DMD č. 09. pro 9. 4. 2025. Téma: Sluneční paprsek

Kalné ráno. Ocelově šedé mraky stáhly oblohu blíž k zemi. Svět je náhle menší, těsnější a svírá. Do kostí se zahryzává zima. Dávno překonané instinkty křičí: “Hledej potravu! Hledej bezpečí!”
Horká čokoláda. Sušenky. Ochranný val péřových duchen. Vítr za okny výhružně sviští.
Pak se roztrhnou mraky. Zlatavý záblesk se odráží od oken sousedního domu. Zatáhnu závěsy. Dovnitř nesmí proniknout ani paprsek!
Sluneční paprsky totiž odhalí zrnka prachu tančící ve vzduchu, mastné otisky rukou na dvířkách kuchyňské linky i skvrnu na gauči, co by si zasloužila vyčistit. A to já nemůžu potřebovat.
Já mám dneska válecí den a uklízet prostě nebudu!

Jemná záře kolem lidí,
různé barvy, různý svit,
a on tvrdí, že ji vidí,
lidské duše lehký kmit.

Lidé mu to nevěří,
ani se jim nediví,
klíčovou dírkou duše dveří,
tohle světlo nevidí.

A tak tiše v koutě sedí,
hlavu v dlaních opřenou,
na barevné duše hledí,
jen tu svou má zavřenou.

Tiše sedí, možná pláče,
jak jsou lidi vlastně slepí,
divoce mu srdce skáče,
když se na něj černo lepí.

Černo smutku dlouhý šos,
kterým duši přikryje,
malý chlapec tahá nos,
oči v dlaních ukryje.

Vidí duše jiných lidí,
chrání jejich zář,
jen tu svoji nevidí,
smutek halí tvář.

Paprsek vycházejícího sluníčka pronikl škvírou mezi závěsem a rámem okna do chaty a pošimral Pankráce. Pankrác se probudil a protáhl. Vyhrabav se z postele, vylezl jen v trenýrkách a bos ven z chaty.
Ranní rosa v trávě jej mírně studila, on toho ale nedbal a vyrazil směrem k potoku. Vstoupiv po kotníky do vody, opláchl studenou vodu většinu svého těla. Pocítil, jak se mu rozproudila krev.
Paprsky sluníčka prodírající se mezi stromy příjemně působily na jeho tělo. Pankrác se zamyslel. Je to opravdu idylka, tady v jeho alternativním přírodním sídle. Ale Jenovéfu kvůli tomu budit nebude, ta chce ještě spát.

S prvními slunečními paprsky se začal přeměňovat.
Černý pes začenichal, hledaje stopy poranění. Žádný nebyly. Vlk uvnitř potřeboval vyvenčit a Tichošlápek vypadnout z temného domu.
„Jsi v pořádku, Moony?“ zeptal se Sirius a přehodil přes něj deku.
Fyzicky lépe než za posledních několik měsíců. Psychicky… Nevěděl.
Přikývl a nechal se Siriusem vtáhnout do objetí. Jako kdysi.
Záleželo na tom, že byli spolu. Občas si hráli, že se nic nezměnilo. Že James nezemřel. Že Sirius nestrávil dvanáct let v Azkabanu. Že Remus neskončil jako opuštěný vlkodlak.
Hráli si na to, že byli mladí a život měli před sebou.
Pěkně zvrácená hra.

Křik, řev a náhodné výstřely vystřídalo ticho. Ale nebylo to ticho útěšné ani posvátné. Na tom, co se z katedrály stalo, nebylo posvátného nic.
Kněz vylezl z úkrytu a otevřel zkřížené, pomalované dveře.
Jeho nohy odhrnovaly svinstvo, popel a třísky lavic, obrazů a soch.
V mysli se mu zjevil Jób a pak taky Jan.
Poklekl u pošpiněného oltáře, modlil se a plakal. Jeho slzy ale nebyly pro hmotné statky a jeho modlitby patřily duším umučených v posledních dnech.
A pak mraky odpluly a slunce se opřelo do jediného nerozbitého okna.
Zdi pokryté sazemi získaly zpět své barvy a kněz naději.

Velkým problémem na vesmírných lodích je nedostatek přirozeného slunečního světla a s tím související zdravotní problémy, proto součástí modernizace Na Vlastní Nebezpečí bylo i zbrusu nové solárium.

„Tohle se jmenuje Sluneční Paprsek,“ předváděl asistent posádce jeden z přístrojů. „Tady si lehnete, zapnete – a do hodiny máte krásně opálenou bronzovou pokožku. Předvedu vám to,“ položil na lehátko jedno velké oškubané vesmírné kuře, potřel je opalovacím krémem a pak přístroj zapnul. Ten chvíli nabíhal, následně se opalovací žárovky rozzářily do běla – a po deseti minutách šokovaná posádka hleděla na spálený škvarek v siluetě kuřete.

„Asi to ještě potřebuje trochu poladit,“ poznamenal někdo.

Ticho královského sálu přerušovaly jen kroky Karlovy. Sem a tam, tam a sem - mašíroval kol dubového stolu s rozloženým plánem města pražského.
Přítomní královští kameníci a hvězdopravci ani nedutali.
Karel provedl otočku a vrhl se k plánu.
"Ha!"
"Ha?" zopakovalo nejistě shromáždění.
"Umístíme-li naši věž sem!" Karel zabodl prst do plánu, "hned vedle našeho mostu, pak za úsvitu dne jarní rovnodennosti zamíří sluneční paprsek skrze ni a skončí - zde!" Prst putoval na vrch Laurenzberg.
"Ano, Vaše Veličenstvo," přispěchal jeden z astronomů snaživě. "Tam je... kopec."
"Kopec," pronesl Karel zklamaně. "Nu což! Však budoucí generace si zde už něco významného vystaví!"

Stálo to 200 zlatých přivést ho zpět mezi živé.

„Na co si u všech pekel myslela? Aktivovat ten výbuch. STÁL JSEM PŘÍMO TAM! Bohové. Máš vůbec ponětí jak strašně to bolelo?“

„Myslela jsem, že tě ten náš parazit před sluncem chrání?“

„Inu, zřejmě to má své limity. Někde mezi krásným letním dnem a PLNĚ KONCENTROVANOU SILOU SLUNCE!“

„Promiň, příště budu opatrnější.“

„Příště? Ne, ne, ne. Jestli někdy bude příště, já budu ten, kdo stiskne spoušť.“

Musela jsem se zatvářit opravdu lítostivě, nevydržel být naštvaný dlouho.

„Dobrá, vážím si toho, že se snažíš svou chybu napravit. Jen už to nikdy nedělej.“

Bez světla se neobejdete. Když jste fotograf, tak vůbec. Vyhlížíte pozdní odpoledne, kdy slunce zapadá v měkčích, nazlátlých barvách. V poledne je totiž světlo moc tvrdé, studené. A když je zataženo, chybí stíny, detaily i výraz.
Aljašské slunce to dobře ví. Medvědi že jsou hlavními hvězdami? Pfff. Slunce je zaprvé hvězda doopravdy, a za druhé bez něj by řeka byla mdlá, nic by se netřpytilo, mraky by večer nudně zešedly.
Taky je pěkně prchlivé. Někdo si stěžuje, že ho na platformě oslňuje? No a? Co má jakožto oslnivá hvězda asi jiného dělat?!
Když se urazí, nevykoukne celé dny. Smůla, fotografové.

Midshipman má předky ze severu. V duchu hesla "není špatné počasí, jen špatné oblečení" si od prvních dní spokojeně nechá po kožichu stékat ledové provazce deště, zatímco bocman klepe kosu. Teplota se pohybuje těsně nad nulou. Ta pocitová ještě níž. Navrhuje změnit úsloví z "počasí, že by psa nevyhnal" na "počasí, že by bocmana nevyhnal". Midshipman bocmana klidně vyžene. Do mrazu, deště i fujavice. Když ho první paprsky předjarního slunce začnou hřát v černém kožichu, přichází změna. Midshipman se s jazykem na vestě umístí do stínu.
"Jen si zvykej, bude hůř," pomyslí si bocman. Teploměr ukazuje dvanáct stupňů nad nulou.