DMD č. 30. pro 30. 4. 2025. Téma: Myš dobré naděje

Zdálo se to samo o sobě neuvěřitelné, ale muselo to být tak. Ty bakterie sice byly samy o sobě škodlivé, ale ten hlavní problém představoval jed, který produkovaly. V laboratoři se nakonec podařilo vyrobit protilátky, které by měly jed zneutralizovat. S bakteriemi si už tělo poradí samo.

Stál v testovací místnosti a pozoroval skleněné nádoby. V každé z nich byla trpitelka pro dobro lidstva. Bylo to kruté, ale na druhé straně mu před očima přecházely zástupy zraněných vojáků a v křečích umírajících, malých dětí.

Písknutí ho vrátilo do reality. Jedna z myšek ho pozorovala. Její korálková očka se zatřpytila.

Nadějí.

Čtrnáct padlých odevzdali moři. Mohli jen doufat, že budou poslední. Že dostihnou konvoj. A bezpečně doplují.

Frances doplňovala zápis do deníku, když Jones přivedl Ferguse.
Odložila brk. Hlava jí pořád třeštila.
Fergus rozpačitě mnul krempu slamáku.
„Chtěl jsem poděkovat. Za Micheála.“
Poslala ho na smrt.
„Že jsi... jste mu dala šanci.“
Na okamžik se odmlčel. Klika u dveří tiše cvakla.
„A chlapci by chtěli vědět. Až doplujeme… tam. Mohli bychom zůstat?“
Do kajuty vběhla černobílá kočka. Otřela se Fergusovi o lýtka. K nohám mu upustila krysí mládě.
„To rozhodnutí mi nepřísluší.“
Teď už patřili k posádce.
Udělá, co bude moci.

Měsíce jim trvalo najít cestu do podzemí, které by nebránila skála. A pak, najednou, zavřela Helga oči, připravila se na hloubení dlouhého tunelu, ale místo toho udělala jen metrový, než ucítila, že dál už je jen vzduch. Nejen vzduch, ale další tunel. Celá síť tunelů. Opatrně do tunelů vyrazili, ale pravděpodobnost, že jde o past, byla vysoká.
Když ušli několik set metrů tunely, konečně uviděli potvrzení, že našli to, co hledali. Před nimi letěla myš. Dřív by si Helga říkala, že je to nemožné, ale dnes věděla, že přesně tohle je znak, že konečně najdou ty, kteří tu jsou vězněni.

Posledná brána ho delí od vchodu do paláca. Lenže.. zjavne bola konštruovaná tak, že jeden strážca stál na nášľapnom spínači, aby tak druhý mohol pohodlne prejsť na druhú stranu. Čas bol však k mostíku neúprosný.. to čo z neho zostalo, ho ledva unesie...
Má len jeden pokus. Rýchlo sa rozbehne, skočí najviac jak môže a bránu podkĺzne..
Brána sa však zavrela príliš rýchlo.
Naštvane kopol do kovovej konštrukcie. Nič.
Skúsil ju zdvihnúť ručne. Nič.
Nič.
Nič.
Práve vtedy, keď už skoro začal strácať nádej, to uvidel.
Malú bielu myšku, ako si to šinie presne na spínač.
A brána sa otvorila.

Velitel Elánius zoufale pozoroval zástupy golemů hasících muzeum, ve kterém se ten večer konala výstava za účasti Patricije. Kterého nikdo neviděl vyjít.
Najednou uviděl pohyb, ale to jen myš se svými mláďaty opouštěla ohnivé peklo sklepním okénkem. Takže je naděje, že tam jsou ještě živí?
Vtom se ze sklepního okénka vysoukal Lord Vetinari. Elánius se rozběhl a bez rozmyslu ho sevřel do náruče.
„Řekli nám, že jste tam,“ mumlal. „Myslel jsem, že jste m…mr…mrrrt…“
Vetinari opětoval Samovo pevné objetí.
„Pššš,“ řekl skoro něžně. „Jsem v pořádku.“
A nechal Elánia ještě chvíli poslouchat svůj tep. K antagonismu se mohou vrátit zítra.

“Slíbilas mi unikátní hřbitov,” brblal zklamaně Antonín. “Tohle je jen muzeum křížů!”
“Nebruč a čti,” doporučila mu Alex.
Poslechl. Nevěřícně četl. Po chvíli se rozesmál. “Za tenhle epitaf bych tě chodil strašit!”
“Tohle je taky sranda!”
Teď už se řehtali oba.
“Ještě, že to není opravdový hřbitov,” zalykala se Alex.
“Tenhle nápis je příšerný, poslouchej,” slzel smíchy Antonín.

Zde leží Lojza námořník,
v každém přístavu štětku měl,
na slušné mravy zapomněl,
umřel po kousnutí myší,
tak ať to každý slyší.
Bože, slituj se se svým soudem,
až budeš bavit se s tímhle bloudem.

“Ženo má milená, tohle byl úžasný nápad!”

Modrý maják rozhání tmu.
Řidič sleduje kluzkou silnici. Tlumeně nadává. Doufal, že v noci jako dneska ani myš nevyleze, ale konec nadějí.
Kolega znechuceně pozoruje spoutané delikventy. Uválení, strhaní, zakrvácení, chlap zmazaný nějakým sajrajtem, ženská zelená jak sedma. Prý teroristi, tak určitě. Pitomí feťáci.
„Otevřete prosím okno,“ zašeptá žena.
Radši té kryse vyhoví, než aby pozvracela auto. Pootevře na úzkou škvírku.
Xénie lačně hltá proud studeného vzduchu. Cítí, jak se jeho chuť mění. Každou chvíli už… teď! Důvěrně známý závan dobré vzdušné magie.
Chytí Evžena za ruku.
Řidič zvládne smyk těsně nad příkopem.
Oba policisté vyjeveně zírají na prázdná sedadla.

Mraky se proměnily v ryby. Tiché a stříbřité pluly nekonečnou modří. Možná šedí. Barvy byly toho dne nejisté.
On byl nejistý. Kolik spravedlivých.
Blesk udeřil bez varování. Sloup světla spojil nebe s kruhem tanečníků. Oslnivá bílá, okamžik ticha.
Země vydechla oheň. Plameny zachvátily suchou trávu, sežehly rudé květy aflézie a spálily zrádné kořínky aai. Naháčci explodovali v tisících jisker. Nebylo úniku. Shořely ropuchy, krysy i šílený hmyz. Očista ohněm.
Když dohořelo, svět byl jiný. Ztichlý pod prázdnou oblohou. Tečka za větou jednoho věku.
Uprostřed nekonečné šedi se popel pohnul. Zavířil.
Sivý úpon. Šedé ouško. Popelavé křídlo.
Připravení na další příběh.

"Ale doopravdy tomu nevěříš, že ne?" Stanislav zvedá obočí.
"Byl jsem v Asii a není to holý nesmysl."
"Postavení planet nemá vliv na můj život," vrtí Stanislav hlavou.
"To ne, ale energie a aura, to není výmysl. Zažil jsem to," přesvědčuje ho Radek.
"Halucinace."
"Tak ať. Ale svého vnitřního tygra živím," usměje se Radek a cpe mu do ruky narozeninový dárek.
"Právě. Copak já jsem nějaká myš?
"Ale myš je úchvatné znamení, brouku. Tak už to sakra otevři!"
Stanislav nevěřícně hledí na smaragdové manžetové knoflíčky.
Než stihne cokoliv říct, zazvoní mu telefon.
"Musíš si mě vzít," hlesne Lenny kdesi daleko.