DMD č. 25. pro 25. 4. 2025. Téma: Noc plná zázraků

Najdi jehlu v kupce sena.
Najdi tři kluky uprostřed Vysočiny.
Kopečky, údolíčka, úbočí a rokle tu vytváří bludiště. V chronicky vlhkém terénu se špatně hledají stopy, a pokud náhodou nějaké objevíš, brzy mizí pod kopýtky ovcí, které zde courají.
Potřebuješ znalost území a těch, které hledáš. A zatracenou dávku štěstí.
Vyrazili na průzkum, povídal Charles.
Najdeš je. Radši dříve než později.
Padá noc, ale tobě trocha tmy nevadí.
Jsi poblíž hranic, ale co. Detektorem se nezdržuješ.
Míříš přímo do Zóny.
Nic ti neudělá, ale to není žádný zázrak.
Od nízkých mraků se odrazí světlo ohně.
Tohle zázrak je.
Máš je.

Aktuální noc ubíhá a já přemýšlím, zda jsem někdy zažil noc plnou zázraků. Připadá mi, že spíše ne. Naprostou většinu důležitých životních okamžiků jsem prožil ve dne. Koukám z okna, nic zázračného nevidím. Usedám zpátky k notebooku.
Z rádia zní Miro Žbirka a jeho píseň, kde zpívá o zázraku. A dochází mi to. Vždyť každá noc je plná zázraků! Stovky a tisíce lidiček kolem mě prožívají své životy a v nich okamžiky, které si dříve či později vyhodnotí jako zázrak.
Záleží jen na přesvědčení každého z nás. Podle mě je zázrakem už jen celý tento svět a systém jeho fungování.

Čas lásky, míru a porozumění.
Jenom jsem to porozumění neměl hledat u bratra mýho otčíma, kterej to vzal jako pozvánku. A otčím se samozřejmě nasral na mě.
V kostele nemrholilo, ale mrzlo tam taky, a dál jsem vůbec nevěděl kam. Bloumal jsem vyparáděným městem a koukal, kde by se dalo schovat.
Až si mě všimli poliši. Zbytek noci jsem strávil na služebně, zatímco mi promlouvali do duše, než dorazí máma.
„Už odešel Toby?" chtěl jsem vědět. „A Richard, zmydlí mě?"
„Richard prásknul dveřma," oznámila mi. „Ale předtím mi ještě zničil dárek pro tebe."
Richard v tahu? Nejlepší Vánoce mýho života.

Letadlo se řítí tmou a sezení u okýnka postrádá svou cenu. Ale někde v La Manche pluje loď – a celá svítí!
Pocitová teplota dvě stě pod nulou. Podlaha v doubledeckeru je slepená kdovíčím a řidič se valí, jako by vezl pytle brambor. Ale slečna, co právě nastoupila, má králičí ouška!
Zastávka má stejné jméno, ale není to ona. Běháme po okolí. Prší. Leje. Mrzne (dobře, doopravdy asi ne, ale pocitová teplota! Viz výše.). Ale tichou ulicí jako mimochodem proběhne liška. Úplně normálně liška, skoro uprostřed Londýna!
Cestování je někdy o nervy, ale (nejenom) noci jsou vždycky plné malých všedních zázraků.

Chuuya sedí na střeše nejvyšší budovy v Jokohamě a pozoruje noční oblohu, když za sebou najednou uslyší kroky. Otočí se, je to Dazai. Od té doby, co Dazai opustil Přístavní Mafii se viděli jen párkrát.
Chuuyovi přeběhne mráz po zádech. Něco je jinak než obvykle.
Dazai se usmívá. Drží v ruce kytici kamélií a podává mu ji. Chuuya je tak překvapený, že ji automaticky převezme.
„Co to…?“
Dazai ho nenechá větu dopovědět a políbí ho.
„Chuuyo, miluju tě. Od první chvíle, kdy jsme se potkali.“
„Co to meleš za blbosti?“
Myslíš to opravdu? Stal se zázrak, že opětuješ moje city?

"V tuto noc projdu egyptskou zemí a pobiji všechny prvorozené v Egyptě – jak lidi, tak dobytek. Vykonám soud nad egyptskými bohy: Já jsem Hospodin."
Noc, kdy nikdo nespí, protože kolem prochází hrůza a soud, ale taky vykoupení a radost.
Noc, kdy si smrt podává ruce se životem.
Noc, kdy si můžeme a musíme zvolit, jestli zůstaneme 'pohodlně' v zármutku a tragédii, nebo vykročíme do neznáma k naději a svobodě.
Noc, kdy se všechno obrací naruby.
Noc, kdy jíme ve spěchu, ale máme čas pokládat otázky a vyprávět svůj příběh.
"Pesach je oběť beránka Hospodinu, který v Egyptě ušetřil domy Izraelitů."

Už od studií se Miqueu často zapomínal s Peirem v šenku.
Méně časté, zato vřele vítané byly návštěvy pod Izarnovou střechou. Biatris objevila v bratrovi nečekaně srdečnou strunu, když prvně sevřel v náručí synovce. Maličká Nitona si ho pak omotala kolem prstu.
Nebylo marno pálit svíce do noci, když vyprávěl barvité příběhy světa. Talent slova zdědil po otci. Dětičky mu visely na rtech, dokud jedno po druhém nepřemohl spánek. Naposledy si vzpomněl na příběhy svatých, které Peiro tolikrát nad sklenkou vylepšoval.
"Katežinu mám nejuači, stuejdo. Škoda, že na ni teta Josi nevěží," hlesla neteřinka, než se stulila Biatris na klíně.

Típla telefon a začla rozdýchávat, co bude muset udělat. Prohodila některé hacky v cyberdecku.

Tentokrát musí mít náskok ona. Vyběhla mezi regály a začla sypat hacky, co to šlo. Sepla implantáty, aby rychle oběhla uličku. Než se cíl stihl otočit, už letěla rána na spánek.

"Mám ji. Jedu za váma do laborky."

Vyběhla z bezvládným tělem ze skladiště a naskočila na motorku.

Před laborkou už čekalo několik lidí. Ty vyděšené pohledy, když viděli, co to veze, nejde ani popsat.

Po pár hodinách v laborce: "Je fakt zázrak, že to zatím přežila."

"No teď je řada na vás, abyste předvedli další ..."

Hlasy se jim vracely do mysli. Androidi po celém Detroitu vybíhali z exterminačních center, posílali myšlenkové zprávy.

Děkuji, Markusi! Jsi náš spasitel!

Markusovi bylo jedno, jestli byl spasitel, rA9, či co. Chtěl jen svobodu pro své. Prezidentka prohlásila, že vláda chápe androidy, uznali jejich dosavadní mírumilovnost. Uznali, že androidi mají smysluplné nároky, pustili ostatní.

Simon stál vedle něj, unavený, ale usmíval se. North křičela radostí, mávala pěstmi vzduchem. Josh byl příjemně překvapený. Do samého konce nevěřil, že by to šlo násilím. Že by vedlo k víc než dalšímu násilí. Markus věděl, že je ještě čeká hodně práce... Ale byl šťastný.

Bledý úplněk pomalu šplhal na oblohu a vrhal své pableskavé světlo na majestátní hrad.
Stojíme na místě s dobrým výhledem, jak je naším zvykem.
Měsíční paprsky se odráží v temných vodách jezera, po němž občas proběhne vlnka, jak se oliheň protahuje.
Úplně ta nejlepší scenérie, aby se objevil upír.
A právě proto tu čekáme. Bohužel se zdá, že zbytečně.
„Nechoděj za úplňku spíš vlkodlaci?“ projeví své pochybnosti Gwen.
„Taky bych myslela, ale dostala jsem tip,“ povídám. „Prej bude dneska nějaká divná noc...“
„To teda je,“ ukáže Gwen k jihu. „Hele.“
Slabě, ale přece tam poblikává Jižní kříž.
„Houstone, máme problém.“