechápavě hlavou Kevin.
„Kde se vidíš za týden? Za měsíc? Za pár let? Tohle nevydrží věčně. Až to naši rodiče zjistí...”
„Za týden určitě ještě budeme tady,” řekl Kevin vyhýbavě.
„To ano. Ale pak? Nemůžeme v Ugandě zůstat věčně.”
„Nemůžeme?”
„Já nevím. Nevím, jestli tady chci zůstat.”
Kevin si povzdechl: „Věděli jsme, že to nebude jednoduché.”
Vtiskl Connorovi jemný polibek na čelo. „Vím, že musíme myslet na budoucnost. Ale teď jsme šťastní a na to nesmíš zapomínat. Nenech si to protéct mezi prsty.”

"Nejpozději ve dvě ho musíme dostat ven."
"Ale pane, to tam ještě budeme!" protestoval Kryton, "když potkáme sami sebe..."
"Jasně, možná skončí vesmír, ale jestli tam můj otec zůstane, přestanu existovat zcela určitě!" vybuchl hystericky Rimmer.
"A to je špatně?"
"Pane Kocoure..."
"Jo, jasně, to už jsi říkal, zmizíme i my dva a opičák se ve čtyřiceti uchlastá na Titanu," povzdechl si Kocour.
"Tak co budeme dělat?" zeptal se bezradně Lister.

Záblesku ve skladu indické restaurace si nikdo nevšiml, málokdo zaznamenal nervózní snědou dívku v nabíraných šatech, která se pečlivě vyhýbala čtyřem podivným návštěvníkům, zatímco mířila k osamělému mladému muži.

31. prosince 1975
Celý den jsem se nemohla ubránit bilancování. Byl to těžký rok. Verunka roste hrozně rychle. A máme nového prezidenta. Toho nejpříkladnějšího. Dostatečně poučeného z krizového vývoje.
Začíná poslední čtvrtstoletí. Budou tu soudruzi ještě na jeho konci? Vstoupí s námi do nového tisíciletí? Na věčné časy...
Láďa většinu dne střílel. Vím, že taky bilancuje. Chybí mi. Chybí mi ten, kým byl, než ho zničili.
Vstupujeme do posledního čtvrtstoletí. Láďo, budeme takto žít ještě na jeho konci?

---

Volební lístky z roku devadesát měla pečlivě uschované jako posvátný důkaz. Ale třetího tisíciletí už se nedožila. O dva roky a den.

Válka bez konce, exil bez návratu.
Ještě v roce třicátém čtvrtém svitla jakási pochybná naděje. Šly zvláštní zvěsti o vévodovi Fridlandském, který prý vnutí císaři nový pořádek. Pan Kinský se objevil v Čechách a hlásal, že brzy se začnou vracet z exilu i další. Kdož ví, co na tom bylo pravdy, ale brzy následoval vévodův pád a konec naděje.
Kolik let už uplynulo a válka trvala dál, až do těchto časů. Konečně, po dlouhých třiceti letech, nastal pokoj. Není už snad nikoho, kdo by si ho nepřál. S ním ale zhasla i poslední naděje na změnu. Pro exulanty není návratu.

Je to jako neustále balancovat na hraně propasti.
Jak to všechno Bůh může dopustit?
Jaký Bůh asi musí být, když nezabrání tomu, aby se dělo tolik zla?
Je teda vůbec nějaký Bůh?

Občas mívám příjemný pocit jistoty a bezstarostnosti, kdy jako by se mi podařilo poodejít od srázu. V těch chvílích si jsem jistá. Nepochybuju. Ale tenhle pocit nikdy netrvá věčně.
Protože tohle asi patří k přirozenosti lidí. Nebo alespoň některých. Stojíme nad propastí, hledáme rovnováhu a trochu jistoty, bojujeme s vlastními pochybnostmi.
Myslím, že si tam ještě postojíme.

Dokud nepohlédneme Bohu do tváře. Teprve tam si budeme skutečně jistí.

„Budete tam ještě?“ z hlasu nejmladšího bratra zněla pochybnost. Na dané místo mohl dorazit nejdříve za hodinu.
Alice ze zadního sedadla zkontrolovala dvojici mužů vpředu auta. Kajetán seděl rozvalený na sedačce spolujezdce – nepřipoutaný. Provokativně se usmíval.
Petr, kupodivu ještě stále jeho přítel, se zhluboka nadechoval. Jeho sebeovládání opět dostávalo na frak.
„Neser mě, zapni ten pás, než ti něco udělám.“
„Co třeba?“ zajímal se černovlasý právník vesele. Vytáčet Petra bylo jeho životní poslání. „Chci to slyšet ve všech podrobnostech.“
Petr se nadechl. Nebezpečně mlčel.
Alice si odkašlala. Zůstala ignorována.
„Jo, bude to tu ještě na dlouho,“ povzdechla si do telefonu.

V každém závanu větru byla hrst ostrých ledových krystalků. Catherine se po kotníky bořila do černého sopečného prachu. Okraje mraků postříbřilo ukryté sluncem. Někde za obzorem šuměl oceán. V potoce zurčela voda. Všude okolo se tyčily majestátní kužely dřímajících sopek.
Prostě příjemné islandské odpoledne. Klidně by tu stála věčně.
Dříve nebo později se bude muset otočit. Podívat se na jiný tyčící se objekt. Obrovský válec a v něm díky komínovému efektu bezpečně chlazené servery. Napájené geotermální energií.
Catherine byla správkyní obřího epitafu.
Miliardy lidí převedených do digitální podoby.
Když je před lety uploadovali, nikdo nepředpokládal, že tam zůstanou tak dlouho.

Netušila, že jejich vztah vydrží tak dlouho. Popravdě, předpokládala, že ho v listopadu, jakmile začne být nevlídněji, nechá a vrátí se do Prahy, za životem. Ale nějak to spolu na té vesnici vydrželi. Některé dny vyžadoval, aby běhala jenom kolem něj. Odpouštěla mu jeho náladovost; ne vždy reagoval dle jejího očekávání. Začala být na něm opravdu závislá. Tulila se k němu. Obzvláště když se vracela z práce pozdě, stal se jí téměř životní nutností. Nutno přiznat, že když potřebovala, také on jí občas uvařil a upekl. Nesnášela ovšem, když jí podkuřoval.
Sporák Varka (na dřevo i brikety) do každé rodiny.

To, co Hagrid uviděl na obrázku madam Prýtové, mu nedalo spát. Doslova.
„Tý žoužele si kromě mě nikdo jiný nevšim,“ svěřoval se pochrupujícímu Tesákovi. „To hrozí vobřím průserem. Pokud je to teda dovopravdy to, co si myslim. Musim si to prohlídnout pořádně. A rači hned. Aby tam ten mrňavej prevít ještě ráno byl. Aby von někam neutek.“
Hagrid rázně odhodil pruhovanou peřinu, popadl hůlku maskovanou parapletem a polohlasně si zopakoval „lupu“ - jednoduché kouzlo, které ho naučil bývalý hajný Ogg. Hodilo se, když potřeboval nějakému zvířeti vytáhnout třísku nebo klíště. Zabouchl dveře hájovny a vydal se teplou letní nocí k hradu.