DMD č. 30. pro 30. 4. 2025. Téma: Myš dobré naděje

Daniel von Drak se zašklebil. Kupodivu vesele. „Já jsem to říkal,“ prohlásil k Jaroslavu L., který se ovšem mračil.
„Nebudeš po nás, doufám, chtít, abychom to uklízeli?“ zajímal se.
„Nebudu. Povolám Sklepmistra a jeho partu. Ti už to dají do pořádku. Jen se musím dostat do deváté uličky,“ řekl správce a skepticky pohlédl na spoušť před sebou. Tudy se projít nedalo.
Správce sbírek naštěstí znal jinou cestu, kterou kolegům ukázat nemohl.

Sklepmistr dorazil zanedlouho.
„Myš dobrých nadějí,“ mumlal. „Dva mloci, jeden tchoř, poltergeist, hadi. Kostra. Spousta obludností… Co jsi to vystavoval?“
„Byl to plšík lískový,“ opravil Sklepmistra Daniel. „Výukové materiály.“

Z lodi jako první vypadla ta podrazácká krysa Talen a pak vystoupili dva vojáci a vůdkyně.
„Gesto naší dobré vůle,“ řekla. „Udělejte s ním, co chcete. Jsem Bonna Espera.“
„Dovolte, abych vám představila krále Haigura.“

„Slíbila mu plnou podporu. Nebylo na tom nic složitého, oba mají stejné cíle.“
„Ale bylo. Bez tebe by se nedomluvili.“
„Asi máš pravdu. Jak se dařilo tobě?“
„Povedlo se mně přesvědčit většinu vlády, aby odsouhlasili vypsání voleb a zřízení parlamentu. Teď doufám, že král nebude mluvit o abdikaci, dokud se situace nestabilizuje.“
„Nebude. Dá na tvoji radu.“
Za okny ubíhal vesmír.
„Je načase jet domů.“

Pobřeží Normandie je větrné celoročně. V srpnu navíc svítí slunce. Nad pláží, která se nezúčastnila vylodění a je tímto nezajímavá, sedí postarší muž. Jako každý rok od konce války. Sedí a kroutí knoflíky podivného rádia. Čert ví, co ten člověk hledá. Najednou se do prskání a šumění ozve:
"... ré naděje pro Patagonské pingvíny. Myš dobré naděje pro patagonské pingvíny. Prší kolíčky."
"Patagonští pingvíni pro Myš dobré naděje. Kopu kyblíčky."
Muž se zhluboka nadechne.
"Pánofé...?"
Hlas se skoro zlomí.
V rádiu je bezdeché ticho.
"Hansi...?"
I tenhle hlas se třese jak polštářový pinč.
"Še fy... še fy ste sase směnili příručku?"

Freyje se někdy přezdívalo Mús, protože často sedávala v koutku místnosti a tiše jako myška přihlížela probíhajícímu porodu. Nenápadná, neviditelná, přesto přítomná.
Ne vždy byla u porodu hned od začátku. Některá obydlí byla vzdálenější, a tak Freyja chodila, až když byla žádána. Ženy ji volaly různě, někdy s prvními porodními bolestmi, někdy až v závěru, aby dohlédla na to, že je vše v pořádku, někdy ženy asistující rodičce posílaly pro Freyju, když se jim něco nepozdávalo.
A když porodní bába dorazila, přišla s ní do místnosti i dobrá naděje, která rozehnala všechny strachy.
Přinesla pocit bezpečí. Teď bude všechno dobré.

Vypadalo to, že Bandita s Chimreou komunikuje telepaticky, podobně, jako to dělával se mnou.
Moc jsem toho neviděl, ale přišlo mi, že mají mezi sebou nějaké spojení. Přesně takové, jako mezi sebou mývají lidé, při lásce na první pohled.
Trochu jsem Banditovi záviděl, protože jsem věděl, že ani jako Strážce, ani jako ex-člověk si družku nenajdu.
Posadil jsem se na výstupek u skal a koukal na to, jak spolu dovádějí.
V koutku oka jsem zahlédl nepatrný pohyb, ale nepanikařil jsem. To byla Murinka, takzvané znamení dobré naděje.
Mezi Banditou a Chimreou to jiskřilo. A já věděl, že to dobře dopadne.

Rozlehlá je šířina nedozírného oceánu. Vlny se tříští o pobřežní skaliska, vyhazujíce smolné chaluhy a ryby ke smrti uschnutím.
Nedaleko pluje loď, hrdá příď nese název, který by se do basicu dal přeložit jako Bezejmenná.
"Dokázali jsme to," vydechne lodivod, když plavidlo mine nejzazší výběžek pevninský a vnoří se do nových vod.
"A jak že tomu tady říkáte?" pokazí tímto všedním dotazem dobrodružnost okamžiku Tyros.
"Myš Dobré Naděje. Jsme první, kdo ho obepluli. Mnozí se pokoušeli a bídně ztroskotali na pobřežních skalách."
Loď mizí v dáli.
Gwen a kluci se zamyšleně dívají na obřího hlodavce, který na rozloučenou mává packou.

Molo bičují vlny, vítr sílí. V přístavní putyce mořský vlk si pěnu z piva sfoukává. Ještě jedno! Objednává.

Hřbet ploutve největšího úlovku nad ním hrdě vypíná se. Za pultem krůpěj ho pokropí, jako v koši stožáru své karavely.

Venku lije jako z konve, to vzpomínky kapou na mokrou palubu – hospodská prkna vržou, rozlévá se pití.

Praská loď v bouři, láme se na tisíc kousků. Přežil, ztroskotal na ostrově nenáviděné souše. Zapíjí žal nad ztrátou. Naděje šedá jak myš, žlutá jak slunce po hurikánu, potápí se a stoupá – ze strany na stranu, nahoru a dolů, když kráčí na lože své pozemské.

„Už bude dobře,“ konejší Medu štíhlá žena.
„Mám hlad,“ pípne dítě.
Vedle stojící muž vyloví z vaku placku a jablko. Meda se do nich okamžitě zakousne. Pak ale vyskočí. „Mája! Kde je můj pes?“
Žena ukáže ke křoví, odkud předtím zaslechla štěkot. Meda se tam okamžitě vydá. Nohy má ještě slabé, ale Máju tady nenechá!
Cestou si všimne roztřepeného rozhraní. Lehce ho rukou srovná.
„Švédové, musíme pryč,“ zaslechne ženu.
„Bez Máji nejdu,“ protestuje Meda.
Žena vezme do sedla ji, muž Máju.
Vojáci o nich neví, ale smyčka se rychle stahuje. Tudy neproklouzne ani myš.
Vjíždí do lesa. Tudy snad proklouznou…

Tchořím krokem se plíží tma.
Komáři dobzíkali, myši zalezly do děr a ze skalního ostrohu houká výr.
Poslední oharky šedě žhnou. Sedíme kolem ohně a mlčíme. Je o čem.
O studánce ve skalách. O šedých ostřicích v modrých horách. O zpěvu lelka.
O nejstudenějším bivaku a poslední kapce vody.
O nocích prochozených do rozbřesku, o pitomejch písničkách, co nám při nich tečou slzy, o špagátech, co nás spojují. O jištění.
O tom, komu můžu věřit.
Koukám do zbytků ohně a je mi hezky.
Kristinka konečně usnula.
Tohle všechno jí chci dát.
Bude to s ní jiný.
Bude to pořád stejný.

„Podívej, done Bosco! Myš!“ křičel chlapec. S dlaněmi sevřenými do mističky utíkal ke knězi.
„Vidím, Michaeli,“ usmál se Jan Bosco. „Má očka jako korálky. Co s ní budeš dělat?“
„Odnesu ji. Co kdyby okousala zeleninu v zahradě,“ prohlásil Michael.
„Já bych ji chtěl…,“ protáhl Giusepe. „Vystlal bych jí bedýnku senem a krmil zbytky od večeře.“
Don Bosco se jeho nápadu pousmál. Večeře bývaly někdy stěží dostačující pro kluky, kteří na Valdoccu bydleli. On sám tehdy nejedl.
„Co budeš jíst ty?“ zajímal se Domenico, který viděl dojatý smutek v očích jejich ochránce.
„Uskromním se.“ Giusepe měl naději a toužil chovat zvířátko.