DMD č. 11. pro 11. 4. 2026. Téma: My chceme pohádku!

Claria si nepozorovaně oddechla, když k platanu konečně dorazila sestřička, opřela se o pokroucený kořen, spustila vřetánko, kývla a začala zpívat.
Dívenka popadla odloženou knížku a ztratila se na opačnou stranu kmene a záhy i do rozečtených řádků.

Vracel se od brašnáře domů, když zaslechl přes drobný lomoz města hlas, který ho před pár týdny překvapil v kostele. Tažen okouzlenou zvědavostí, Izarn brzy stanul na stinném plácku poblíž západní brány. U nohou zpívající dívky caparti z prachu stavěli svůj malý svět dřevěných koníků.
"Zpíváš mrňatům rytířské písně?" pozvedl obočí.
"Děti potřebují příběhy...," pokrčila rameny.
"... s dobrým koncem. A nejen ony."

There were so many of them, crawling up and around Shepard as she stepped into the nursery. So, so many little Krogans. Most were Wrex's kids, and some, improbably, his grandchildren. Krogans matured quickly, and wasted little time. 

"Story," one of the bigger ones chirped, tiny hands pulling at her pant-legs. "Story!" 

An avalanche of similar demands followed, until aunty Shep had settled into the human-comfortable chair by the beds. Dozens of eyes blinked, eagerly. 

"Tell the one where you and uncle Garrus-"

"No, the squid one!" 

"No, big scary robot!" 

Clearing her throat, she began. "Once upon a time..."

Když dorazili domů, byli všichni vyčerpaní po náročném dni.

Teddy sotva došel do postele, jak byl unavený, ale sotva ho Sofi přikryla, naráz se posadil.

"Já chci pohádku," škemral Teddy.

"Jó, řekni nám pohádku, tatí," přidala se Sofi.

Alex si sedl k nim na okraj postele.

"Tak dobře, když jinak nedáte," usmál se.

"Bylo nebylo jednou jedno království," začal Alex svoje vyprávění.

Zabral se do toho natolik, že mluvil dobrou půlhodinu. Teddy už spal a Sofi musela Alexe zastavit, jinak by tam byli ještě dlouho.

Rozhodli se jít taky spát.

Tu noc se Alexovi spalo špatně a měl zlé sny.

„Teď až dáme třetí ránu, poletí tvá duše k pánu,“ recitoval Jarka, zatímco Červenáček třímal v rukou palici.

Děti v publiku se počaly nervózně vrtět.

„Ráz, dva -“ Červenáček dvakrát udeřil dřevěnou palicí do špalku. Cestovatele Jindru Hojera čekal dozajista strašlivý osud.

„Tři!“ pódium se otřáslo, ale dlouhé hřebíky, které Mirek na poslední chvíli donesl, vydržely.

Kanibalové Rychlonožka, Jarka a Mirek se vrhli na Jindru. Jeden z chlapců v první řadě začal plakat.

„To není fér, on je svázaný,“ přidal se k němu další. Rychlé šípy se zarazily.

„My chceme pohádku! My chceme pohádku!“ skandoval o chvíli později vzbouřivší se dav.

Byl jednou jeden muž, co každý den chodil stejnou cestou.

Dolů ke Kamennému mostu, Velkou Jezuitskou, Malou Jezuitskou.

Všichni už ho znali. Vyhýbali se mu. 

Zahnout u Melantricha, dojít ke kostelu. 

Jen kněz od svatého Havla mu otevíral dveře. 

Váhavý dotek klepadla.   

Vyslechl jeho nářek a pak sejmul z krku velký klíč. 

Nekonečné schody. Vosková svíce. Studená dlažba. 

Vzal ho dolů do hrobky a nechal ho tam samotného.  

Náhrobek se zlaceným nápisem čeká. 

Muž klesl na kolena a věděl, že tady pohřbí své děti.  

„My chceme pohádku,“ ozve se pod kamennou deskou. 

A pak všichni žili šťastně až do smrti. 

"Tady to muselo být pěkný!" vydechne Sylva a shodí z ramen batoh. "Koukejte, děcka! Ty výhledy!"
Nesdílím její nadšení. Ruina chalupy uprostřed ničeho, odrolené zdi, střecha sotva drží. 
"Vážně tu chcete přespat?" zeptám se. Vůbec se mi tu nelíbí. Padá na mě zvláštní smutek.
Lukáš mávne k obzoru. "Chceme. Dělá se bouřka. Upřímně, budu radši v hnusný chalupě než pod stromem."
Fajn, na to nemám argumenty. Zatímco ostatní rozbalují karimatky a konzervy, kouknu na mobil. Opravdu bych ráda věděla, kde jsme. 
Signál chytnu až na dvoře. Stojím vedle zpola zasypané jímky, googlím na mapě naši polohu a čtu: 
"Statek Pohádka..."

Loupat perníček se jim zachtělo, pacholkům nevycválaným. Ale to se přepočítali. Hezky do klece s nimi. Do úplňku času dost, krásně si je vykrmí a bude hostina. Mohla by pozvat kolegyni ze sousedního království, dlouho se neviděly.

„Nemám hlad,“ zavrtěl hlavou chlapec.

„Zeleninu byste neměla, milá paní?“ tázala se dívenka.

„Co to na mě zkoušíte? Perník vám najednou není dobrý?“ čílila se.

„A povíte nám k němu pohádku?“

„Tu o zlé ježibabě, která uvěznila hodné děti. Znáte ji?“

Začala jí z nich třeštit hlava. Dnešní mládež není, co bývala. 

Vážně zauvažovala, že je pustí a uklohní si zase kořínkovou polívku.

Ve výslechové místnosti byly tři židle. Na jedné se rozvaloval kapitán Konopásek, na druhé strážmistr Vajzhaupt. Třetí určili Aristidovi Protopsaltisovi, takže detektiv René Ocelot musel stát. Po třech hodinách výslechu se hrbil a  dostal třas do rukou na berlích.

Aristida trápila rozbitá hlava a prudké světlo do očí.

"Povalování se v nemocnici není žádné alibi, my víme, že sis mezitím vykradl obchod," burácel kapitán. "Všude jsou tam tvoje otisky prstů."

Strážmistr Vajzhaupt zadoufal, že vyslýchaný bude drzý a on ho umravní obuškem.

"Pfí, takové pohádky," zapojil se Ocelot. "O pohádky stojíme. Nestojíme. Nesedíme. Chceme sedět! Chceme pohádky!"

Strážmistr se dočkal.

Věřte tomu nebo ne, každý žije v pohádce. Abych ale řekla pravdu, mě se ta má nelíbí. Kdo by také chtěl při soumraku přivázaný na hranici sledovat dav, který nebezpečně kolem mává loučema.

Zatracená náhoda. Kdyby mi nepodklouzla noha, tak by mě banda pověrčivých idiotů nepřistihla, jak se zvedám ze sutin se špičatým kloboukem, rozcuchanýma vlasama a podpírající se o smeták. Jsem sakra princezna! Jak se opovažují... No, vlastně, vždycky jsem se cítila víc jako čarodějka, tak je to asi jedno.

Poddaní chtějí pohádku? Fajn, tak jim jednu dám. Chodila jsem do skautu, takže ten nepovedený uzel rozvážu jako nic!

Obyvatelé Banánové země pamatovali různé pohromy. Války, nouze, nesvobodu.

Není divu, že toužili po míru a dostatku. Báli se drahoty, nouze, toho, že se měli hůř než před pěti lety. Nechtěli slyšet o hrozící válce.

Naštěstí ze sousedního ostrova přišel schopný a laskavý náčelník. Poté, co získal většinu plantáží (po dobrém či jinými metodami), věnoval se lidu jako nikdo jiný. Nasliboval pokoj, blahobyt, neustal v tom ani na chvíli. Chodil mezi lidi, rozdával banánové lívanečky. Nebo alespoň posílal milé obrázky. Třeba i ze vzdálených luxusních resortů. 

A když v okolí vypukla válka, náčelník dokázal i s útočníkem udržet dobré vztahy.