DMD č. 09. pro 9. 4. 2025. Téma: Sluneční paprsek

Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije nit,

básnil bych, nesedět půl roku na ledovci,
ztuhlej jak pitomý mražený tudorovci,
to zrovna nebejvá atmoška na šití,
na zadku prodřená díra, no do řiti,

zakouslej věčně tak akorát do zmrzky,
vyhlížím nadarmo sluneční paprsky,
promrzlej na kost, šos jako sochu,
to sis to pořádně podělal, hochu,

den co den mačetou sekat tu do ledu,
dušičky v čudu a tuleni k obědu,
večeři, snídani, oběma svačinám,
zabalit to tu a odfičet do jinam,

To bych si přál tak příšerně moc!
Kdy sakra skončí ta polární noc?

K čemu jsou vůbec vodníci v Grónsku?!

Potáceli se za ohradou, v závějích, Prepper byl připraven. Na cokoliv.
Počítal s blackoutem, se sněžným kataklyzmatem, globálním kyberútokem. Vše nastalo. Pořád je ve hře zombie apokalypsa.
Sledoval je optikou. Jevili pouze známky únavy. Táhli své batohy z civilizace. Bloudili, nebo je něco vyhnalo mimo silnice. Mohl je oslovit, informovat se.
Prozradil by se, požadovali by pomoc.
Nebyli skupinou, které chtěl být součástí. Nebyli psychicky připraveni, neměli dovednosti, musel by sáhnout do svých zásob.
Zůstane skrytý.
Mezi mraky přeblesklo slunce. Úzký paprsek dopadl na skupinku. Osvícení, příslib, že budou zachráněni.
Z východu vylétla světlice. Zpozorněl. Třináctý dělostřelecký sbor Jince žije.

Kapitán Lothar Engelhoff hleděl do periskopu na můstku ponorky U-527 a měl dobrou náladu.
Zřetelně viděl, jak se proti posledním paprskům slunce se zřetelně rýsovaly siluety lodě. Ne lodě. Ale lodí. Jedna, dvě, tři, támhle čtvrtá a za horizontem další stopy kouře.
V Lotharově vousaté tváři zasvítily zuby ve vlčím úsměvu.
Našli je.
Našli celý konvoj.
Energicky sklapl madla periskopu a přikázal jej zasunout.
Teď budou pod hladinou svou kořist ještě pár hodin klidným tempem sledovat. Není kam pospíchat a navíc, mohli by tím upozornit operátory sonarů na doprovodných plavidlech.
Počkají si na půl druhou hodinu ranní.
Pak začne lov

Padmé vypustila z nádrže zbytek vody do láhve a zamžourala skrz ochranné brýle na horizont. Ostré sluneční paprsky ji bodaly i skrz plášť. Za jakýchkoli jiných okolností by nevytáhla paty z lodi do setmění.
Dalekohledem přehlédla obzor. Slibný tmavý útvar na severovýchodě.

Šly jen dvě a čtvrt hodiny. Připadalo jí to jako celý den.
Erma se zničeně sesula na chladnou podlahu jeskyně. Padmé skrz mžitky před očima pověsila plášť přes vchod, než ji následovala.
Komlink nechytil žádný signál.
„Jak jsme daleko?“ zeptala se Erma.
„Ne dostatečně.“
Erma vykoukla ven a přepnula ušní implantát. „Slyším motor.“
„Loď?“
„Něco menšího. Spíš speeder.“

On zaútočil? Tohle Vratislav nepředpokládal. Sám předem zaujal střeh s mečem namířeným proti protivníkovi, připraveným pro bod přímočarý a rychlý jako sluneční paprsek. Salvátor chtěl nejspíš využít moment překvapení, srazit mu meč do strany a zasáhnout Vráťu sekem svrchu. Rána přes čepel opravdu přišla. Ale Vratislavovy reflexy neselhaly. Zpevnil se proti nárazu a ruce mu vzápětí vystřelily nad hlavu.

Šermíři se v plné rychlosti srazili s předloktími před obličeji a zbraněmi nad hlavou. Ani jeden nebyl v pozici, ze které by mohl smysluplně zaútočit. Salvátora přešla touha postupovat kupředu. Začal se stahovat. V tu chvíli mu předloktí rozetnul Vratislavův protiútok.

Sluneční paprsek dopadl jí na víčka
pobíhá ve starých uličkách
barvy se mihotají jak se odráží světlo
ve stínu není takové peklo
pod katedrálou hora lidí
však ona mezi zdmi slídí
pobíhá tam a sem
nepřemýšlí, jde přímo za nosem
pak na chvíli se zastaví
svůj dech na vteřinu zatají
jak krásný výhled naskytl se
vracela by se sem v jednom kuse
až by prostě zůstala
radostí by zpívala
pod nohama proběhne jí kotě a trochu se otře
sedne si, ocásek složí, o kotník se opře
sluníčko na nebi směje se a líně plyne
koťátko přimhouří svá očka a zívne

Rio rozumí řádu světa. Životu a smrti. Konci a začátku. Koloběhu nekonečné výměny, věčně se opakujícímu času. Vidí krásu v utrpení a ošklivost v radosti. Rozumí a ví, jak se věci mají.

Agatha prosí, žádá, zapřísahává. Bojuje o život jejich dítěte vším, co má. Chce tak málo! Jenom rozvrátit přírodní řád. Chce paprsek slunce uprostřed bouře.

Nicky se narodí do vypůjčeného času. Stojí na půli cesty, mezi koncem a začátkem, životem a… Drží ho láska tak silná, že poruší zákon umírání. Je slunečním paprskem uprostřed bouře. Ale ne navždy. Smrt, jeho matka, ho nakonec za ruku převede na druhou stranu.

"Podívej, není to slunce krásné?"
"Pravděpodobně ano."
"Jak to myslíš, pravděpodobně?"
"Nemůžeme s jistou říci, jak v současné chvíli Slunce vypadá. Nemůžeme si být dokonce ani jisti, zda vůbec existuje."
"Co to říkáš? Vždyť ho oba vidíme na vlastní oči!"
"Slunečnímu paprsku trvá v tuhle roční dobu bezmála osm a půl minuty, než dorazí na Zem. Díváme se na Slunce, jak vypadalo v nedávné minulosti. Mohlo mezitím teoreticky explodovat."
"To by přece trvalo déle než osm minut!"
"Je pravdou, že v současnosti neznáme technologii, která by to umožnila. To ale tuto možnost úplně nevylučuje."
"Ach jo. Jdu si pustit Titanic."

Na začátku všeho byla tma.
Dobře, nebyla to vyloženě tma tmoucí, spíš takové hutnější šero, jaké zakrývá svět chvíli před úsvitem. Venku řvali ptáci z plna hrdla, jako to takhle na jaře dělávají s železnou pravidelností každé ráno, a obloha zvolna světlala. Přesto trvalo ještě hodnou chvíli, než se střechou chrámu prodral dovnitř první sluneční paprsek a dopadl na oblinu vaječné skořápky.
Svět se ponořil do ticha, jako by zadržel dech.
Minuty plynuly a slunce dál šimralo skořápku a vyprávělo jí o širé obloze a zelené trávě, o dracích a lidech. Ponoukalo a volalo a lákalo.
Až najednou…
Skořápka praskla.

Ten den by se klidně mohl podobat všem ostatním.
Ráno jsem vstala a pomalu se oblékala na kontrolu k lékaři.
Ještě zavřít psy do kotce. Nebe bylo zatažené a mít tady dva bláťuláky jsem zrovna moc netoužila.
U lékaře to probíhalo jako jindy - šikovná sestřička mi rozpíchala třináct dírek než mi vzala krev.
Pan doktor pomačkal, pobručel, koukl na výsledky a řekl, že vše je na můj věk Ó-Ká.
Venku se temnou oblohou prořízl jediný paprsek slunce.
Jako by se nám omlouvalo.

A v tu ránu se nebesa rozplakala.

Severní Morava se potápěla do vody.

Byl pátek 13. září 2024.