DMD č. 30. pro 30. 4. 2025. Téma: Myš dobré naděje

"Naštěstí ti hajzlové nevědí, že tenhle barák je napojený na síť podzemních chodeb," polohlasem informoval své spoluvězně Jindřich. "Na druhé straně tohohle tunelu budeme v bezpečí."
Jan zbledl a z tváře mu sklouzl jeho typický lehce přezíravý úsměv.
"Copak jsme krysy?" pokusil se o sarkasmus, ale hlas se mu skoro zlomil. V očích mu blýskala panika.
"Je tam dost místa," ujistil ho Jindra.
"Já... já nemůžu."
Rezolutní zavrtění hlavou, které se na konci promění v poražené svěšení a trhnutí rameny.
Když zůstanou sami a Jan se otočí zády, Jindřich ho nacvičeným pohybem omráčí. Vzbudí se na svobodě na druhé straně.

Sklání se nad mapou, prstem hladí zakreslené čáry cest. Rudná, Úhonice… Cože?! La Souris de Bonne Espérance? Tady?!

Barevný kožíšek, uši lehce ohryzané kočičími zuby, dlouhé hedvábné vousky. Sedí na terase a mhouří oči. Dívá se na slepé rameno. Pozoruje tlustou vrstvu nehybného žabince. Je namazaný na vodě jako máslo na čerstvém chlebu. V másle zabublá. Na hladinu vyletí žlutá housata. Křídla veselých můr rozvíří vzduch. Zavoní pudinkem. Začínají kvést lekníny. Jsou krásné a silné. Stoupá z nich teplo a klid.

Sbalí si věci. Vyrazí na cestu. Nakonec nebude tak těžké ho najít.
Místo, kde všechno začíná. Myš Dobré naděje.

Slunce ztrácí sílu. U cesty svítí jeřabiny. Nad stromy poletují babí léta. Je konec. Krista se vysmrká a předstírá sama před sebou, že nebrečí.

Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe… Zamyslí se. Ta věta je zbytečná. Jinak než nejlépe slibovat neumí.
Milovati… Usměje se. Tohle zvládne! Tátu nemusí, ale mámu má ráda. Nejradši! A Dáňu. A ostatní holky. Možná, že i Mílu.
Plniti povinnosti vlastní… Vyděsí se. Něco takového slíbila?! No potěš! Máma bude mít radost.
Pomáhati bližnímu… Bude se muset snažit.

Kristina vzdychne a vykrouží velikou závěrečnou tečku. Zaklapne deník a pověsí krojovku do skříně.
Zase za rok!

Hagrid přiběhl domů s novinkou. „Už to vypuklo! Ředitelka rozeslala voběžník MYŠ!“
„Cože?“ vykulila oči Olympa.
„No jako že se musí profesoři sejít na poradě a probrat, komu z jedenáctiletejch kouzelnickejch děcek pudou dopisy z Bradavic. Jestli teda sou magický a taky dost chytrý na to, aby mohly študovat na našej škole, protože vono je to dost náročný.“
„Aha, tak to se Kuklík, Puklík ani Dudlinka bát nemusí. Magii prrojevili už jako batolata a inteligentní jsou také. Po nás. Základní školu po rročním odkladu zvládají naprrosto bez prroblémů. Ale co vlastně znamená zkrratka MYŠ?“
„No přeci Magie a Ynteligence Študentů!“

"Hospodin Tě nese ve svém srdci a chrání tě.
Hospodin Tě stvořil a vede Tě k radosti a harmonii.
Hospodin Tě vnímá a bere vážně Tvůj život.
Provází Tě láska a milost Boha Otce, Syna i Ducha Svatého."

Požehnání není jen slibem do neurčité budoucnosti.
Požehnání je konstatování přítomnosti, prostý fakt existence v Boží sféře vlivu.
Je výrazem a připomínkou Jeho lásky k nám; dobroty, která nás chce provázet.

Navzdory tomu, že se nám může zdát šedivě obyčejné, tisíckrát omleté do bezvýznamnosti, maličké v porovnání s masou ostatního biblického textu - Hospodin je přikázal vyslovovat nad svým lidem jako znamení naděje.

S těmito úžasnými živočichy jsem se seznámila díky DMD, když je Regi použila v jednom Hagridovském drabble
.
Už tehdy mě zaujali svými podivuhodnými vlastnostmi.
Například na rozdíl od ostatních hlodavců, kteří se v zajetí dožívají maximálně dvojnásobku běžných let, rypoši dosáhli desetinásobku.
Pokud se jejich mozkových buňkách nedostává kyslík, přežívají jako jediní savci díky fruktóze, stejně jako rostliny.

Dále u nich nebylo prokázáno nádorové bujení, necítí bolest a mají také velkou regenerační schopnost, nedochází u nich k některým metabolickým změnám spojovaným se stářím
V budoucnu by jejich geny mohly být klíčové ve výzkumu nádorových onemocnění, případně genů ovlivňujících vnímání bolesti.

Zatímco venku se pomalu ale jistě formovalo Impérium, v enklávě na Miu Leptonis IV panovalo zasmušilé ticho. Všichni věděli, že neměli jinou možnost než se uklidit, ale zároveň si vyčítali, že aspoň něco přeci jen nezkusili. Nálada tedy nebyla nic moc a na jedné snídani si toho všiml i Šedý Šum.
„Nezoufejte,“ spustil ten nevelký a věkem dost sešlý hlodavec, „již narodil se druhý z rodu těch, co venčí hvězdy, a věčně v poušti nebude. Když vytrváte, vyroste a zlo k prozření přemluví.“
Velmistr na něj hodil deku, tentokrát však podstatně něžněji než obvykle, protože optimističtější zprávu už dlouho neslyšeli.

"Zvládl jsi to."
"Ještě si něco pamatuju,"zašklebil se Crevan. Pak si jen sundal rukavice a opřel se o skalní stěnu. Blue jen kývl, teď si mohl chvilku odpočinout. Vlastně musel. Seržant se o všechny staral od té havárie a předtím boj a ta krevní transfuze... Bylo toho moc.
"Guiliom nám posle nový vrtulník, až přestane tahle potopa." Blue kontroluje i ostatní a pak se vrací ke Crevanovi. Ten zaujatě sleduje jedno místo na zemi.
"Myš! Je tu s náma myší rodinka. Alespoň tu neumřem hlady, kdyby ta potopa trvala dlouho."
"Myši jako poslední BDP?"
"Chutnější."
"..."
"Fakt, mám to vyzkoušený."

David a Bertie spolu neměli mnoho společného. Snad jedině matčin dlouhý úzký nos. David byl šarmantní, pohledný, dravý. Zkrátka lev salónů, miláček davů a všemi obletovaný. Bertie byl vedle něj jen malou šedou myškou. Nesmělý, vedle bratra nevzhledný, k tomu ta protivná vada řeči. Společnou řeč hledali těžko.
Zatímco starší kráčel z večírku na večírek a hemžilo se to kolem něj milenkami, mladší se usadil, se ženou se uchýlili na venkov, aby dopřáli dcerám bezstarostné dětství.
Osud si s nimi zahrál v šach.
David, milovaný princ a následník trůnu, abdikoval.
Bertie, koktavý princ, se stal hlasem naděje v dobách nejtěžších.

Pořádek tu zrovna není, ale to očividně nikomu z přítomných nevadí. Podlaha z udusané hlíny slouží jako stůl i odkládací plocha. Svorně se tu druží škopek, hrnec a pokličky. Opodál osamocen mezi odpadky pošilhává po konvičce škrpál.
Pes sleduje dívenku a loudí po ní jídlo. Malá myška se ho nebojí. Je velmi dobře ukrytá. Nikdo ji nevidí. Natahuje ouška a poslouchá.
„Počasí nám přeje,“ říká muž se džbánkem. „Konečně máme zaseto.“
„Dá-li Bůh, bude letos dobrá úroda,“ říká pohled ženy obrácený k nebi.
„Hm,“ myslí si myš, „taky mám šanci, že se poměju. Už aby všichni vypadli, hlavně ten hafan.“