DMD č. 11. pro 11. 4. 2026. Téma: My chceme pohádku!

"Tak jaký byl kulturní festival?" zeptal se Keito.

"Hrozný. Vůbec mě nebrali vážně," odpověděla Jukiko, a dál naštvaně zametala schody svatyně. "Chci ty děti nějak přivést ke spiritualitě, ale oni pořád jenom: 'my chceme pohádku.' A nedojde jim, že pohádky jsou všude okolo nich. Co kdyby věděli, že třeba Ičiró z Izakaji u nádraží je Šinigami?"

"To by pro ně byl spíš horor než pohádka. Víš jak se Ičiró dokáže rozohnit, když se někomu nechce umřít..." 

"Tak jsem jim měla předhodit tebe. Roztomilý Kicune kluk by je snad nevyděsil."

"To zní jako výzva." 

"Ach jo. Tak příště radši tu pohádku..." 

„Jste krásné!“ opatrně pohladil tři páry křídel.

Rudé cestičky se pod jeho dotekem probudily a začaly pulsovat. Metoděj okouzleně vzdychl. Ve spáncích cítil, jak novorozeným můrkám bijí srdce, hladce, pravidelně, v dokonalé shodě s jeho vlastním.

Živý mrak nabral další objem. Ztěžka dosedl na vilu. Noční můry zakryly každé okno, spáru i štěrbinu. Nastala nejtemnější tma.

Metodějovi se rozšířily zorničky: „Černé, stejně jako moje sny.  Měl bych vás pojmenovat. Budu vám říkat Di, Vo a Ké.“

Křehká tělíčka se souhlasně zachvěla. Můrky vzlétly a usadily se na vyhřáté kůži dětského zátylku. Křidélka protkaná krví se rozsvítila a začala promítat sny. 

Sedím na Astronomické věži a kochám se výhledem.
Všechno odtud vypadá až neskutečně dobře. Celý tenhle svět, a to i s Voldemortem, má svou nepopiratelnou přitažlivost. Vtáhne tě.
Koneckonců, o tom Harry Potter je. O tom, že být jiný je v pořádku. Že ti Jiní jsou součástí úžasného, fotogenického a magického světa.
Tohle chceme slyšet. My, Jiní.
...
Stejně, když to tak vezmu, mám ale radši tu o tom jak hloupý Honza Luke Skywalker osvobozuje princeznu Leiu Organu, kterou unesl temný rytíř Darth Vader za pomoci kouzelného dědečka Obi-Wana Kenobiho a přitom musí zabít strašlivého draka Hvězdu smrti.
Je mnohem realističtější.

"Kdysi dávno... před dvěma staletími..."

Lambert se ušklíbl. "Nuda."

"Neruš, Lamberte," napomenul ho Eskel. "Mě to zajímá."

"Žila Aen Elle princezna. Jmenovala se Lara Dorren..."

Avallac'h se odmlčel. Pokaždé když vyslovil její jméno, ho bolestivě píchlo u srdce.

"A co se stalo dál?" pobídl ho Vesemir.

"Měli jsme se vzít," pronesl tiše Avallac'h. "Ale Lara se zamilovala do lidského mága. Porodila jeho dítě. A potom… jste ji zabili."

"Sakra," protáhl Lambert. "To je..."

"Pohádka pro ostatní. Ale realita pro mě," dořekl Avallac'h. "Omluvte mě." Vzdálil se.

Když jeho kroky odezněly, Lambert si přihnul medoviny. "Hmm. O Sněhurce by byla lepší."

Zazvonilo k večeři. Přes náves se do Síně přehnal houf dětí. Freyja se usmála a vydala se za nimi.

Naslouchala dětskému štěbetání, rozhořčeným výkřikům i radostnému smíchu. Pod její vlastní radostí ale otevíral dveře smutek. 

Vybavila si hebkost medových vlásků. Jaké by to bylo je zase cítit pod prsty? Srdce se sevřelo, když vzpomínka klouzala pod povrchem uchopitelnosti.

Povzdechla si, aby těžké myšlenky odsunula stranou. Pozorovala drobotinu, zatímco jedla.

Děti ji naplňovaly radostí, když je viděla, jak poprvé obdivují věci, které jsou pro ni tak samozřejmé.

A když po večeři přiběhly a žadonily tetu Freyju o pohádku, nikdy je neodmítla.

„My chceme pohádku,“ zopakovala asi podesáté Singhaia a Jonáš na potvrzení velmi důrazně kývl.

Dělal jsem to nerad. Na dětské pohádky jsem z dětského domova neměl moc hezké vzpomínky. Děda s babičkou pak pro změnu vyprávěli dost. Ty jsem si ale zase nepamatoval celé. Rozhodl jsem se tedy pro českou klasiku Červenou Karkulku a chybějící bílá místa v mé mysli domyslel.

Nevím sice, jestli nakonec vážně skončil vlk v paštice, rozřezaný motorovou pilou, ale po konci mého vyprávění se Jonáš schovával pod peřinou, Singhaia byla na černošku nezvykle bílá a počítač, který jsem podezíral, že poslouchal taky, byl podivně nemluvný.

Byl to den k zbláznění, vyřizování, zařizování, papírování. Do kanceláře se mu vnutila ta baba princmetálová, jedovatá, pomlouvačná. Vyvést ji musel skoro násilím.

Jedněm zemědělcům pršelo moc, druhým málo a všichni měli potřebu ho o tom okamžitě spravit.

Domů dorazil vyčerpaný k smrti. Takhle si to starostování opravdu nepředstavoval.

K tomu děti něco posedlo, u večeře vyváděly jak z divých vajíček, a teď ještě otravují s pohádkou. Jako kdyby na to měl čas a náladu!

Připravil se na to, jak jim to od plic vytmaví. K vlastnímu údivu zjistil, že místo toho říká: „Poslyšte příběh o Devítiprstém Frodovi a Prstenu.“

Velice záleželo na tom, kdo bude chtít pohádku tentokrát.

Kluk, kterého si matně pamatovala z jejich ulice?

Bratr, kterého si nepamatovala vůbec?

Možná král, který ji ráno nechá stít.

Nebo si její posluchač nebude jistý, jakou podobu na sebe vzít, a bude se plazit místností nebo číhat v rohu jako nepopsatelná věc z jiného světa.

Ó, kéž jsi dnes v dobrém rozmaru, záhadná entito 28, která nasloucháš hlasu malé vypravěčky.

Buď milosrdná ke své laboratorní spoluvězeňkyni, když poplete pohádku o cestovateli v čase a jeho věrném psu, který byl samozřejmě robotický, ne živý.

Už dlouho nespala. A docházejí jí příběhy.

"Musíte spinkat," slabikuje Margaret důrazně. Tlupa dětí se začne překřikovat. Korejsky.

"Vím, že... ne, nevím. Co proboha chcete?" 

Pak jí to dojde: Má před sebou děti a je čas jít spát.

"Vy chcete... pohádku?"

Margaret je žena činu. Pohádka bude, korejština sem nebo tam.

*

"Už je odvezli," řekne týden poté otec Mulcahy, "je mi líto, že to bylo tak nahonem, ale je to pro ty děti skvělá příležitost..."

Margaret odloží maňáska, na kterého rozstříhala župan.

"Ale jistě," řekne.

*

"Margaret? Dneska pohádka nebude?"

"Nebuď absurdní, Pierci."

"My... někteří se těšili," Trapper se ošije. Radar nejistě schovává medvídka.

Margaret se tiše usměje.

Muž v kápi položil ministranta na podlahu. Jeho společník sáhl bezvědomému do kapsy. Vytáhl pouzdro a z něj injekci plnou stříbřité tekutiny. Rozepnul mikinu a zabodl injekci do portu na hrudi.

Když stříkačku vyprázdnil, zvedl oči ke knězi, který vše vystrašeně pozoroval.

"Omlouvám se," řekl.

"Nemám zavolat sanitku, Jarku?" zeptal se kněz.

Jaroslav zavrtěl hlavou. "Nepomohli by. Daniel... Je nemocný, ale za chvíli se probere."

"B-bude pak... V pořádku?" 

A ještě tu o Popelce, pomyslel si Jaroslav, který viděl knězi na očích touhu slyšet pohádku, že bude lépe.

"Nebojte se, otče," promluvil muž v kápi. "Ze života se nedá uzdravit."